Článek
Jednoho večera jsem si sedla ke knize, když jsem zaslechla tiché mňoukání. Za oknem se mihla černá silueta. Přicházela paní kočka. Prvních pár dní se zdržovala venku, pozorovala, zkoumala. Pak jedné noci otevřeným oknem prostě vešla dovnitř. Sedla si, pozorovala mě a dala jasně najevo, kdo je tu pánem.
„To nemyslíš vážně,“ mumlala jsem.
„Mňau,“ odpověděla stručně a tím bylo vše vyřešeno.
Kočka sedávala na parapetu, přitulila se nebo odvrátila hlavu podle nálady. Učila mě trpělivosti a respektu.
„To je kouzelné,“ smála se přítelkyně Alena.
„Kočky si přicházejí, kdy chtějí. Jen pozoruj.“
„To vážně budu bydlet s kočkou? Mám přece psa, na zahradě ježka, v ložnici spí netopýři. Kam se uchýlím já?“
„Kočka ti určí, jaké místo ti přenechá, kočka je osobnost a dost egoistická osobnost. Nebojuj s ní, to nemá smysl, kočky jsou zlomyslné.“
Tak moje trpělivost s mými nezvanými zvířecími hosty došla konce. Mám si snad koupit jiný dům a tento přenechat zvířatům? Ne, ne, tak lehce se nevzdám! To by bylo, abych utekla bez boje! Jediná možnost je, kočku vyhnat do altánu, protože tam je maximálně kuna a té ať si milá kočka poroučí, jak chce. Mohl by tam být i tchoř, tak ať si s ním kočka dělá, co chce.
Příští dny jsem kočku naháněla do altánu, lákala jsem ji na kunu a na tchoře, ale kočce to neimponovalo. Vždycky se vrátila ke mně domů, lehla si v obývacím pokoji na gauč a naznačila mně, že gauč je prostě její.
Po třech týdnech jsem to vzdala. Kočka se válí stále na mém gauči, přede jako zběsilá, tu a tam si vyjde na kuchyňskou linku, vezme si, na co má právě chuť a pak se vrátí na gauč.
Kočka mi ukázala, že domov není o vlastnictví, ale o soužití. Radost přichází od těch, kdo si svou cestu volí sami, a přesto nás nechávají být součástí jejich světa.
A stejně jako netopýři a ježek, i kočka přidala svůj malý kousek kouzla do mého života. Domov je tam, kde se cítí dobře každý – člověk i zvíře.
