Článek
Byla krásná, světlovlasá a čerstvě plnoletá, když se na podzim roku 1943 ocitla v koncentračním táboře Ereda v okupovaném Estonsku. Právě zde se potkala s SS-Unterscharführerem Heinzem Drosihnem. Vztah, který mezi nimi vznikl, nakonec oba stál život.
Dívka z brněnského Cejlu se ocitla v koncentračním táboře na severovýchodě Estonska
Ingeborg Syltenová se narodila 23. srpna 1925 a až do transportu do Terezína žila se svou matkou Melanií, sestrou Ruth a bratrem Peerem v bytovém domě na Cejlu č. 25 v Brně. V době transportu 28. ledna 1942 měla Inge pouhých 16 let, v Terezíně však nezůstala dlouho. Už 1. září 1942 byla zařazena pod číslem 218 do transportu Be, který z Terezína odvážel více než tisícovku mužů, žen i dětí (často celých rodin) do malé estonské vesnice Raasiku.
Po příjezdu o pět dnů později následovala selekce. Inge patřila mezi přibližně dvě stovky mladých a práceschopných vězňů a vězeňkyň, které nacisté poslali na nucené práce do tábora Jägala. Její matka Melanie, mladší sestra Ruth a bratr Peer stejně jako zhruba 800 dalších československých občanů selekcí neprošli. Příslušníci estonské bezpečnostní policie a SS je přistavenými modrými autobusy odvezli na nedalekou písčitou pláž Kalevi-Liiva, přinutili je svléknout do naha a odevzdat vše, co mělo nějakou hodnotu. Poté je všechny zastřelili do předem vykopaných hromadných hrobů.
Inge prošla Jägalou a věznicí v Tallinnu. V polovině října 1943 pak byla s dalšími přeživšími českými a německými židovskými ženami převezena do sítě pracovních táborů Vaivara na severovýchodě Estonska. Podmínky se zde výrazně zhoršily, neboť ženy čekala velmi těžká fyzická práce ve sněhu a mrazu, nedostatek jídla a tvrdý režim SS. Inge se dostala do pobočného tábora Ereda a právě zde potkala Heinze Drosihna.
Obávaný velitel tábora si jí všiml hned po příjezdu
Přeživší československé ženy popisovaly Inge jako mimořádně krásnou, nápadně světlovlasou dívku. Velitel koncentračního tábora Ereda Heinz Drosihn si jí všiml už na nádraží při příjezdu nových vězeňkyň. Tento muž měl přitom mezi vězni pověst krutého esesáka, který se nezdráhal používat fyzické tresty.
Inge dorazila do Eredy nemocná, a proto ji nejprve umístili na táborovou ošetřovnu. Drosihn ji tam brzy navštívil a zajímal se, zda jí není zima. Nabídl jí teplejší přikrývku a také více jídla. Inge však nechtěla přijímat výhody pouze pro sebe. Odpověděla, že jí není větší zima než ostatním ženám, a přikrývku přijme jen tehdy, pokud ji dostanou také ony. Podobně reagovala i na nabídku většího přídělu jídla.
Co si tehdy o Drosihnově pozornosti myslela, nevíme. Rozhodně ji zpočátku nemusela vnímat jako projev náklonnosti. Z tábora Jägala totiž měla zkušenost s velitelem Aleksanderem Laakem, který si mezi vězeňkyněmi vybíral milenky a později je nechával zabít.
Drosihnův zájem o Inge tím ale neskončil. O několik dní později tato mladá dívka přijala místo jeho osobní kuchařky a přestěhovala se do domu, v němž velitel Eredy bydlel. Funkce kuchařky byla zřejmě záminkou. Jídlo mu totiž dál připravovala 23letá židovská vězeňkyně Gisela Danzigerová, která před deportací žila v Praze. Inge měla sice stále přidělené lůžko v táborovém baráku, podle estonských pramenů už ale ve skutečnosti žila s Drosihnem.
To, co mohlo zpočátku působit jako Drosihnova náklonnost k mladé vězeňkyni, se podle svědectví lidí z jejich okolí postupně změnilo ve vzájemný vztah. Gisela Danzigerová, která pro Drosihna vařila a měla tak možnost oba pozorovat z bezprostřední blízkosti, později vzpomínala: „Bylo to, jako by úplně zapomněli, kde jsou.“
Inge mu před nastoupenými vězni vzala bič
Proměny velitele si brzy začali všímat i ostatní vězni. Jedna z nejčastěji připomínaných scén se odehrála ve chvíli, kdy chtěl Drosihn potrestat jednoho z vězňů bičem. Inge mu jej před ostatními vytrhla z ruky a zakázala mu, aby se tak napříště choval. Drosihn ji skutečně poslechl a podle vzpomínek pamětnic už bič proti vězňům nepoužil. Ruth Morgensternová-Kopečková, která Eredou prošla, později řekla, že Inge z obávaného a brutálního esesáka „udělala člověka“.
Inge svého postavení využívala i ve prospěch ostatních. Už na začátku odmítala lepší přikrývky nebo větší příděly jídla, pokud je neměly dostat také ostatní ženy. Když později skupinu vězňů vracejících se ze vzdáleného pracoviště zastihla sněhová bouře a někteří už neměli sílu dojít zpět, přiměla Drosihna, aby pro ně poslal saně tažené koňmi. Tehdy jim tím Inge zachránila život.
O další nezvyklé scéně vypověděla Gisela Danzigerová, která Drosihnovi vařila a oba vídala z bezprostřední blízkosti. Po několika týdnech vztahu si měl Drosihn z uniformy strhnout označení SS a prohlásit, že už nechce být esesákem. Bylo to silné gesto, nic víc však tehdy nenásledovalo. Z SS neodešel a dál plnil povinnosti velitele Eredy.
