Šestinedělí, ale bez miminka: O zamlklém těhotenství nemlčte

* Tento článek zachycuje osobní zkušenost a nemá charakter odborného textu, proto by neměl sloužit jako podklad pro rozhodování o vašem zdraví.

Místo snímku miminka jsem odcházela s žádankou na revizi dělohy, brečela půl hodiny na autobusové zastávce, poté jsem zamířila na odběry krve a hned následující den nastoupila do kolínské nemocnice na ambulantní zákrok. Přitom ještě den předtím jsem si sepisovala seznam kurzů a výbavičky, abych si zkrátila čekání na listopad.

Návod na to, jak se vyrovnat se zamlklým těhotenstvím, neexistuje. A i kdyby existoval, pravděpodobně by fungoval jedné ženě ze sta. Se ztrátou a smutkem se každý vyrovnáváme jinak. V mém případě funguje psaní a informace. Před nástupem do nemocnice jsem si přečetla desítky článků o zamlklém těhotenství a kyretáži, která mě čekala. To mi částečně přineslo klid. Doufám, že i kdyby si tento text přečetla jen jedna žena, která zažívá to samé, bude jí mé sdílení nápomocné a trochu konejšivé.

„Nemám pro vás dobré zprávy,“ říká mi gynekoložka během ultrazvukového vyšetření. Nejdřív se chvíli mračí na monitor, pak mi vysvětluje, co se stalo, a hned obvolává kolegy v kolínské nemocnici, jestli mě stihnou vzít ještě zítra na revizi dělohy.

V lékařské zprávě stojí, že:

Pár minut brečím na autobusové zastávce a slzy skrývám za slunečními brýlemi. Vzpomínám, co jsem mohla udělat blbě v době, kdy jsem byla šest týdnů těhotná. Co jsem jedla? Jak moc jsem se stresovala? Mohla jsem to nějak zavinit? Nic nevymyslím. Vzápětí mě napadá, jak to vezme rodina a kamarádi. Proč já idiot tak spěchala s oznámením? Něco na tom, že se má první tři měsíce čekat, skutečně bude.

Volám partnerovi. Už při prvním slově se mi ale láme hlas. Jedu na odběry před zákrokem. Přítel mě veze domů. Mluvíme o tom a já jsem vděčná, že jsme ten typ páru, který blbé zprávy rozebírá a nedělá, že se nic nestalo. Zbytek dne píšu všem, kteří o těhotenství vědí. Pomáhá mi, že o tom mluvím. Slova podpory mi dodávají klid.

V 6:30 jsem dle instrukcí gynekoložky na akutní a příjmové ambulanci v Kolíně. Doktor i sestry jsou neuvěřitelně milí. Z přístupu nemocničního personálu jsem měla snad větší strach než ze samotné kyretáže. S málokterým doktorem nebo sestrou mám pozitivní zkušenost. A narazit na namyšleného doktora nebo neempatickou sestru bylo to poslední, co jsem v tak křehkém momentě potřebovala.

V ordinaci u doktora podstupuji gynekologické vyšetření. Zírám během něj do stropu a představuji si, jak mi doktor oznamuje, že se má doktorka spletla. Že vidí pohyby, že srdce bije. „Těhotenství se bohužel nevyvíjí tak, jak bychom si přáli,“ podotýká pan doktor. V ten moment mizí i ta poslední naděje, kterou jsem si v sobě hýčkala. Zatímco píše zprávu, mám co dělat, abych se nepodívala na monitor, jak ten maličký tvoreček uvnitř mně asi vypadá. Nevydržím to, podívám se, ztěžka polknu.

Také sestra, která mě vede na pokoj, je moc milá. Také sestra, která mě vede na pokoj, je moc milá. Vysvětluje mi, kam si mám dát věci, kdy mě čeká zákrok, kdy půjdu domů. Na pokoji jsem první, takže sama – s nemocniční košilí na posteli, zataženými žaluziemi a hlukem z ulice, který do pokoje doléhá otevřenými okny. Chytám se rukama postele, abych to rozdýchala. Teď jsem si naplno uvědomila realitu toho, že se to vážně děje a že za pár hodin odejdu domů sama.

