Článek
Byla polovina ledna 1949 a dva mladí muži na běžkách se blížili ke Staňkovskému rybníku na jihu Čech. Nebyli to ale obyčejní běžkaři, kteří vyrazili na zimní túru. František Příhoda a jeho švagr Karel Nekvapil měli v plánu ilegálně překročit československou hranici a dostat se do Rakouska.
Plán tohoto útěku připravovali několik měsíců. Z Prahy vyrazili 15. ledna 1949 autem směrem k jižním Čechám. Vezl je kamarád z lyžařského prostředí Míťa Frössl, který je vysadil přibližně čtyři kilometry před Staňkovským rybníkem. Dál už museli pokračovat sami. Připnuli si běžky a vydali se směrem ke státní hranici. Jejich cesta za svobodou přes Staňkovský rybník se odehrála ještě před vybudováním železné opony. Přesto stačilo málo, aby byli zatčeni.
Trasy útěku si vyzkoušeli předem. Zvažovali Špičák nebo Staňkovský rybník
Františku Příhodovi bylo v době útěku 27 let. Narodil se 8. července 1921 v Praze a vyrůstal se svou o dva roky starší sestrou Alexandrou na Vinohradech, kde jejich otec vlastnil podnik na výrobu umělých květin. Když bylo Františkovi 16 let, jeho otec ve věku pouhých 49 let náhle zemřel na infarkt. Tento mladík musel následně opustit školu a pomáhat matce s vedením rodinného podniku. Po její smrti v roce 1944 zůstal ve 23 letech na vedení firmy sám.
Vedle práce se věnoval lyžování, stejně jako jeho sestra Saša Nekvapilová, která patřila mezi nejlepší československé lyžařky a která v roce 1948 reprezentovala Československo na zimních olympijských hrách ve Svatém Mořici. František závodil už od dětství, ale kvůli vedení rodinného podniku se sportu nemohl věnovat naplno.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 se však jeho situace změnila. „Byl jsem výrobce a zaměstnavatel a můj otec byl zaměstnavatel. Z pohledu nového režimu jsme byli považováni za buržoazii a nepřátele lidu. Neměl jsem najednou v novém režimu absolutně žádnou budoucnost, kromě práce v dolech, i v těch uranových, práce na silnici nebo něčeho podobného,“ vysvětloval po letech.
Podobně uvažoval také manžel jeho sestry Karel Nekvapil. Oba mladí muži se proto rozhodli ilegálně utéct na Západ, ovšem nic nenechávali na náhodě a předem si otestovali možné trasy útěku přes hranice. František Příhoda později popsal, že měli připravené celkem dvě možnosti útěku. První vedla přes šumavský Špičák do Bavorska. Ještě před emigrací ji měli na běžkách vyzkoušet a dostat se přes hranici do Německa a zase zpátky. Nakonec se ale rozhodli pro druhou možnost, která vedla přes Staňkovský rybník.
Také tuto oblast si předem prohlédli. Staňkovský rybník se nachází u obce Staňkov nedaleko Chlumu u Třeboně v jižních Čechách. Leží přímo při česko-rakouské hranici a část jeho východního břehu tvoří státní hranici s Rakouskem. Podle vzpomínek Františka Příhody měl tento rybník také dlouhé a úzké rameno, které se dalo v zimě, kdy mrzlo, poměrně snadno překročit.
Saša Nekvapilová a Antonín Šponar na Sjezdových závodech ČSR roku 1947.
V Rakousku se živili jako vlekaři. Pomohl jim džíp s přenosným lyžařským vlekem
Součástí příprav na útěk nebyl pouze samotný přechod hranice, švagři František Příhoda a Karel Nekvapil dopředu přemýšleli také nad tím, čím se budou na Západě vůbec živit. Do jejich tehdejšího plánu byl zapojen jejich kamarád a další československý lyžař Antonín (Tony) Šponar, který se mimo jiné roku 1948 účastnil zimních olympijských her ve Svatém Mořici a který v letech 1941 až 1948 působil jako lyžařský instruktor v rakouském středisku Sankt Anton.
František Příhoda vlastnil americký vojenský džíp Willys a právě Antonín Šponar připravil zařízení, díky němuž mohl tento automobil pohánět přenosný lyžařský vlek. Šponarovi se těsně po únorovém převratu podařilo získat povolení k vyvezení džípu do Rakouska pod záminkou, že zařízení poslouží československým lyžařům při tréninku.
Těsně po Vánocích 1948 Antonín Šponar vyrazil z Prahy a do rakouského Sankt Antonu přijel přesně 30. prosince. František Příhoda s Karlem Nekvapilem vyrazili na Západ až o dva týdny později. Když je jejich kamarád Míťa Frössl vysadil několik kilometrů před Staňkovským rybníkem, připnuli si běžky a snažili se působit jako rekreační sportovci. Brzy se však objevila komplikace, která mohla celý jejich plán zhatit.
