Článek
Bylo 20. června 1946. Šestiletá Camilla zrovna pomáhala po obědě uklízet nádobí, když před bytovým domem v Grethemu v Dolním Sasku, kde bydlela s rodiči, zastavil džíp. Camilla se šla se svými dvěma sourozenci podívat, kdo vlastně přijel. Z vozu vystoupil neznámý muž, který začal mluvit s jejich maminkou Hannah.
Camilla netušila, kdo onen muž je ani proč přijel. Nevěděla ani to, že po válce probíhá pátrání po její skutečné totožnosti. Tento muž se jmenoval Josef Ondráček, byl československým kriminálním inspektorem a do Německa přijel hledat přeživší děti z Lidic a Ležáků, které za války nacisté odvlekli k poněmčení.
„Moc jsem tomu nerozuměla. Před domem v Grethem, kde jsme v tu dobu bydleli, zastavil džíp, dívali jsme se na něj při uklízení nádobí. Muž se bavil s paní Paetelovou, ta mi připravila pár věcí do tašky a odjeli jsme. Nebránila jsem se,“ zavzpomínala po letech paní Jarmila Šťulíková, provdaná Doležalová.
Pro šestiletou dívku tím během jediného dne skončil život, který do té doby považovala za svůj. Jmenovala se Camilla Paetel, mluvila německy a Hannah a Rudolfa Paetelovy měla za své rodiče. Jejich dcery Angeliku a Beatrix pak za své sestry. Jenže Camilla byla ve skutečnosti Jarmila Šťulíková a pocházela z Ležáků.
Jarmilino rodiště, Švandův mlýn v Ležákách. Tento dobový snímek byl pořízen již během první světové války.
Na své skutečné rodiče si nepamatovala
Jarmila Šťulíková se narodila 13. listopadu 1939 ve Švandově mlýně v osadě Ležáky. Jejími rodiči byli Josef Šťulík a Marie Šťulíková, rozená Pelikánová. Otec provozoval na pozemcích patřících k mlýnu kamenolom, matka byla v domácnosti a pomáhala v hospodářství. V dubnu 1941 se Šťulíkovým narodila mladší dcera Marie, Jarmila proto často pobývala u prarodičů Pelikánových v nedalekém Včelákově.
Ležácký mlýn se za okupace stal jedním z míst spojených s odbojovou sítí kolem výsadku Silver A. Radista Jiří Potůček odtud obsluhoval vysílačku Libuše a Jarmilina maminka mu podle rodinných vzpomínek připravovala jídlo.
Sama Jarmila si však rodiče ani život v Ležákách nepamatovala. Když nacisté po likvidaci Ležáků 24. června 1942 její rodinu rozdělili, byly jí necelé tři roky. 29letého Josefa Šťulíka popravili 2. července 1942 na popravišti u pardubického Zámečku společně s dalšími spolupracovníky výsadku Silver A. 22letá Marie Šťulíková byla zavražděna 17. ledna 1943 v Osvětimi. Podle pozdějšího rodinného pátrání měla být navíc Jarmilina maminka v době svého zatčení v červnu 1942 v pátém měsíci těhotenství. Jak toto těhotenství dopadlo a co se případně s dítětem stalo, se však rodině nepodařilo zjistit.
Musela zapomenout svůj rodný jazyk
Dne 24. června 1942 obklíčili nacisté Ležáky. Obyvatele odvezli, domy vyrabovali a vypálili. Dospělí skončili před popravčími četami na pardubickém Zámečku nebo později v koncentračních táborech. Nacisté z Ležáků odvezli celkem třináct dětí, které se přes Pardubice a Prahu dostaly do okupovaného Polska. Nacistický aparát mezitím rozhodoval, zda některé z nich splňují rasová kritéria pro poněmčení. Vyhověly pouze dvě, a to Jarmila Šťulíková a její mladší sestra Marie.
Zbylých jedenáct ležáckých dětí nacisté zavraždili v plynových vozech ve vyhlazovacím táboře Chełmno nad Nerem. Jarmila a Marie pokračovaly přes zařízení Bruckau a Puschkau, která byla součástí systému, jímž procházely děti vybrané k poněmčení. V těchto nacistických zařízeních měly děti, které nacisté považovali za „rasově hodnotné“, zapomenout na svůj rodný jazyk, biologickou rodinu a prostředí, ve kterém dříve žily. Zároveň byly připravovány na poněmčení a život v německém prostředí. Paní Jarmila má na toto období svého života pouze útržkovité vzpomínky.
„Bohužel z této doby, ani když jsem bydlela u babičky a dědy, si nepamatuji nic. Až když nás odváželi z dětského domova, myslím, že to bylo v Bruškově (Bruckau), že nás tam bylo asi šest osm dětí, už nevím, které děti tam byly. Třeba i Venda Zelenků z Lidic. Po několika dnech nás měli odvézt do Puščikovo (Puszczykowo) v Polsku,“ zavzpomínala.
