Článek
Někteří potomci nacistických zločinců vyrůstali v rodinách, kde se o druhé světové válce skoro nemluvilo. Až jako dospělí začali zjišťovat, co jejich rodiče a prarodiče za války vlastně dělali. Jaké je to vyrovnat se s minulostí své vlastní rodiny?
Tato otázka je obzvlášť ožehavá pro německo-italskou spisovatelku Helgu Schneider, která se narodila 17. listopadu 1937 ve slezském Steinbergu (dnešním Jastrzębniku) poblíž československých hranic. Krátce po jejím narození se celá rodina přestěhovala do Berlína, kde otec pracoval jako technik a po vypuknutí druhé světové války nastoupil do Wehrmachtu. Matka Traudi zůstala doma s Helgou a jejím mladším bratrem Peterem, a to do podzimu 1941.
Měla čtyři roky a matka ji opustila bez vysvětlení
Když byly Helze čtyři roky a Peterovi 19 měsíců, jejich matka si sbalila kufr a se slovy „Tak tedy na shledanou, moje malá.“ odešla z bytu. Proč odchází, ale dětem nevysvětlila. Po této události ji dcera Helga dalších 30 let neviděla a až po desítkách letech zjistila, že její matka dobrovolně vstoupila do ženských pomocných jednotek SS. Po absolvování výcviku se stala dozorkyní v nacistických koncentračních táborech.
Po odchodu matky převzala péči o obě děti otcova sestra Margarete. Následně za nimi z tehdejšího německého Slezska přijela také babička. Otec byl na frontě a o osudu své matky děti nic nevěděly. Helga později opakovaně říkala, že jako malá nechápala, proč matka zmizela. Nikdo o ní nemluvil a doma se její jméno téměř nevyslovovalo. Po válce vzpomínala, že dlouhá léta věřila, že musel existovat nějaký vážný důvod, který matce zabránil vrátit se domů. Skutečnost však byla mnohem horší.
Když se Helžin otec vrátil z fronty, znovu se oženil. Macecha Ursula si však Helgu na rozdíl od mladšího bratra Petera neoblíbila. Od roku 1944 se navíc Berlín stal terčem intenzivních britských a amerických náletů. Rodina trávila většinu času v protileteckém krytu ve sklepě domu v berlínské čtvrti Steglitz. Na jaře 1945 se bombardování postupně zastavilo. Berlín ale čekaly poslední boje a příchod Rudé armády.
Snímek jedné z vybombardovaných berlínských ulic pořízený 3. července 1945.
Helga později popsala událost, která ji pronásledovala po celý život: Do sklepa, kde se ukrývali civilisté, vstoupili dva sovětští vojáci. Nejprve hledali zbraně a cennosti. Poté si vyhlédli dvě mladé dívky. Jedna z nich byla podle Helgy vážně nemocná, přesto ji vojáci odvlekli. Prosby jejich matek nepomohly. Obě dívky byly přímo před ostatními obyvateli sklepa znásilněny. Jedna z nich svým zraněním ještě téhož dne podlehla.
Helga, která měla v době této události 7 let, tehdy poprvé viděla násilí v podobě, kterou dítě nedokáže pochopit. Krátce poté se dozvěděla další tragickou zprávu. Její tetu Margarete, která se o ni po odchodu matky starala, rovněž znásilnili sovětští vojáci. Tato žena následně spáchala sebevraždu. Po skončení války se rodina přestěhovala do Rakouska, kde všichni žili u prarodičů v Attersee.
Po přestěhování do Salcburku a následně do Vídně se ovšem Helžin vztah s macechou Ursulou ještě zhoršoval. Macecha dávala přednost jejímu mladšímu bratrovi a Helgu považovala za problém. Nakonec ji nechala umístit do polepšovny a později do internátu pro děti z nefunkčních rodin. Právě v tomto období začala Helga stále častěji přemýšlet o matce. Rodina o ní odmítala mluvit. Otec se podle Helgy snažil celou minulost vytěsnit a jakékoli otázky na svou bývalou manželku ukončoval.