Jediný dochovaný snímek Heinze Drosihna.
Jejich vztah byl veřejným tajemstvím, ukončilo jej udání
Vliv brněnské Židovky Ingeborg Syltenové na velitele Drosihna byl veřejným tajemstvím, o kterém věděli nejen vězni, ale také táborový personál. Dvojice se ostatně příliš neskrývala. Podle estonských pramenů pořádali v Drosihnově domě dokonce večírky, kterých se účastnili příslušníci SS a muži z Organizace Todt. Kromě toho během silvestrovského večírku na přelomu let 1943 a 1944 měl dokonce Heinz Drosihn připíjet vězňům a přát jim, aby už příští rok byli všichni doma.
Právě milostný vztah mezi Inge a Heinzem nakonec nezůstal bez následků. Drosihn byl příslušníkem SS, Syltenová židovskou vězeňkyní. Podle nacistických rasových zákonů představoval jejich intimní vztah zakázanou „rasovou hanbu“. I když bylo sexuální zneužívání vězeňkyň příslušníky SS v táborech ničím neobvyklým, otevřený partnerský vztah německého esesáka s židovskou vězeňkyní představoval něco zcela jiného.
Inge Syltenová a Heinz Drosihn spolu žili jako partneři uprostřed koncentračního tábora Ereda téměř tři měsíce. V únoru roku 1944 se o jejich vztahu zřejmě na základě udání dozvěděli Drosihnovi nadřízení ve Vaivaře. Když dorazili na kontrolu, Drosihn právě v Eredě nebyl. Zato Inge našli v jeho domě, kde žila v podmínkách nesrovnatelných s těmi, které měli ostatní vězni. Inge následně vyslýchali a brutálně bili. Když se Drosihn krátce nato do tábora vrátil a pochopil, co se stalo, znovu zmizel. Podle dochovaných svědectví mu při útěku a ukrývání pomohli známí z Organizace Todt.
Inge zůstala za ostnatým drátem, ovšem ne nadlouho. Pouhé tři dny po zásahu vedení tábora zmizela také ona. S útěkem jí pomohla Gisela Danzigerová spolu s další mladou vězeňkyní. Pod oplocením vyhloubily tunel, kterým se Inge dostala ven.
Po útěku se Inge s Heinzem Drosihnem opět setkali. Společně se chtěli dostat z okupovaného Estonska přes Finský záliv do Skandinávie. Daleko ovšem neutekli. Oba byli poměrně brzy dopadeni. Podle jedné verze je příslušníci SS po dopadení zastřelili. Podle jiné zemřeli vlastní rukou ve chvíli, kdy pochopili, že už nemají kam uniknout.
Existuje také konkrétnější svědectví, podle něhož měl Drosihn nejprve zastřelit Inge a potom sebe. Tuto verzi československým židovským vězeňkyním pracujícím v lese vyprávěl příslušník SS, který se podílel na odvozu jejich těl. Podle estonského historika Meelise Maripua pak příslušníci SS těla Inge a Heinze pohřbili v nedalekém lese. Přesné místo jejich posledního odpočinku však není dodnes známo.
Ingin otec mezitím živořil v sovětském gulagu
O tragickém osudu své dcery Inge ani ostatních členů své rodiny v té době nic nevěděl Robert Sylten. Původním příjmením Silberstein se narodil roku 1902 v Orlové, vystudoval chemii ve Vídni a před válkou žil s rodinou v Brně. V létě 1939 uprchl z okupovaného Československa na východ a později se pokusil ze Sovětského svazu dostat přes Rumunsko zpátky ke své rodině. Nedaleko hranice jej však zadržela NKVD a v červnu 1940 byl za pokus o ilegální opuštění Sovětského svazu odsouzen k pěti letům nucených prací. Skončil v sovětském gulagu Kňaž-Pogost v republice Komi, kde vězni mimo jiné budovali železniční trať směr Vorkuta.
Na svobodu se Sylten dostal po amnestii v roce 1942 a následně vstoupil do československé vojenské jednotky v Sovětském svazu. Po válce se vrátil do Československa, znovu se oženil a roku 1949 odešel do Izraele. Podle historika Jana Dvořáka z Ústavu pro studium totalitních režimů zřejmě nikdy nezjistil, co přesně se s jeho první ženou a třemi dětmi stalo. Domníval se, že všichni zahynuli v Osvětimi. Netušil tedy, že jeho nejstarší dcera Inge přežila svou matku i sourozence o více než jeden rok a její život skončil za zcela jiných okolností v Estonsku.
Podle údajů Židovského muzea v Praze přežilo nacistickou perzekuci v Estonsku pouze 46 mladých českých židovských žen. Inge Syltenová, které bylo v době smrti teprve 18 let, mezi nimi nebyla.
Zdroj:
https://pinkas.jewishmuseum.cz/cesty-bez-navratu/pobalti/estonsko
https://www.sgtrs.nl/wp-content/uploads/2018/04/lest-we-forget.pdf
https://www.memorialmuseums.org/memorialmuseum/memorial-to-the-jews-imprisoned-and-murdered-at-the-ereda-camp?locale=en
https://collections.arolsen-archives.org/de/search/person/5085967?s=Ingeborg%20Sylten&t=2547261&p=0
https://collections.arolsen-archives.org/de/archive/1-1-42-2_11422001-046
https://www.nytimes.com/2010/03/27/movies/27transport.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Inge_Sylten_and_Heinz_Drosihn
