Článek
Bylo něco po druhé ráno, noční směna zhruba v půlce. Seděla jsem na sesterně, dopisovala dokumentaci a už jsem cítila, jak se mi hlava pomalu unavuje. Tenhle noční klid mám ale svým způsobem ráda. Telefony většinou mlčí, chodby jsou skoro prázdné, člověk si může v hlavě srovnat, co ho ještě čeká do rána. Věděla jsem, že o patro výš je jedna část interny úplně zavřená, pacienti tam momentálně nebyli a na začátku směny jsme s odpoledními kolegyněmi všechny dveře prošly, zavřely a zamkly. Všechno se zdálo být pod kontrolou.
Kroky v tichu chodby, které se vrací
Najednou jsem z vedlejší chodby úplně jasně slyšela kroky. Takové to typické klapání, když někdo jde po linoleu v normálních botách. Zvedla jsem hlavu od počítače, chvíli jsem zůstala sedět a jen poslouchala, ale bylo zase ticho. Řekla jsem si, že to možná byla nějaká rána zvenku nebo něco spadlo na jiném oddělení. Jenže za pár minut se kroky ozvaly znovu. Tentokrát pomaleji a jako by blíž. Došlo mi, že podle rozpisu by tam touhle dobou nikdo být neměl, a v žaludku mě nepříjemně píchlo. Ten pocit, kdy víte, že něco nesedí, ale nechcete tomu hned dávat moc pozornosti.
První, co mě napadlo, byl pacient. Občas se v noci někdo zvedne, zabloudí po chodbě, někoho hledá, nebo si prostě jde po svém. Vzala jsem baterku a šla naši chodbu projít. Otevřela jsem dveře jednoho pokoje po druhém, kontrolovala postele, jestli někdo nechybí. Všichni byli tam, kde měli být. Někteří spali, jiní jen leželi s očima otevřenýma a kývli na mě, když mě viděli. Když jsem se vracela zpátky na sesternu, znovu jsem ty kroky zaslechla. Tentokrát to ale znělo spíš shora, z patra nad námi, směrem k tomu uzavřenému křídlu, začala jsem být nervózní, ale říkala jsem si, že je hloupost hned myslet na nejhorší.
Když fantazie jede a nechcete být sami
Zavolala jsem na sesternu o patro výš, na otevřenou část interny. Zeptala jsem se, jestli od nich někdo nešel dolů nebo směrem do té prázdné části. Odpověď byla rychlá: všichni jsou na místě, žádný plánovaný pohyb nikdo neměl. Hned mě napadl úklid. Jenže noční úklid už tou dobou bývá hotový a paní z úklidu se mi na začátku směny přišla rozloučit, že odchází domů. Kroky se občas vracely, někdy to působilo, jako by se ten člověk zastavil, chvilku stál a pak se zase rozešel. V hlavě se mi začala rozjíždět fantazie a zároveň jsem cítila, že do té prázdné části nechci jít sama.
Nakonec jsem zavolala sanitáře na urgent a poprosila ho, jestli by se u nás nemohl na chvíli zastavit a projít to se mnou. Dorazil za pár minut. Dělal si ze mě trochu legraci, že se v noci bojím kroků, ale bylo vidět, že i on zpozorněl, když se to ozvalo znovu. Stáli jsme chvíli v tichu na chodbě a poslouchali. Pak jsme společně prošli naši část, nic podezřelého. Došli jsme až ke dveřím do uzavřeného křídla. Tam jsme si všimli, že nejsou úplně dovřené. Byly jen přitažené, ale ne zamčené na klíč, jak by měly být. To už byla jasná známka, že je někdo musel nedávno odemknout. Ten pocit, že v budově někdo je a vy nevíte kdo, ve dvě ráno není příjemný.
Obyčejné vysvětlení, ale pravidla se mění
Opatrně jsme dveře otevřeli, vešli dovnitř a rozsvítili světla. Chodba byla na první pohled prázdná, všude ticho. Volali jsme, jestli tam někdo je. Po chvilce z jedné kanceláře vyšla naše doktorka z jiného oddělení, v civilu, s notebookem v tašce a šanonem v ruce. Vypadala skoro stejně překvapeně jako my. Hned začala vysvětlovat, že si doma uvědomila, že tu nechala důležité papíry, a protože má univerzální klíč, tak si to chtěla jen rychle vyzvednout. Nechtěla nikoho budit telefonem kvůli „svým“ dokumentům. Bylo na ní vidět, že je jí trapně, že nás takhle v noci vystrašila.
Mně se v tu chvíli strašně ulevilo. Zároveň jsem cítila, jak ze mě padá adrenalin, a trochu jsem se sama sobě smála, co všechno si člověk v noci stihne namluvit. Se sanitářem jsme to ještě chvíli probírali. Shodli jsme se, že i když to celé mělo úplně obyčejné vysvětlení, není v pořádku, že se uprostřed noci někdo jen tak pohybuje po uzavřené části oddělení bez toho, aby o tom někdo věděl. Ráno jsem to šla nahlásit vrchní sestře. Všechno si zapsala a svolala krátkou poradu. Dohodlo se, že podobné noční vstupy se budou dopředu hlásit a zapisovat, aby bylo jasné, kdo se kde v noci pohybuje. Při zpětné kontrole kamer jsme navíc zjistili, že doktorka byla většinu času v „mrtvém“ rohu chodby, kam skoro není vidět. Od té doby, kdykoli v noci slyším kroky, snažím se nejdřív najít racionální vysvětlení, ale už to nikdy neberu úplně na lehkou váhu.
