Životy 82 dětí z Lidic a 11 dětí z Ležáků vyhasly v plynových vozech v Chelmnu. Nezapomínejme

82 dětí z vesnice Lidice a 11 dětí z osady Ležáky. Přesně tolik nevinných českých dívek a chlapců mladších 15 let našlo smrt v plynových vozech německého vyhlazovacího tábora Chelmno nad Nerrem poblíž polské Lodži. 81 lidických dětí zde nacisté zavraždili 2. července 1942. O 23 dnů později 25. července 1942 vyhasly v plynových vozech životy 11 dětí z Ležáků a jednoho lidického děvčátka.

V roce 2002 se v Polsku konal soudní proces s jedním z žijících chelmnských vrahů Henrykem Maniou (1923–2020), který byl za „napomáhání při vyvražďování židovských obyvatel Polska“ odsouzen k osmiletému vězení, ovšem k výkonu trestu s ohledem na svůj údajný neblahý zdravotní stav nenastoupil. Tento Polák, který kolaboroval s nacisty, mimo jiné po válce tvrdil, že byl svědkem příjezdu lidických dětí do chelmnského tábora k „vyhlazení“.

Je léto roku 1942 a do sběrného tábora v Lodži nacisté postupně přivážejí dvě skupiny dětí z Protektorátu Čechy a Morava ve věku od jednoho roku do patnácti let, které byly násilně odděleny od svých rodičů. Ta první červnová skupina pochází z Lidic a ta druhá červencová z Ležáků. Děti jsou špinavé, hladové, vyčerpané a vystresované.

Většina z nich ještě donedávna svírala ruku své mámy. Teď mají na krku cedulku se svým jménem, pobývají zavřené ve dvou horních patrech jedné z bývalých textilních továren izolovaní od ostatních, spí na studené betonové podlaze bez přikrývek, je jim zima a už nemají sílu plakat.

Jediné, co jim nacisté dovolí, je jednou denně provést hygienu na dvoře pod tekoucí vodou. „Museli jsme se hlavně postarat o ty nejmenší. Ti ještě neuměli ani chodit a nosili plínky. Umyli jsme jim zadečky a přeprali prádlo. A protože jsme pro ně nic neměli, tak jsme jim dávali svoje trička a košilky místo plenek,“ uvedla pro Paměť národa Emilie Chválová, rozená Frejová, která byla jedním z přeživších lidických dětí. V době vyhlazení Lidic a následném pobytu lodžském táboře jí bylo osm let.

89 lidických a 13 ležáckých dětí prožilo nepředstavitelné dny v lodžském táboře na Gneisenaustraße 41 (dnes Żeligowskiego) nedlouho poté, co je nacisté násilně odebrali z náručí jejich matek. Jenom některé byly vybrány na „převýchovu“ do Německa, a tedy přežily. Většina z nich našla smrt ve vyhlazovacím táboře Chelmno nad Nerrem.

„Byli ve skupinkách a drželi se za ruce. Mladší se tiskli ke starším. Několik nejstarších, kolem 13 až 14 let, se staralo o ostatní. Starší dívky a chlapci drželi v náručí malé děti, které sotva chodily. Děti měly na sobě letní oblečení, byly špinavé. V rukou držely malé uzlíčky – všechno, co měly: kousky chleba, drobné hračky, zrcátka a podobně. Byly vyděšené, nechtěly s námi mluvit. Až po nějaké době se nám podařilo vysvětlit jim, že nejsme Němci a že jim chceme pomoci,“ popsal po válce polsko-slezský lékař Jan Zielina (1907–1979), který nuceně pracoval v lodžském sběrném táboře a jelikož se narodil v Třinci-Konská v Záolží a před válkou žil a pracoval v Těšíně, mluvil kromě polštiny, ponaszymu a němčiny také dobře česky. Tento lékař zapojený do lodžského protinacistického odboje věnoval vězněným českým dětem zvláštní péči. Organizoval pro ně potravinovou pomoc od obyvatel Lodže a v rámci možností jim poskytoval lékařskou pomoc. S Janem Zielinou spolupracovala rovněž polská zdravotní sestra Julia Makowská z Lodže, která českým dětem získané jídlo tajně přerozdělovala. Tyto děti se jim však bohužel nepodařilo zachránit.

1. července 1942 dostaly lidické děti vězněné v táboře v Lodži (německy Litzmannstadtu) od nacistů možnost napsat korespondenční lístky svým příbuzným se zpáteční adresou „Litzmannstadt, Lager. Gneisenau 41, Warthegau“. Ve svých krátkých zprávách prosily především o oblečení a jídlo.

