Článek
Kasárna s dlouhýma ušima
Můj tchán míval doma králíky. Ne pět, ne deset – ale rovnou celou stovku, někdy i sto dvacet. To už není chov, to je menší vesnice. Říkal jim „moji hoši a děvčata“ a chodil mezi nimi jako generál po kasárnách.
Ráno vstával ještě dřív než kohout, jen aby byl u králíků první. „Oni čekají,“ vysvětloval, když jsme ho někdy přemlouvali, ať si přispí. „Když člověk přijde pozdě, hned to poznají. Králík má paměť jako slon – a navíc mnohem lepší čich.“
Když otevřel vrata do králíkárny, nastalo to, čemu říkal „ranní koncert“. Sto dvacet čumáků se natlačilo k mřížkám a začalo cvakat, škrábat a dupat, jako by říkali: „Tak kde je snídaně, pane veliteli?“
A snídaně to nebyla ledajaká. Žádné obyčejné seno a mrkev. On jim vždycky nakrájel pampelišky, jetele a někdy i kousek jablka, „aby měli vitamíny“. Králíci jedli s takovou vervou, že kdyby se konaly olympijské hry v žvýkání, obsadili by všechna medailová místa.
Ale nejlepší byla večerní kontrola a rozhovory. Tchán chodil od králíkárny ke králíkárně, otevíral dvířka a s každým vedl rozhovor:
„Tak co, Franto, jak ti chutnalo? A ty, Mařenko, moc se tam netlač! No vida, ty ses nám Kájo, dneska pěkně vyčesal.“
Kdyby někdo nevěděl, mohl by si myslet, že se zbláznil. Ale králíci to milovali – natáhli uši, naklonili hlavičku a poslouchali.
Jednou jsem mu pomáhala čistit kotce. Po hodině práce jsem byla celá od pilin, sena a chlupů. Tchán se smál: „Vidíš, a to já to dělám třikrát týdně. Už si neumím představit jinak. To není práce, to je radost.“
A pak dodal větu, která mi zůstala v paměti:
„Když máš sto králíků, nikdy nejsi sám. Vždycky je někdo, kdo tě potřebuje.“
A měl pravdu. Když jsme ho večer hledali a nebyl doma, nikdy jsme nemuseli pátrat dlouho. Stačilo se podívat k jeho „kasárnám“. Tam stál, v obklopení čumáčků a tlapek, a tvářil se šťastně.
A já si vždycky říkala, že mít sto dvacet králíků je sice bláznovství – ale možná ten nejhezčí druh bláznovství, jaký existuje.