Při prvním setkání po 30 letech jí matka nabízela uniformu SS a zlato neznámého původu
V roce 1963 se Helga Schneider přestěhovala do italské Bologni. Zpočátku se živila jako novinářka, později se provdala za italského restauratéra. Přestože její mateřštinou byla němčina, rozhodla se psát výhradně italsky. „Když jsem přišla do Itálie, nechtěla jsem už německy mluvit. Byla jsem na Německo rozzlobená. A nechtěla jsem používat jazyk své matky,“ uvedla Helga.
V roce 1966 se jí narodil syn Renzo a právě mateřství v ní po více než 20 letech otevřelo otázky, které se snažila vytěsnit. Nedokázala si totiž představit, jak by mohla matka opustit své děti. V roce 1971 Helga zjistila, že její matka Traudi žije. O své matce přitom věděla pouze to, že se narodila ve Vídni, měla tři sestry a že se rovněž po válce usadila ve Vídni, kde vedla nenápadný život.
„Jméno své matky – její rodné příjmení – jsem zjistila teprve v roce 1971 díky příteli, který ve vídeňských matrikách našel pět rozvedených žen, dříve Schneiderových. Napsala jsem všem pěti. Odpověděla jen jedna. Byla to moje matka,“ vysvětlila Helga Schneider v roce 2002 pro francouzský Le Monde.
Mladá žena dlouho zvažovala, zda se s matkou vůbec setkat, nakonec se ji rozhodla navštívit. S sebou do Vídně přitom vzala i svého pětiletého syna Renza, o kterého však během setkání jeho babička Traudi neprojevila žádný zájem. Helga Schneider si navíc myslela, že od matky uslyší omluvu za to, co za války dělala. Místo toho však Helgu čekal šok. Její matka Traudi mluvila o službě u SS bez známek studu. Naopak dávala najevo, že své tehdejší rozhodnutí považovala za správné, a vůbec nelitovala toho, že odešla od rodiny. Své dceři navíc řekla, že předtím, než začala pracovat jako dozorkyně, absolvovala jakýsi kurz psychologické desenzibilizace, aby dokázala snášet násilí a krutost používané ve vyhlazovacích táborech.
Když ji Helga ve vídeňském bytě navštívila, její matka dokonce otevřela skříň a vytáhla uniformu SS, kterou si uchovávala jako cennou památku. Dokonce navrhla dceři, aby si ji oblékla, což Helga odmítla. Stejně tak odmítla i šperky, které jí matka nabízela. Měla obavu, že mohly pocházet od vězňů deportovaných do koncentračních táborů. Toto setkání bylo pro Helgu krátké a skličující, mladá žena se zapřisáhala, že se svou matkou už nebude nikdy v kontaktu.
„Po 30 letech jsem před sebou neměla matku, ale válečnou zločinkyni. A takovou, která nečinila pokání. Takovou, která stále říkala, že je to správné. Vždycky si vzpomenu na frázi, kterou používala o starých časech: v němčině ‚Es war so schön‘, to bylo tak krásné! Nacismus byl tak krásný! Tuto frázi pořád opakovala… To byl její život, stále s ním souhlasila. Stále nacistka. Stále přesvědčená, že je to spravedlivá věc,“ napsala Helga Schneider ve své autobiografické knize Let Me Go.
Druhé setkání následovalo po dalších 27 letech, stará žena byla stále zapálená nacistka
Po nepříjemném setkání v roce 1971 se Helga Schneider snažila matku ze svého života nadobro vymazat. Dalších 27 let ji neviděla a postupně se smířila i s představou, že už pravděpodobně zemřela. To se změnilo koncem srpna 1998, kdy jí do Itálie přišel nečekaný dopis z Vídně. Odesílatelkou byla Gisela Freihorst, blízká přítelkyně její matky.
Právě z dopisu se Helga dozvěděla, že Traudi stále žije, ale kvůli vysokému věku a zhoršujícímu se zdravotnímu stavu už nemůže zůstat sama ve svém bytě. Ztrácela se venku, zapomínala zastavit vodu a několikrát nevypnula plyn. Sociální pracovníky, kteří za ní docházeli, navíc odmítala. Nakonec proto byla přestěhována do vídeňského domova pro seniory. Dopis adresovaný Helze končil takto: „Vaší matce bude brzy devadesát a může zemřít ze dne na den. Neuvažovala byste o možnosti setkat se s ní ještě jednou, naposledy? Koneckonců je to stále vaše matka.“
Helga zprvu litovala už samotného rozhodnutí na dopis odpovědět. Současně ji ale zajímalo, jak její téměř devadesátiletá matka vypadá a zda se po tolika letech přece jen nezměnila. Především doufala, že vysoký věk mohl otupit její někdejší fanatismus a že se od ní konečně dočká alespoň nějakého projevu mateřského citu.