Tyto dopisy však nebyly projevem lidskosti, ale cynickou součástí nacistické lži. Měly děti uklidnit před cestou na smrt a zároveň u jejich příbuzných vzbudit falešný dojem, že děti byly skutečně poslány na převýchovu do Německa. Dopisy byly orazítkovány a odeslány 4. července 1942, tedy paradoxně v době, kdy už většina lidických dětí nežila.

„Milá teto a strýčku! Předem srdečný pozdrav z Polska bez otce a matky zasílá Ema a Venda. Milý strýčku a tetičko, byli byste tak laskavi a poslali nám nějaké šaty a obuv. Hlavně jestli byste mohli alespoň kus chleba a něco k jídlu, neboť nemáme nic než to co máme na sobě a to již moc trvanlivosti nemá. Strejdo, nevíte snad o tatínkovi a mamince? A Vendovi také něco na sebe. Já myslím, že vy jste zdrávi a všichni pohromadě. Buďte tak laskavi a neopovrhujte s naší prosbou. Buďte tak laskavi a pošlete to ihned, neboť nevíme, jak dlouho setrváme na místě. Sbohem Ema a Venda. Také jestli byste mohli nějakej hrneček, lžíci, hřeben, nůž, šicí potřeby a co ještě budete moct a za vše jen zbude vřelé díky a odplata, jestli se sejdem. Pozdrav z Polska,“ napsala 14letá Ema Pelichovská se svým 9letým bráškou Vendou Pelichovským. O jeden den později je nacisté zavraždili v plynovém vozu v Chelmnu.

„Milý strýčku a tetičko, pozdrav z Polska zasílá Pepoušek a Maruška. Jsme zde samé děti. Nevíte, kde je tatínek, kde maminka? Je s Aničkou? Jak to vypadá v Lidicích? Jste všichni zdrávi? Prosíme vás, kdybyste nám mohli něco zaslati. Náš majetek je to, co máme na sobě. Potřebujeme toho mnoho. Prosím vás, kdybyste Pepouškovi někde něco sehnali a mně, kdybyste mohli, tak také. Mimo to bych potřebovala několik jehel a cívku č. a cívku b. nití. Máme zde každý jen jedny střevíce a jedny punčochy. V sobotu zde budeme tři neděle a vůbec se nepřevlékáme. Dále kdybyste nám poslali nějaké peníze, nejlépe kovové koruny, dopisní papíry, obálky a německé známky. Kdybyste nám poslali také nějaké jídlo, byli bychom rádi. Teď jsem se dozvěděla, že smím napsat jen jeden dopis. Tak kdybyste to dali přečíst dědečkovi a babičce do Chýně. Vím, bude jim to líto, ale nemohu si pomoci. S pozdravem na Vás a chýnský Pepoušek a Maruška,“ napsala 15letá Maruška Šroubková se svým 8letým bráškou Pepouškem Šroubkem. Oba dva zemřeli 2. července 1942 v plynovém vozu v Chelmnu.

„Milá tetičko, přijměte ode mě srdečný pozdrav z Polska. Prosila bych vás o nějaké šaty a nebo spodní prádlo. Prosím vás pošlete mně nějaké jídlo, neboť tu jíme třikrát denně. A pošlete mi hřeben, nůž a punčochy. Prosila bych vás o medové máslo a o chleba. Pošlete to co nejdříve, protože nevím, kdy pojedem. Maminka s tatínkem a s Jiříčkem jsou asi na práci. Tak nemějte o nás strach. Prosila bych vás o nějakou tašku nebo kufr. Zpáteční adresu máte na první straně. Pozdravujte všechny naše přátele ode mě. Ještě bych vás prosila o 5 k německých. Ještě jednou vás zdraví a líbá Maruš,“ napsala 11letá Maruška Pitínová. O jeden den později 2. července 1942 ji nacisté zavraždili v Chelmnu.

„Srdečný pozdrav z Polska zasílá Jaruška. Tetičko nevíš něco o mamičce a tatíčkovi? O tatíčkovi nevím již 3 neděle a o mamičce 16 dní. Náš majetek je to, co máme na sobě a proto Tě prosím kdybys byla tak dobrá a kdyby bylo možno tak mně něco zaslala. A to hlavně nějaké jídlo a prádlo. A prosím Tě ještě o dopisní papír a německé známky a cívku nití a nějaké jehly. Tetičko máme třikrát denně jíst a málo. Odpusť, že na tobě chci jídlo, a vím, že ti nepřibývá, ale máme tu hlad. Nevíš něco o Lidicích? Tetičko prosím Tě zašli mi na tebe pořádnou adresu. Srdečný pozdrav a mnoho pusinek zasílá vaše neteř Jaruška. Odepište ihned,“ napsala 10letá Jaruška Štorková, která byla zavražděna o jeden den později.