Klidné srnky jim ukázaly, že poblíž není hraniční hlídka
Při cestě ke státní hranici mladí muži míjeli na běžkách další rybníky, které ovšem nebyly zamrzlé. Pokud by nezamrzlo ani rameno Staňkovského rybníku, museli by vodu objet. To by znamenalo dlouhý pohyb v oblasti hranice a výrazně větší nebezpečí, že si jich někdo všimne.
„Byli jsme v šoku, protože rybníky, které jsme míjeli cestou, nebyly zamrzlé. Říkali jsme si: ‚Ježíšmarjá, když budeme muset obejít ten rybník, určitě nás uvidí,‘“ vzpomínal Frank Příhoda po více než sedmdesáti letech. Když konečně dorazili ke Staňkovskému rybníku, zjistili, že jeho rameno zamrzlé je. Vyjeli na led a zamířili dál směrem k rakouské hranici.
Na zamrzlé hladině si všimli stáda srnčí zvěře. Srnky se pohybovaly pomalu a nebyly vyplašené. Příhoda s Nekvapilem z toho usoudili, že se v jejich blízkosti pravděpodobně nepohybují lidé. „Přes ten rybník šlo stádo srnek, pěkně zvolna, nebyly vyplašené, tak jsme si říkali: ‚Žádné stráže tam nejdou,‘“ popsal později Příhoda. Během cesty přitom podle jeho vzpomínky minuli také budovu tehdejší ostrahy hranice, ovšem bez povšimnutí hlídky.
Antonín Šponar, František Příhoda a Karel Nekvapil v zimě roku 1949 v oblasti Sankt Christoph am Arlberg, kde provozovali improvizovaný lyžařský vlek poháněný džípem.
Na rakouské straně se ocitli v sovětské okupační zóně
I když se jim podařilo dostat na rakouskou stranu, neměli ještě vyhráno. Rakousko bylo po druhé světové válce rozděleno do čtyř okupačních zón, a to na americkou, francouzskou, britskou a sovětskou. Dolní Rakousko, kam oba uprchlíci ilegálně vstoupili, kontroloval Sovětský svaz. Při odhalení tak mohli být deportováni zpátky do Československa.
Po překročení státní hranice našli úkryt u rakouského hajného, se kterým František Příhoda navázal kontakt už během průzkumu této oblasti v létě předchozího roku. „Samotnou hranici jsme přešli v sobotu v noci, na rakouské straně jsme pak přespali u hajného, se kterým to už bylo domluveno dopředu. V létě roku 1948 jsem totiž za ním dvakrát byl, tehdy jsem ještě rybník jednoduše přeplaval,“ popsal František Příhoda svůj útěk později.
Brzy ráno se českoslovenští uprchlíci vydali na další cestu. V silném mrazu a hlubokém sněhu mířili na nádraží, odkud chtěli odjet vlakem do Vídně. Jelikož byla neděle, vlak do Vídně nejel v době, se kterou předem počítali. František Příhoda a Karel Nekvapil proto uložili běžky a zavazadla na nádraží a odešli se najíst. Když se vrátili, začal se o ně zajímat rakouský pohraniční policista. Karel Nekvapil se podle Příhodovy vzpomínky pokusil tvrdit, že jsou Chorvati. Policista však chtěl vidět jejich doklady. Muži měli československé pasy, ale chybělo jim legální povolení k opuštění země.
Policista navíc promluvil česky. Podle Františka Příhody šlo o sudetského Němce. Oba uprchlíci byli zadrženi a museli strávit noc zavření v nádražní čekárně. Nakonec jim pomohl úplatek a následující den mohli pokračovat vlakem do Vídně. Ve Vídni našli útočiště u Příhodovy vzdálené tety. Odtud se pak dostali do tyrolského lyžařského střediska Sankt Antonu díky Karlově českému známému z Brna, který tehdy ve Vídni působil u americké CIC a který jim opatřil falešné rakouské doklady.
Australské lyžařské středisko Thredbo na snímku z roku 1969. „Hledal jsem místo, kde by sjezdovky byly dlouhé a náročné, snadno dostupné a kde by se dalo vybudovat moderní zimní středisko.“ Takto Tony Šponar popsal svou vizi, kterou měl v roce 1955, kdy dostal nápad proměnit hory kolem obce Thredbo v lyžařský svah. K roku 2026 je Thredbo nejvíce oceňovaným lyžařským střediskem Austrálie.
