Článek
Ve východní části polského města Katovice, podél řeky Rawy a v blízkosti dopravních tepen najdete čtvrť Szopienice, jejíž pevnou součástí byl po několik desetiletí těžký průmysl. Fungovala zde Huť neželezných kovů Szopienice, která v Horním Slezsku a potažmo celém Polsku patřila k průmyslovým obrům. Lidem z regionu dávala práci, peníze i bydlení. Ovšem brala jim to nejdůležitější, a to zdraví, na němž se nepříznivě podepsalo nejen olovo, ale také kontaminace okolí kadmiem a dalšími toxickými odpady včetně zinkových kalů. Toto znečištění zde bohužel přetrvává až do dnešní doby.
„Postindustriální krajina katovických Szopienic zaujala vědce. Byly analyzovány desítky vzorků půdy odebraných z pohutních území. Našli v nich olovo, zinek a kadmium. Těžké kovy v půdě stále jsou, ale ne všechny představují nebezpečí, alespoň zatím. Současně Katovice provádějí vyšetření mezi dětmi ze Szopienic. Zvýšená hladina olova je diagnóza vzácná, ale stále se vyskytuje,“ upozornil začátkem února 2026 zpravodajský portál TVP3 Katovice.
První huť olova v Szopienicích vyrostla roku 1864. S co nejvyššími komíny
Když se dnes řekne Szopienice, většině lidí se vybaví děti, kterým se zde v 70. letech 20. století v důsledku otravy olovem zhoršovalo zdraví tak nápadně, až to nešlo dál zametat pod koberec. O této události ostatně polský režisér Maciej Pieprzyca roku 2025 natočil seriál Olověné děti. Jenže průmyslový příběh Szopienic nezačíná v době normalizace, nýbrž v první polovině 19. století, kdy se Horní Slezsko tehdy spadající pod Prusko měnilo v jednu z nejvýkonnějších průmyslových oblastí Evropy.
Právě v roce 1834 podnik Bergwerksgesellschaft Georg von Giesches Erben spustil v Szopienicích zinkovou huť Wilhelmina, která se stala základem budoucího hutního komplexu, jenž se v průběhu dalších desetiletí postupně rozrostl do několika dalších zinkových, ovšem i olověných provozů.
„Huť olova Walther Croneck, která vznikla roku 1864, budila obavy ještě před zahájením provozu. Aby se zmírnily společenské obavy a možné protesty, rozhodlo se o stavbě velmi vysokého komína, aby se znečištění odvádělo co nejvýše,“ uvedla Ewa Mackiewiczová z Muzea hutnictví zinku Walcovnia, které se dnes nachází v katovických Szopienicích. Proti výstavbě této huti olova v roce 1863 veřejně vystoupil také ředitel nedalekého dolu Louisenglück Kremski, který tvrdil, že závod poškodí životní prostředí a zdraví obyvatel.
„Pruské úřady s udělením povolení stavby dlouho otálely. O jeho vydání nakonec rozhodlo stanovisko okresního lékaře. Ten konstatoval, že vzhledem k typu zpracovávané rudy, plánovanému 117 metrů dlouhému podzemnímu kanálu zachycujícímu prach a k tehdy nejvyššímu komínu ve Slezsku (61 m) nebude provoz závodu škodlivý pro lidi ani životní prostředí,“ uvádí web katovické městské části Szopienice.
Produkce pruské olověné huti Walther Croneck nacházející se mezi katovickými částmi Burowcem a Szopienicemi v roce 1913 dosáhla 8,2 tisíce tun olova a více než jedné tuny stříbra. Produkce směřovala především na slezský trh, menší množství do Německa, Rakouska, Ruska či do USA. Po vypuknutí druhé světové války přešla společnost pod německou správu. Mnozí pracovníci byli povoláni do armády a jejich místa zaujaly ženy, děti a nuceně nasazení dělníci z okupovaných území. Mimochodem, za Polské lidové republiky měla právě tato huť v 70. letech 20. století na svědomí otravu olovem tisíců dětí, jejichž rodiny bydlely v bezprostřední blízkosti.
V důsledku rozvoje začaly v Szopienicích vznikat dělnické kolonie, které se nacházely přímo za plotem továren. Průmysl se na tomto místě doslova míchal s bydlením, a negativní dopady výroby na zdraví se tak netýkaly jenom dělníků, ale také jejich rodin.
Po druhé světové válce se slezské závody začlenily do polského státního hospodářství, které bezpečnost a zdraví odsouvalo až za výrobu. Od roku 1972 tyto závody oficiálně fungovaly pod názvem Huť neželezných kovů (Huta Metali Nieżelaznych Szopienice) a zaměřovaly se na komplexní výrobu v segmentu neželezných kovů. Tento podnik tehdy patřil k největším producentům válcovaných výrobků z mědi a mosazi (například pásů, plechů, kruhových výlisků a tenkostěnných trubek) v Polsku. Nesoustředil se tedy pouze na zinek a olovo.
Dělníci měli vlivem výparů poškozené nosní přepážky
Jaká zde byla situace za socialismu? Práce v huti byla nejen fyzicky náročná, ale nesla s sebou zdravotní rizika, která dělníci považovali skoro za součást své profese. Zaměstnanci huti pravidelně podstupovali lékařské kontroly zaměřené na hladinu olova v těle. Měli také zvláštní zdravotní průkazky, do kterých se zapisovaly výsledky testů. Hodnoty se často zaznamenávaly jednoduchým systémem křížků označujících míru zatížení organismu.