Jak navíc potvrzují polské zdroje, nacistický Gaukinderheim Puschkau se nacházel v dnešním Puszczykowie u Poznaně, a to v jednom z bývalých klášterů. V červenci 1942 sem bylo dopraveno šest českých dětí, dvě z Ležáků, dvě z Lidic a dvě z Prahy. V září přibylo ještě jedno české dítě. Pobyt v německém prostředí udělal své. Když si Jarmilu v květnu 1943 osvojila německá rodina Paetelova, mluvila už pouze německy. Češtinu postupně zcela zapomněla.
Poznámka k facebookovému příspěvku výše: Na kolorovaném snímku výše vidíte německou rodinu Paetelových, která si osvojila pouze Jarmilu Šťulíkovou.
Paetelovi se pro malou Jarmilu stali rodinou, kterou považovala za vlastní
Další zlom v životě tříapůlleté Jarmily Šťulíkové nastal 28. května 1943, kdy si pro ni do dětského zařízení v Puschkau přijel černým automobilem německý zemědělský inženýr Rudolf Paetel, který se v okupovaném Polsku zabýval zásobováním. Doma už měl s manželkou Hannah čtyřletou dceru Angeliku a několikaměsíční dceru Beatrix. Tato rodina žila ve vile na Lindenstrasse 11 v obci Unterberg, která je dnes součástí města Puszczykowo.
Jarmila, přejmenovaná na Camillu, se tak dostala do rodiny, která podle dostupných svědectví netušila, kým toto dítě ve skutečnosti je. Jak uvádí český Vojenský historický ústav, Paetelovým bylo řečeno, že se jedná o německého sirotka, jehož matkou byla prostitutka a otcem muž, který byl popraven za činnost proti Říši.
„První vzpomínky jsou, že mě dali do černého auta a odvezli do Lipové ulice. To jsem ještě nevěděla, že se tak jmenuje. Pamatuju si třeba, co jsme jedli. Vajíčko v kalíšku, čaj s mlékem. Vzpomínám si i na velkou kuchyň s výhledem do zahrady. Když jsem tam znovu byla po letech, zdálo se mi to jiné, mnohem menší. Chovali se ke mně jako k vlastnímu dítěti. Starší Angelice se říkalo Geli, mladší Beatrix byla Ati a mně říkali Milla. S tou starší jsme si byly v té době, myslím, dost podobné. Děvčata mě pořád berou jako vlastní sestru. Máme se rády, hodně mně píšou, obě mě navštívily, jsou moc hodné,“ uvedla paní Jarmila po letech.
V lednu 1945 rodina Paetelova opustila svou vilu v Unterbergu a před postupující Rudou armádou prchala na západ. Následovalo období neustálého stěhování, bombardování a provizorních bydlišť. Jedna z cest vedla také přes Berlín. „Na cestu vlakem pryč si už moc nevzpomínám. Pořád jsme se někam stěhovali. V jednom přechodném bydlišti se pro mléko chodilo k sedlákovi a chleba se mazal margarínem. Také jsme v Německu za domem sbírali šťovík, z toho nám má adoptivní maminka vařila polévku,“ uvedla paní Jarmila.
Adoptivní máma měla po válce podezření, že je Camilla lidické dítě
Rodiče Hannah Paetelové si začátkem roku 1946 přečetli v německých novinách výzvu lidických žen, které pátraly po svých dětech odvlečených nacisty. O tomto článku pak pověděli své dceři Hannah, která si začala klást otázku, zda není její adoptovaná dcera Camilla náhodou jedním z lidických dětí. Na základě této výzvy Hannah ohlásila na policii, že nemá spolehlivé informace o původu své nevlastní dcery.
„Když šla v roce 1946 nahlásit na policii, že má dceru, která by mohla být lidické dítě, zdůrazňovala, že nenajdou-li se rodiče nebo příbuzní, ráda by mě vychovávala i nadále,“ popsala paní Jarmila Šťulíková, provdaná Doležalová.
Po válce Československo vysílalo do Německa pátrací týmy, které hledaly odvlečené československé děti. Jedním z lidí, kteří se této činnosti věnovali, byl kriminální inspektor Josef Ondráček. Stopa po Camille ho nakonec přivedla k Paetelovým do Grethemu v Dolním Sasku, kam se rodina dostala po útěku z okupovaného Polska před Rudou armádou.