Do hodiny je náš čtyřlůžkový pokoj plný. Každá koukáme do svého mobilu a moc se vzájemně nezkoumáme. Přichází (asi) vrchní sestra s instrukcemi, co nás čeká, až se probudíme z narkózy. Revize dělohy trvá zhruba patnáct až dvacet minut. Po probuzení nezapínat mobil, ať nerušíme měřící přístroje, na kterých budeme zhruba dvě hodiny. A co nejvíc spát, aby nám nebylo zle.

Protože jsem byla první na příjmu, předpokládám, že půjdu první na řadu. A je to tak. Krátce před desátou jsem vyzvána, ať doprovodím doktorku (nebo anestezioložku – jména a funkce už si vybavuji matně) na sál, který je hned naproti našemu pokoji. Klepou se mi nohy a mám strach z narkózy, respektive z toho, jak se budu cítit, než usnu. U dveří dostávám čepici a mám si vyskočit na gynekologickou „kozu“.

Všichni mají roušky, ale usmívající se oči a milé hlasy mi dávají větší pocit klidu. Lidí je na sále dost. To asi proto, že jsem podepsala souhlas s přítomností studentů. Představuje se mi doktorka i anestezioložka, které mě začleňují do diskuze ohledně jména po svatbě. „Jste vdaná, paní Maršálková?“ ptá se mně anestezioložka. „Já bych se vdávala, ale přítel se do toho moc nežene,“ odpovídám a všichni se zasmějou.

V mezičase mi někdo zavádí katetr a já instinktivně syknu, i když to vlastně nebolí. „Tak třeba po tomhle už to přijde,“ odpovídá mi. „To by bylo hezký jako bolestný,“ souhlasím a dýchám rajský plyn. Pak už jen pár vteřin vnímám mix zvuků a usínám.

Probouzím se odpočatá jako po odpoledním šlofíku. Jen s tím rozdílem, že v jedné ruce mám zapíchnutý katetr, na ukazováčku druhé ruky přicvaknutý pulzní oxymetr. Uběhlo pár desítek vteřin, než mi dojde, že jsem vlastně v nemocničním pokoji a že už mám asi po zákroku. Znovu usínám. Za nějaký čas mě probudí křeče v podbřišku, které zaspím.

Po dvou hodinách přichází sestra, vyndá mi katetr a sundá oxymetr. Krátce mě pohladí po rameni se slovy a úsměvem, že kolem druhé půjdu domů. Zbytek odpoledne spím nebo si píšu s přítelem a kamarády. Přesně ve dvě dostanu propouštěcí zprávu a instrukce. Přítel mě odveze domů a já mám obavy, jak se budu následující dny cítit. Čeká mě totiž klasické šestinedělí, jen bez miminka. Budu mít návaly emocí? Bude to bolet? Bude mi zle?

Po příjezdu domů část dne brečím, část dne ležím v posteli, sleduji seriály a jím. Druhý den se probouzím překvapivě klidná – alespoň do doby, než přijdu do koupelny. Nedá mi to a prohlédnu si své břicho z profilu. Působí menší. Na váze o dva kilogramy méně než včera. Přichází ten pocit prázdnoty, o kterém jsem četla, ale nečekala, že ho zažiju. Chvíli to prožívám a pak se rozhodnu, že se tím nenechám pohltit.

Následující dny jsou bezbolestné, bez komplikací. Dostavuje se očekávané krátké pooperační krvácení (nikoliv menstruace, ta prý přijde až za šest až osm týdnů) a chvilkové návaly emocí. Po zhruba týdnu už jsem emočně stálejší, ale přichází výčitky svědomí, že se cítím vlastně docela fajn. Mám na to vůbec nárok? Jsem hrozný člověk, protože neležím pod peřinou a nebrečím?

Jak ale za pár dnů zjistím, nemám se čeho obávat. Smutek je zpět a silnější než dřív. Opět jsem lítostivá a samozřejmě v ty nejméně vhodné chvíle – během nákupu v obchodě, když jedu autobusem, když potřebuju pracovat a nerozptylovat se. Tahle emoční horská dráha, kdy jsem pár dnů dobrá a vzápětí se rozbrečím během sekání trávníku, k tomu ale zjevně patří a nedá se oblafnout.