Jaký byl osud lidických dětí? Před 9. červnem 1942, kdy nacisté srovnali Lidice se zemí, žilo v obci celkem 98 dětí. Při následné selekci na Kladně označili nacisté tři z nich za „vhodné k převýchově“. Dalších sedm dětí mladších jednoho roku skončilo v německém sirotčinci v Praze-Krči. Zbývajících 88 dětí bylo odvezeno do sběrného tábora v polské Lodži (tehdy Litzmannstadtu). Zde nacisté k poněmčení vybrali ještě sedm dětí.

Dne 2. července 1942 přešlo 81 lidických dětí z lodžského sběrného tábora do „péče“ místní úřadovny gestapa s doporučením ke „zvláštnímu zacházení“. Dochovalo se potvrzení a transportní listina z téhož dne, které dokládají, že děti byly odvezeny z lodžského tábora. Následujícího dne 3. července 1942 se v táborové dokumentaci objevuje u jejich jmen strohá poznámka „odchod“.

Tento „odchod“ znamenal transport do vyhlazovacího tábora Chelmno (německy Kulmhof), vzdáleného přibližně 70 kilometrů od Lodže. Pravděpodobně ještě téhož dne všechny děti nacisté zavraždili výfukovými plyny ve speciálně upravených nákladních vozech.

Bohužel stejný osud potkal i děti z Ležáků. Jedenáct z nich nacisté zavraždili 25. července 1942 v chelmnských plynových vozech. Nejstarší Marta Čechová měla teprve 15 let. Nejmladšími ležáckými oběťmi byli roční Pavel Sýkora a Jaromír Mrkvička. Z třinácti ležáckých dětí přežily válku pouze dvě děti. A to sestry Marie a Jarmila Šťulíkovy, které nacisté v lodžském táboře vybrali k poněmčení.

Spolu s ležáckými dětmi se 25. července 1942 do Chelmna dostalo ještě jedno lidické děvčátko z původní trojice dětí vybraných k poněmčení na Kladně. Nacisté 6letou Dášenku Veselou z Lidic vyřadili z programu převýchovy a zavraždili spolu s dětmi z Ležáků.

Ve vyhlazovacím táboře Chelmno (něm. Kulmhof), který fungoval ve dvou etapách od prosince 1941 do března 1943 a od června do ledna 1945, nacisté zavraždili přibližně 156 až 200 tisíc lidí. Naprostou většinu tvořili Židé z Polska, Německa, Rakouska a Lucemburska a Československa, mezi nimiž byly mimo jiné i dvě sestry spisovatele Franze Kafky. Transporty z Prahy odjely do Chelmna na přímý rozkaz Reinharda Heydricha na přelomu října a listopadu 1941. Byly značeny A až D a zahrnovaly celkem 5000 osob, z nichž se konce války dožilo pouhých 277 lidí.

V Chelmnu dále našlo smrt 4300 rakouských Romů a Sintů, asi 170 Poláků (obyvatel městských a církevních ústavů sociální péče), několik desítek sovětských válečných zajatců, blíže neurčený počet dětí z oblasti Zamojszczyzna a právě 93 českých dětí z obcí Lidice a Ležáky.

Na nejmladší oběti tohoto německého vyhlazovacího tábora s úctou vzpomíná památný kámen, který se dnes nachází u symbolického hrobu v Ruchowském lese. Na tomto kameni, u kterého návštěvníci současného muzea v Chelmnu vzdávají hold památce zavražděných dětí z Lidic a Ležáků, se nalézá tento nápis psaný v polštině: „Země posvěcená mučednictvím a krví dětí z oblasti Lodže, ze Zamojszczyzny a z Lidic v Československu.“

Od dubna 1942 do května 1943 velel vyhlazovacímu táboru Chelmno SS-Hauptsturmführer a kriminální komisař Hans Bothmann narozený roku 1911 ve vesnici Lohe v severním Německu. Právě tento muž byl přímo zodpovědný i za vraždy českých dětí z Lidic a Ležáků. Za své válečné zločiny však nebyl souzen, neboť v dubnu 1946 spáchal v britském zajetí v německém městě Heide sebevraždu.

Po válce byli dva členové Sonderkommanda vyhlazovacího tábora smrti (Walter Piller a Herman Gielow) odsouzeni v Polsku k trestu smrti. V letech 1962–1965 bylo v západním Německu souzenou 12 válečných zločinců z tábora Chelmno. Za „spoluúčast na vraždě“ tři z nich dostali 13 let, jeden 8 let, další 7 let, tři na 13 měsíců a 2 týdny vězení a zbylí byli osvobozeni.

V neposlední řadě v roce 2002 v Polsku proběhl soud s tehdy 79letým Polákem Henrykem Maniou, který se aktivně coby člen táborového personálu podílel na zabíjení ve vyhlazovacím táboře Chelmnu. Zde jeho úkolem nebylo „pouze“ kopání hrobů zavražděným, ale stal se přímou součástí samotného vražedného aparátu. Byl přítomen u toho, když do Chelmna přijížděly transporty, a patřil mezi ty, kdo oběti odváděli do plynových vozů.

