Článek
Královny dvora
Můj tchán, zkušený chovatel králíků, si jednou řekl, že by bylo hezké dvůr „oživit“ ještě kozami. „Na mlíko,“ prohlásil rozhodně. My jsme se jen usmáli, protože jsme tušili, že s kozami se nikdy nejedná jen o mléko. A tak se na dvůr nastěhovaly dvě slečny – Běta a Anděla. Nikdo z nás tehdy netušil, že se právě ujímají vlády.
Ráno se tvářily nevinně, když je tchán pouštěl z chléva. Sotva se ale otočil, hned zamířily k zahrádce. A než stačil doběhnout, už měla Běta plnou tlamu salátu a Anděla se protahovala mezi rajčaty, až se kolíky kácely jako kuželky.
„No holky, tohle teda ne!“ brblal tchán a hnal je zpátky. Jenže kozy se smály takovým tím svým bečením, jako by mu chtěly říct: „A stejně nás zase pustíš, protože jsme nejchytřejší!“
Měly ještě jednu neřest – šplhání. Žebřík? Pro ně chodník. Dvůr? Malé hřiště. Jednou jsme je našli obě na střeše kůlny, odkud vyhlížely do vsi. Vypadaly jako hlídací věže. Pes štěkal dole, ale kozy se jen klidně pásly na mechové střeše a vůbec si z něj nic nedělaly.
Ale večer, když se uklidnily, dokázaly být i něžné. Přitulily se k sobě, jako by byly sestry, a tchán jim nosil chleba namočený v mléce. „Vidíš,“ říkal mi, „králíci jsou vojáci, ale kozy… to jsou dámy. Tvrdohlavé, ale dámy.“
A měl pravdu. Dvě kozy na dvorku dokázaly nadělat víc rozruchu než sto dvacet králíků – a stejně jsme je všichni milovali.
Roky plynuly, králíci se střídali, ale Běta a Anděla zůstávaly symbolem dvora. Každá návštěva se šla podívat ne na nás, ale na ně. „Tak, kde máte ty kozy?“ ptali se hosté sotva vešli. A když spatřili, jak obě stojí pyšně uprostřed dvora, bylo jim hned jasné, proč jim říkáme královny.
Naučily nás trpělivosti i smíchu. Ukázaly, že pořádek je krásná věc – ale ještě krásnější je chvíle, kdy ho kozy s noblesou rozboří a člověk si uvědomí, že život je také radost a hra.
Ať už stály na střeše kůlny, nebo loudily kousek chleba, vždycky připomínaly, že dvůr není jen hospodářství. Je to jeviště, kde i dvě obyčejné kozy dokážou sehrát komedii, na kterou se nezapomíná. Proto jim už nikdo nikdy neřekl jen „kozy“. Byly to prostě naše Královny dvora.