Nikdo Jarmile nevysvětlil, že už není Camilla
Josef Ondráček Jarmilu odvezl z Grethemu 20. června 1946 zpátky do Československa. O tři dny později, 23. června 1946, se s ním zúčastnila ležácké tryzny. Následně žila u lidické paní Židové v Kročehlavech, později ji kriminální inspektor Josef Ondráček převezl k jejímu dědečkovi z matčiny strany Františku Pelikánovi do Včelákova, který se vrátil z koncentračního tábora Buchenwald s podlomeným zdravím. Koncem července 1946 se ke své biologické rodině vrátila i Jarmilina o jeden a půl roku mladší sestra Marie, která coby Rosemarie žila u rodiny župního inspektora Kurta Alschera.
Její pětiletá sestra německy opakovala, že není žádná Marie, ale Rosemarie. Nikdo si neumí představit, s čím se ty děti musely vyrovnat. Jako maličké je odtrhli od mámy, pak byly v dětském domově, pak tři roky v německé rodině a teď se dozvědí, že nemají žádné rodiče a všechno je jinak.
Rozhodnutí o repatriaci přeživších lidických a ležáckých dětí do Československa bylo logické, ale pro šestiletou Jarmilu a její mladší sestru zároveň velmi těžké. Obě dívenky se nakonec dostaly ke svému nemocnému šedesátiletému dědečkovi, kterému nerozuměly ani slovo. Musely se znovu učit, kým vlastně jsou.
V září roku 1947 začala Jarmila Šťulíková chodit do školy. Z Německa si přivezla školní sešity, ale česky se musela učit znovu. Jedna z jejích spolužaček později vzpomínala, že když ji učitel vyvolal k tabuli jménem Jarmila Šťulíková, dívka se ohradila: „Ich bin nicht Jamila Špulik, ich bin Camilla Paetel.“ „Spolužáci mi nadávali do Němčourů, já jsem zase německy nadávala jim. Měla jsem jiné vychování, v době svačiny jsem si třeba rozprostřela ubrousek a okolo sedícím spolužákům jsem s úklonou německy popřála dobrou chuť,“ uvedla paní Jarmila.
Paní Jarmila Šťulíková, provdaná Doležalová na snímku z roku 2018.
S adoptivními rodiči se setkala po téměř deseti letech
Paetelovi na Camillu nezapomněli. Podle Jarmiliny pozdější výpovědi se ji snažili najít a chtěli alespoň vědět, jak se jí daří. „Rodina od 20. června 1946, kdy mě Hannah Paetelová vydala československému pátracímu týmu, o mně neměla jedinou zprávu. První dopis od celé rodiny jsem dostala v době, kdy jsem byla na internátu v Litomyšli. A chodily další krásné dopisy, zvali mě na prázdniny. Byli na mě hodní, vzpomínám na ně ráda,“ vzpomínala paní Jarmila, která stejně jako její sestra Marie studovala v Litomyšli Střední pedagogickou školu.
Jarmila Šťulíková se opět s Paetelovými potkala v Československu koncem padesátých let. „Také jsme se sešli. Paní Paetelová byla i tady ve Včelákově asi dvakrát. A v Praze, tam byl i pan Paetel. Paní Paetelové jsem říkala Mami, jako moje sestry v Německu. Mami. I potom, pořád. Vím, jak trpěla tím, že deset let nevěděla, co se mnou je,“ vypověděla Jarmila Doležalová, která je se členy německé rodiny Paetelových stále v kontaktu. Její tehdejší nevlastní sestry Angelika a Beatrix ji dodnes berou jako vlastní sestru.
Paní Jarmila vystudovala pedagogickou školu v Litomyšli, pracovala jako učitelka v mateřské škole, provdala se a založila velkou rodinu. Narodilo se jí celkem sedm dětí. Po smrti své mladší sestry Marie v roce 2018 zůstala poslední žijící přeživší obyvatelkou Ležáků. Letos 13. listopadu oslaví úctyhodných 87 let.
Od onoho červnového dne, kdy před domem Paetelových zastavil džíp s Josefem Ondráčkem, letos uplynulo osmdesát let. Šestiletá Camilla tehdy netušila, že ji neznámý muž veze do země, kde se narodila. Nevěděla ani, že lidé, které považovala za své rodiče, jejími biologickými rodiči nejsou. A především ještě netušila, že dívka jménem Jarmila Šťulíková, kterou se nacisté pokusili vymazat, je ve skutečnosti ona sama.
Zdroj:
https://vhu.cz/atentat-80-vypaleni-obce-lezaky-24-cervna-1942/
https://www.bihk.cz/sites/default/files/ke-stazeni/2022/07/adalbert-6-2017-web-1.pdf
https://zamecekpardubice.cz/2021/06/22/ohenbeznadeje-2021/
https://www.reflex.cz/clanek/historie/113921/vyhlazeni-osady-lezaky-prezily-jenom-dve-male-holcicky.html
https://jardavala.blogspot.com/2017/03/beseda-osud-jmenem-lezaky.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarmila_Dole%C5%BEalov%C3%A1
https://www.dolezalova-lezaky.cz/
