Článek
Věnováno Bobinovi
Pro Bobina – mistra v získávání svačin, psího aristokrata bez aristokratických manýr, který nám ukázal, že opravdová vznešenost se měří radostí, ne rodokmenem. Jsou lidé, kteří mají rádi psy, a pak jsou lidé, pro které jsou psi součástí rodiny. My se sestrou patříme k té druhé skupině. Psi byli u nás doma odjakživa, dýchali s námi jeden vzduch a sdíleli naše dny stejně samozřejmě jako hrnky na stole nebo obrázky na stěnách.
Já a sestra jsme tuto tradici převzaly po rodičích a každá jsme si vždy našly svého čtyřnohého parťáka. Jeden z mých pejsků se jmenovala Maruška, kříženka pudla a kokršpaněla z útulku, a její šetrná, jemná povaha byla opakem rošťáka bišonka mé sestry – Bobina.
Maruška byla milující a něžná. Toulky po Průhonické oboře jsme si spolu užívaly v tichém souladu. Jenže málokdy jsme vyrážely samy. Téměř vždy se k nám přidal i Bobin mé sestry.
A teď si ho představte: bílý, nadýchaný, s průkazem původu a noblesním rodokmenem. To by jeden čekal důstojného aristokrata, co? Jenže Bobin se rozhodl, že místo vznešeného držení hlavy bude jeho životním posláním sbírat svačiny od cizích lidí a přátelit se.
Byl to jeho koníček, jeho vášeň, a troufám si říct, jeho umělecká disciplína. Měl vypracovanou dokonalou techniku: přiblížit se, stoupnout vyhlédnuté osobě na nohu a zadívat se jí do očí tak, že odmítnout prostě nešlo. Tenhle trik měl dotažený k dokonalosti.
Jedno nedělní odpoledne jsem se po dvou hodinách chůze posadila na lavičku. Vytáhla jsem svačinu, ale sotva jsem se zakousla, Bobin mi stál na noze a tvářil se, že jediný smysl mé existence je, podělit se. Podělila jsem se. O většinu.
Když snědl skoro všechno, začal se rozhlížet. Zvířata ho nezajímala – hledal dalšího člověka s jídlem. A našel. O pár metrů dál seděla stará paní. Svačila. Bobin k ní napochodoval, stoupl jí na nohu a byl doma. Paní mu dala skoro vše, co měla, a on, spokojený a lehce pobryndaný, se vrátil ke mně.
Ale odpočívat dlouho nevydržel. Na cestě se objevil manželský pár v letech, elegantní jako z černobílého filmu. Paní v blůzce s fiží bílou jako čerstvý sníh, pán s motýlkem a pepito kalhotami. Bobin už si mnul tlapky.
Stařenka, teď už jeho kamarádka, se jich nevinně zeptala, zda nemají svačinu pro pejska, že pejsánek má hlad. Tady jsem povinna podotknout, že pejsánek nebyl ani podvyživený, ani hladovějící, nikdy nepoznal doopravdy hlad, ale prostě chtěl s lidmi sdílet vše. Tak bych ho asi charakterizovala.
„Nemáme svačinu, máme taky hlad,“ posteskla si paní tenkým hláskem. „Nikde jsme neviděli občerstvení. Tak jsme jedli babky“.
Nabídla jsem jim čokoládový bonbón. Měla jsem jen tři – jeden dostala i nová kamarádka Bobina. A to už byla třešnička na dortu jeho dne: najedený, obklopený publikem, které miloval, s novým členem ve své svačinové síti.
Maruška? Ta celou dobu spala pod lavičkou. Lidé pro ni byli spíš nejistým terénem – kdoví, co si nesla z minulosti. Ale Bobina měla ráda. Možná proto, že on nikdy nikoho nesoudil, jen se přátelil, jak to umí jen psi.
Často si na to odpoledne vzpomenu. Bobin už není mezi námi, ale v mé mysli stále pobíhá po oboře, stoupá lidem na nohy a s neochvějnou vírou čeká, že se s ním podělí o svačinu.
Učil nás, že radost nemusí být složitá. Stačí mít otevřené srdce,chuť k toulání a přesvědčení, že svět je plný přátel – jen si k nim člověk musí stoupnout na nohu.