I když byl Henryk Mania v roce 2002 odsouzen v 8 letům vězení, svůj trest si kvůli údajným zdravotním problémům neodpykal. Zemřel v roce 2020. Tento muž po válce mimo jiné tvrdil, že byl u toho, když lidické děti přijely do Chelmna k „vyhlazení“. Jak dále uvádí americký historik Patrik Montague ve své knize Chełmno. Pierwszy nazistowski obóz zagłady [ Chełmno: První nacistický tábor smrti ] vydané roku 2014, v roce 1962 požádal zpravodaj československého deníku Rudé právo polskou milici o povolení k rozhovoru s Henrykem Maniou a Henrykem Maliczakem, který byl rovněž členem Sonderkomanda v Chelmnu. Rozhovory týkající se vraždy lidických dětí proběhly v srpnu 1962 za přítomnosti policejního důstojníka. Podle historika Patricka Montagua se texty těchto rozhovorů nedochovaly.

O lidických dětech v Chelmnu rovněž vypověděl jeden z místních obyvatel Andrzej Mieszeczek, který bydlel v bezprostřední blízkosti vyhlazovacího tábora a který v okolí pracoval jako zahradník.

„Jednoho dne v létě 1942 v odpoledních hodinách, když jsem jel z údolí nahoru na silnici v blízkosti tehdejšího vyhlazovacího tábora, zpozoroval jsem dvě auta krytá plachtami, která zastavila před branou tábora. Na každém autě seděl vpředu vedle řidiče a také vzadu jeden esesman. Viděl jsem, že z těchto aut vytahují děti od nejútlejšího věku do asi čtrnácti let. Tyto děti byly seřazeny do čtyřstupů a zavedeny do tábora, ohrazeného asi dva metry vysokým dřevěným plotem. Otevřenou bránou jsem zahlédl, že je zavedli dovnitř tábora. Poznamenávám, že uvedená auta přijela od Dabie, takže není vyloučeno, že vyjela z Lodže. Z oken svého domku jsem zřetelně viděl, že děti vysvlékli ze šatů a prádla a že stály obnažené u oken nedalekého zámku, stojícího v táboře,“ řekl 18. listopadu 1947 Andzej Mieszeczek při výslechu československým bezpečnostním orgánům.

Na české děti v Chelmnu vzpomínaly po válce také ženy, které byly v táboře nuceně zaměstnané jako kuchařky. „V samotném Chelmnu a při vyhlazovacím procesu byly v táboře nuceně zaměstnány například polské kuchařky. Ty si pamatovaly na mimořádně upravený, čistý transport českých dětí, se kterými nepřišel žádný dospělý doprovod. Což bylo v té době zcela mimořádné,“ uvedl pro Český rozhlas historik Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd.

Další svědectví, které nepřímo potvrzuje zavraždění lidických a ležáckých dětí ve vyhlazovacím táboře Chelmno, přinesla krátce po válce polská zdravotní sestra Julia Makowská (v lodžském sběrném táboře přišla do kontaktu s dětmi z Lidic a následně Ležáků), která vypověděla o přepravě několika dětí z Lodže vlakem. Po předložení fotografií bezpečně identifikovala ležácké děti Jaromíra Mrkvičku, Bohumilu Švandovou a Emilii Švandovou.

Nutno také poznamenat, že žádný z dochovaných dokumentů vraždu lidických a ležáckých dětí v plynových vozech v Chelmnu přímo nepotvrzuje. S touto verzí, která se opírá o přímá svědectví, však již od samotného počátku vyšetřování osudu dětí jako s faktem pracovaly československé vyšetřovací orgány. Tvrzení o smrti českých dětí v Chelmnu se objevuje rovněž v celé řadě zásadních zahraničních publikací.

Zdroj:

https://chelmno-muzeum.eu

Padevět, J. (2020). Vyhlazovací tábor Kulmhof/Chełmno a jeho české oběti. Praha : Středisko společných činností Akademie věd ČR. ISBN 978-80-270-7501-0

Montague, P. (2014). Chełmno. Pierwszy nazistowski obóz zagłady. Wołowiec: Wydawnictwo Czarne. ISBN 978-83-7536-726-3.

https://chelmno-muzeum.eu/upamietnienie-dzieci-czeskich-2/

https://www.facebook.com/lidicememorial

https://www.facebook.com/PietniUzemiLezaky

https://www.mistapametinaroda.cz/?id=159

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/chelmno-vyhlazovaci-tabor-lidice_2112080927_pj

https://ofiary.auschwitz.org/transports/573