Článek
Během jednoho sychravého týdne mi došlo, že zkrácený úvazek nepokryje nájem. V tabulce mi to vycházelo o pár tisíc v mínusu a já už nechtěla žádat rodiče ani brát další půjčku. Přihlásila jsem se do aplikace na rozvoz a nastavila si jen pár nočních v týdnu. Přes den jsem chodila do své práce, večer jsem se snažila aspoň chvíli spát. Připravila jsem si batoh s lehkou bundou navíc, powerbanku, rukavice a zámek. V mapě jsem si vyznačila bezpečnější trasy, abych zbytečně nebloudila. Byla jsem nervózní, hlavně z prvních výjezdů. Přesto převážil pocit, že mám plán a že to nějak poskládám.
Mráz, ticho a nečekané setkání u recepce
První noci byly tiché a studené. Vítr mi shazoval kapuci a prsty ztuhly hned po první jízdě. Rozvážela jsem hlavně do recepcí hotelů a na vrátnice kancelářských budov, bary už zavíraly. Držela jsem se osvětlených ulic, vyhýbala se zkratkám přes parky a kolo jsem zamykala tak, abych ho měla na očích. Bezpečí jsem řešila víc než rychlost a hodnocení. V aplikaci mi naskakovaly odměny a já věděla, že týdenní vyplacení by mi pomohlo doplatit chybějící část nájmu. V noci navíc občas naskakují vyšší bonusy, takže i pár jízd mělo smysl. Díky tomu jsem vydržela vzhůru.
V jednom hotelu jsem si po pár směnách začala všímat stejného nočního recepčního. Jmenoval se Marek. Vždycky mi podržel těžké dveře a prohodil pár vět, spíš aby zabil čas na dlouhé směně. Nevnucoval se, jen byl pozorný. Když mi cinkla zakázka poblíž toho hotelu a šlo to, brala jsem ji radši. Vchod byl bezpečný, pod kamerou, a on působil prostě lidsky. Přistihla jsem se, že se tam těším víc než jinam. V noci takové drobnosti pomáhají.
Kelímek čaje, číslo a první snídaně
Jednu hodně mrazivou noc mi u pultu podal kelímek čaje s víčkem. Vzala jsem si ho, protože mi mrzly ruce. Zeptal se, jestli po směně chodím spát hned, nebo si dávám snídani. Chvíli jsme si povídali o tom, co se v noci děje v ulici, a pak mi jen tak mimochodem podal malý papírek s číslem a dodal: „Kdybys někdy chtěla.“ Cestou domů na kole jsem váhala. Napsala jsem mu krátkou zprávu s poděkováním za čaj. Odepsal, že končí v šest ráno a že je za rohem pekárna nebo kavárna, oboje otevírá brzy.
Sešli jsme se hned po jeho směně, já po rozvozech. Dali jsme si snídani v téměř prázdné kavárně. Povídali jsme si o nočních ulicích, o jeho škole a o tom, jak lepím rozpočet. Bylo to normální a příjemné. Líbilo se mi, že nespěchal a nechal na mně, jestli se uvidíme znovu. Domluvili jsme se, že když to vyjde, dáme si po dalších nočních krátkou procházku k řece. Bez velkých plánů, jen podle sil.
Během následujících nocí jsme si občas napsali, kdy končíme, a potkali se na pár minut před svítáním. On mě doprovodil ke stojanu s kolem a já mu na oplátku někdy přivezla teplý koláč z pekárny, která otevírá v pět. Drobnosti, které dělají noc snesitelnější. Rozvozy se díky tomu nezdály tak dlouhé. Týdenní vyplacení dorazilo a já stihla doplatit nájem bez paniky. Únava byla, ale i pocit, že v tom nejsem úplně sama. Z práce, kterou jsem vzala jen z nutnosti, se stal nenápadný románek, který jsem fakt nečekala.
