Článek
Stál tam on – pan ježek. A díval se na mě tak samozřejmě, jako by přišel zkontrolovat, zda zahrada odpovídá jeho představám o pohodlném bydlení.
Malý, ale sebevědomý, kráčel si to přímo k misce mého psa. Zřejmě věřil, že kuřecí granule jsou v jeho potravním plánu.
Volala jsem kamarádce Aleně: „Mám na zahradě ježka!“
„To je skvělé! Jsou užiteční, žerou slimáky,“ řekla nadšeně.
„Jenže on žere i psí granule!“ protestovala jsem.
„Aspoň se dělíte. Vždyť zahrada není jen tvoje.“
Nakonec se z návštěvníka stal stálý host. Každý večer přifuněl, sežral, co našel, a zalezl pod keř. Pes se tvářil uraženě, já se smířila s novým nájemníkem.
Od té doby už se na svoji zahradu dívám jinýma očima. Už to není jen místo, kde roste moje tráva, moje květiny a kde běhá můj pes. Je to malý ekosystém, který má vlastní pravidla a vlastní obyvatele, jež si sem přijdou bez pozvání.
Ježek mi připomněl něco důležitého: že já nejsem vládce svého kousku země, ale jen jeden z mnoha nájemníků. A že to, co považuji za „svoje“, je ve skutečnosti půjčené — sdílené se všemi, kdo tu hledají útočiště, potravu nebo klid.
A tak dnes, když večer slyším ve tmě funění, už nepanikařím. Vím, že se jen vrací můj malý pichlavý spolubydlící. Přijde, spořádá granule, zaleze pod keř a nechá mě uvažovat o tom, jak nesmírně pestrý je svět, pokud mu dovolíme vejít.
A možná je to to největší kouzlo zahrady: že ji nikdy nevlastníme sami.