Následující tipy jsou pouze věci, které fungovaly mně. Nejde o rady odborníků. Každému bude fungovat něco jiného a možná nic z toho, co tu napíšu.

Zamlklé těhotenství, někdy označované i jako tichý potrat, nastává ve chvíli, kdy se embryo nebo plod přestane vyvíjet, ale tělo jej samo neodloučí. Často se to děje bez jakýchkoliv viditelných příznaků – žena se tak o tom obvykle dozví až při kontrole na ultrazvuku, kdy už lékař bohužel nenajde srdeční akci.

Podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) ročně zažije zamlklý potrat přibližně 14 000 žen – jinak řečeno 10–15 % všech těhotenství končí právě zamlklým potratem. Když jsem se ze zamlklým potratem svěřila na svém Instagramu, nevěřila jsem, kolik kamarádek a známých mi napsalo, že zažily to samé, a dokonce i opakovaně.

Z pohledu čísel jde sice o něco docela běžného a člověk, který to nezažije (nebo někdo z jeho blízkých), nemá šanci pochopit emoce, které se za tím odehrávají. Možná právě proto si řada žen nechává takovou zkušenost pro sebe. Málokdy nalézají pochopení.

Důvodů, proč k zamlklému těhotenství dochází je víc než mnoho. Přesto je důležité zdůraznit, že i přes snahu odborníků se konkrétní příčinu mnohdy nepodaří objasnit. Je to sice nefér, ale nezbývá, než si projít smutkem, ale zároveň to nevzdat.

Jedním z možných varovných signálů, jak poznat zamlklé těhotenství, je ústup těhotenských příznaků – pokud nevolnosti, únava nebo citlivost prsou náhle výrazně poleví nebo zcela zmizí, může to být důvod k obavám. Dalším příznakem může být špinění nebo slabé krvácení, které se sice může objevit i v normálním těhotenství, ale ne vždy znamená potrat.

Bolesti v podbřišku, připomínající menstruační křeče, nemusí hned znamenat problém, ale pokud jsou náhlé, silnější nebo se opakují, je lepší je nepodceňovat. Rovněž neobvyklý vaginální výtok, zejména pokud má nezvyklou barvu (například hnědou), zápach nebo jinou konzistenci, může signalizovat komplikace.

Na zamlklém těhotenství bývá zákeřné to, že vaše tělo vysílá úplně opačné signály, než jaká je realita. Většina žen stále prožívá těhotenské nevolnosti nebo bolesti prsou, má citlivější čich, zvětšená ňadra nebo výkyvy nálad. Také v mém případě se na první dobrou zdálo všechno dobré. Nevolnosti, mdloby, citlivější čich, velká únava  – to všechno bylo na denním pořádku.

Abych ale byla zcela upřímná, určité tušení, že by mohlo být něco špatně, jsem někde hluboko v sobě měla. Někdy v osmém týdnu těhotenství najednou odezněla bolest prsou. O pár dnů později se vrátil čich do normálu. Dva dny po sobě se objevil mírný vaginální výtok. Těhotenská aplikace tvrdila, že už bych měla mít větší břicho, tmavé bradavky, zvracet jako život… Nic z toho se nekonalo.

Nechtěla jsem ale strašit ani sebe ani okolí a věřila, že to k těhotenství patří. Ani mě nenapadlo to řešit s doktorkou nebo kamarádkami, které byly nebo jsou těhotné. Zpětně si ale říkám, že to možná úplně normální být nemuselo. Možná mi odpovědi dá revize dělohy. A kdyby ne, nezbývá, než si projít šestinedělím bez miminka a doufat, že to bylo poprvé a naposled.

Zdroje:

https://www.drmax.cz/clanky/zamlkle-tehotenstvi-priciny-priznaky-a-prubeh

https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/zdravi/samovolny-potrat-zamlkly-cesko-pocity-zkusenosti_2105091133_ako

https://www.repromeda.cz/zamlkle-tehotenstvi-co-to-je-priznaky-a-kdy-hrozi

https://europeivf.com/cz/zamlkle-tehotenstvi-priznaky-priciny-a-kdy-lze-znovu-otehotnet/

https://www.porodjekrasny.cz/zamlkle-tehotenstvi/

https://www.uzis.cz/index.php?pg=aktuality&aid=8600