Z uprchlíků se stali australští lyžaři. Šponar pomáhal budovat slavné středisko Thredbo
František Příhoda a Karel Nekvapil dorazili do Sankt Antonu 29. ledna 1949. Čekal zde na ně již Antonín Šponar i s džípem. Právě v oblasti Sankt Christoph am Arlberg začali tito českoslovenští emigranti pracovat jako vlekaři. Na místě, kde do té doby nebylo žádné mechanické zařízení dopravující lyžaře do svahu, začali provozovat improvizovaný vlek poháněný džípem. Toto zařízení, které dokázalo do kopce naráz vytáhnout až 11 lyžařů, fungovalo do Velikonoc 1949.
Do zahraničí se tehdy dostala také Saša Nekvapilová. Jako československá reprezentantka měla na rozdíl od svého bratra a manžela legální možnost vycestovat na závody do Švýcarska. Při návratu ze závodů v Grindelwaldu v zimě 1949 se Saša na nádraží Zürich-Enge nenápadně vytratila z vlaku československé výpravy a následně se připojila k manželovi a bratrovi.
František Příhoda, Karel Nekvapil a Alexandra Nekvapilová odjeli do Belgie a nakonec se rozhodli znovu začít na druhém konci světa v Austrálii. Antonín Šponar zůstal ještě nějaký čas se svou tehdejší manželkou Lizzi v Innsbrucku a poté se vydal za svými přáteli do Austrálie. Právě Šponar pak sehrál významnou roli při vzniku australského lyžařského střediska Thredbo, když v polovině 50. let prosazoval myšlenku vybudovat zde resort inspirovaný rakouským Sankt Antonem.
František si vzal do Austrálie lyže a za sedm let tuto zemi reprezentoval na olympiádě
František Příhoda dorazil do Melbourne 9. března 1950. „Věděl jsem, že v Austrálii je sníh, takže jsem si s sebou vzal lyže,“ zavzpomínal. A toto rozhodnutí se mu vyplatilo, neboť se výrazně zapsal do historie australského alpského lyžování.
V Austrálii se Příhoda brzy vrátil k závodnímu lyžování. Nejprve působil především na Mount Bulleru ve státě Victoria, závodil na regionálních i australských šampionátech a věnoval se také neformálnímu trénování dalších lyžařů. Do Thredba v Novém Jižním Walesu se natrvalo přestěhoval v roce 1974 a stal se zde známou osobností místní lyžařské komunity, stejně jako jeho sestra Saša Nekvapilová, švagr Karel Nekvapil a kamarád Antonín Šponar.
V roce 1956 byl Frank Příhoda vybrán na zimní olympijské hry do italské Cortiny d'Ampezzo, kde reprezentoval Austrálii. Závodil ve slalomu a obřím slalomu, v nichž obsadil 54. a 80. místo. Stalo se tak přesně sedm let poté, co ilegálně opustil Československo na běžkách přes zamrzlý rybník.
František Příhoda provozoval v australském lyžařském resortu Thredbo obchod se suvenýry. Lyžování zůstal věrný i ve velmi vysokém věku a na svahy Thredba vyrážel ještě po devadesátce. V roce 2000 dokonce nesl v Thredbu spolu se svou sestrou Sašou olympijskou pochodeň a když v roce 2020 slavil 99. narozeniny, byla podle něj pojmenována jedna z místních sjezdovek Frank's Face. Nedaleko od této sjezdovky se mimo jiné nachází Sasha's Schuss a Karel's T-Bar, které jsou zase pojmenovány po jeho sestře a švagrovi.
František Příhoda zemřel 10. listopadu 2022 ve věku 101 let. Když se jej australští novináři u příležitosti jeho stých narozenin coby nejstaršího žijícího australského olympionika ptali, jakou by dal ostatním radu do života, odpověděl: „Nebojte se dobrodružství a riskantních situací. Projděte si jimi a zkuste si je sami na vlastní kůži. Když budete jen sedět a nic takového neuděláte, sami se o něco ochudíte a připravíte se o životní zkušenosti.“
Zdroj:
https://262fe7d3-de87-497b-8a9e-8f81058c5920.filesusr.com/ugd/cd297f_995c5d7c087047d493ac1dd0d2c15f90.pdf
https://region.com.au/thredbos-olympic-legend-frank-prihoda-celebrates-100th-birthday-with-advice-to-be-adventurous/475475/
https://snow.cz/clanek/2396-frantisek-prihoda-z-prahy-pres-sv-krystof-a-melbourne-do-thredbo
https://www.thredbo.com.au/about-thredbo/history/
https://mzv.gov.cz/sydney/cz/kultura_a_udalosti/vzpominka_na_alexandru_nekvapilovou.html
https://sport.aktualne.cz/olympijske-hry/pribeh-nejstarsiho-olympionika-z-cech-zije-v-australskych-ho/r~99580bdadfc411eba7d80cc47ab5f122/?lp=1
https://msd.unimelb.edu.au/sahanz-2016/papers/Favaro_White-Gold.pdf