Do Vídně přijela 5. října 1998. V noci před setkáním nedokázala spát a své pocity zaznamenala. „Dnes, matko, tě po sedmadvaceti letech znovu uvidím a přemýšlím, zda sis za celou tu dobu vůbec někdy uvědomila, jak moc jsi svým dětem ublížila,“ napsala ráno 6. října 1998 ve svém vídeňském hotelu.
Setkání v roce 1998 bylo o to důležitější, že Helga už tentokrát přesně věděla, na co se chce ptát. Od první návštěvy přečetla řadu historických knih a podstatně více věděla o fungování nacistického režimu, koncentračních táborech i holocaustu. Před téměř devadesátiletou matku proto přicházela jako žena, která už chápala historické souvislosti její služby.
Naděje, že Traudi změnila své názory, se však nenaplnila. Matka Helgy Schneider zůstávala i po více než půl století přesvědčená o správnosti svého někdejšího jednání a nadále se hlásila k nacistickým myšlenkám. Neprojevila soucit s lidmi, kteří v koncentračních táborech trpěli a umírali. Traudi Schneider ani na konci života nelitovala zvěrstev, která spáchala. Své dceři potvrdila, že se v Osvětimi podílela na vraždění vězňů v plynových komorách a že v Ravensbrücku byla přítomna při práci lékařů, kteří prováděli lékařské experimenty. Bylo to naposledy, kdy se Helga Schneider se svou matkou viděla. O její smrti se dozvěděla telefonicky v roce 2001.
Osvobozené vězenkyně koncentračního tábora Holleischen (dnešní Holýšov) s příslušníky polské Svatokřížské brigády, 5. května 1945.
„Traudi“ byla ve skutečnosti Friederike. Její stopa vede do Holýšova u Plzně
Kdo byla ve skutečnosti matka Helgy Schneider? Její dcera Helga o ní ve své knize Let Me Go píše jako o Traudi Schneider. Polská badatelka Joanna Czopowicz, která se specializuje na nacistické dozorkyně koncentračního tábora Ravensbrück, však poukazuje na to, že jde o záměrně změněné jméno. Helžina matka se ve skutečnosti jmenovala Friederike Schneider, rozená Fuhrmann 30. září 1911 ve Vídni.
Tato žena sloužila v letech 1942 až 1944 jako nacistická dozorkyně vězenkyň v Osvětimi, odkud byla jako bloková vedoucí převelena do pobočného tábora Babitz. V listopadu 1944 doprovázela transport vězeňkyň do Ravensbrücku, kde zůstala do ledna 1945. Poté byla převelena do Holleischenu, tedy dnešního Holýšova u Plzně, který byl pobočným táborem koncentračního tábora Flossenbürg. Po skončení války odešla do rodné Vídně. V 60. letech 20. století její působení v Osvětimi vyšetřovala rakouská justice, za své činy však nebyla nikdy odsouzena.
Zdroj:
https://www.meinbezirk.at/c-lokales/meine-mutter-war-kz-aufseherin-in-auschwitz_a5736481
https://www.vanityfair.it/article/helga-schneider-intervista
https://www.facebook.com/groups/pixpast/posts/4261708777401382/
https://www.lemonde.fr/archives/article/2002/03/15/helga-schneider-fille-de-ss_266785_1819218.html
https://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/europe/austria/1419368/My-shocking-reunion-with-SS-sadist-who-was-my-mother.html
https://www.washingtonpost.com/archive/entertainment/books/2004/05/30/let-me-go-by-helga-schneider/202335db-0917-46e1-8865-b855d58f86da/
https://www.independent.co.uk/arts-entertainment/books/features/helga-schneider-my-mother-was-a-guard-in-a-nazi-death-camp-70678.html
https://www.auschwitz.at/detail-view-perpetrator/129
https://ssaufseherin.blogspot.com/2021/03/film-o-drugim-pokoleniu-sprawcow-zagady.html
https://de.pluspedia.org/wiki/Friederike_Schneider
https://it.wikipedia.org/wiki/Helga_Schneider