„Pracoval jsem v takových podmínkách, že je zázrak, že ještě žiju. Představte si čištění pytlů z odprašovacích zařízení dvakrát až třikrát týdně, osm hodin v kuse. Filtry se ucpávaly, ale huť jela i bez nich. Byla to paranoia. V olověné huti jsem pracoval dva roky. Byla tam odprašovna. V noci se odprašování vypínalo, aby se komíny neucpávaly. A závod jel nepřetržitě, i bez filtrů,“ zavzpomínal pro polský ekologický portál SmogLab Bernard Skórak, podle kterého se z hutí i dolů za socialismu ždímalo maximum a počítaly se výrobní výsledky, nikoliv zdraví a životy lidí.
Součástí obřího hutního komplexu v Szopienicích byla rovněž huť Uthemann z roku 1912, kde se zpracovávala zinková ruda. Z kdysi monumentálního pruského komplexu do dnešní doby přečkaly pouze některé objekty jako třeba budova ředitelství s věží, vodárenská věž nebo historická válcovna zinku, kde je dnes muzeum.
Dlouhodobý kontakt s kovovými prachy a výpary se podepisoval na zdraví dělníků různými způsoby. U zaměstnanců provozů se zinkem a kyselinami se objevovalo chronické podráždění dýchacích cest a sliznic, poškození zubů a časté záněty horních cest dýchacích. V některých provozech docházelo vlivem chemických výparů k poškození nosní přepážky, v krajních případech až k její perforaci. Dělníci pracující v prostředí těžkých kovů si stěžovali také na neurologické potíže, chronickou únavu, bolesti hlavy nebo poruchy koncentrace.
„U pracovníků elektrolýzy, kteří odmítali nosit ochrannou masku, docházelo k perforaci nosní přepážky. Tu zhnisanou přepážku bylo možné prostě vytáhnout. Zůstal prázdný nos. Takové případy byly. Nedalo se to vrátit zpět,“ potvrdil Adrian Juraszczyk, který v huti pracoval polovinu svého života. Začínal jako dělník ve výrobě, po 34 letech odcházel jako dispečer závodu.
Mnozí pamětníci dnes říkají, že se o těchto rizicích vědělo. Práce pro ně ale byla jistotou a živila celou jejich rodinu. Často neměli další možnosti, kde najít jiné uplatnění. Na druhou stranu se však onemocnění u dělníků neprojevovala okamžitě, a tak mnohdy nenacházeli jejich spojitost s hutí.
„Kdyby následky přišly po pár dnech, bylo by to jiné. Tady se objevovaly po letech. Mnoho lidí to s prací v huti nespojovalo. Dokud huť existovala, existovalo i riziko. Tehdy byl plán, většinou nařízený. Kdo ho neplnil, měl nižší výdělek. Samopohánějící stroj, ale nevymysleli jsme ho my. Byla to záležitost systému,“ dodal Adrian Juraszczyk.
Nejtragičtější dopady nepociťovali pouze dělníci. Toxické látky nepříznivě ovlivnily i zdraví dětí, které bydlely v těsném sousedství hutí. V 70. letech 20. století u nich totiž testy potvrdily otravu olovem.
Situace není růžová ani dnes. Děti se zvýšenou hladinou olova dostávají doplňky stravy
Po roce 1989 prošel podnik Huť neželezných kovů Szopienice restrukturalizací, privatizací a stala se z něj akciová společnost. V září 2008 pak akcionáři rozhodli o likvidaci společnosti. Na území bývalého závodu dnes působí různé firmy a provozy, část objektů je památkově chráněná a část byla zbourána nebo přestavěna. V budově bývalé válcovny zinkových plechů z let 1903–1904 rovněž funguje muzeum, které je od roku 2016 přístupné veřejnosti.
Uzavření hutě a rekultivace přibližně 7 hektarů půdy však neznamenalo uzdravení okolí. Těžké kovy, které se po desetiletí ukládaly v půdě, zůstávají v Szopienicích dodnes. Kontaminace se týká hlavně olova, kadmia, zinku a v některých lokalitách také thalia. Tuto skutečnost potvrdil nedávný výzkum geologa Slezské univerzity Jerzyho Cabały, který se svým týmem polských a českých vědců analyzoval postindustriální půdu z Szopienic. Analýzy ukázaly vysoký obsah zinku, kadmia a olova. V některých vzorcích tvořilo olovo výraznou část složení půdy, kterou výzkumníci odebrali ze svrchní vrstvy do hloubky 10 centimetrů.
„Je to mimořádně vysoká hodnota, kolem 10 000 ppm. Povolené limity jsou přitom mnohonásobně nižší. Pod mikroskopem jsme viděli, že olovo a zinek jsou v půdě uzavřeny v krystalické struktuře minerálů. To znamená, že se zatím neuvolňují do okolí. Jiná situace je ale u kadmia. Tento kov je velmi pohyblivý a zároveň silně toxický. Může se z půdy uvolňovat a dostávat se do prostředí, kde představuje riziko pro lidi i zvířata,“ vysvětlil Jerzy Cabała.
Kromě Slezské univerzity aktuálně provádí ve spolupráci se szopienickými školami výzkum také samotné město Katovice, které sleduje hladinu olova u dětí ze Szopienic. Přestože hutě už nejedou a komíny jsou stržené, výsledky ukazují, že určité riziko stále přetrvává. „V případech, kdy skutečně zjistíme, že koncentrace olova je poněkud zvýšená, protože takové případy se objevují, rodiče dostávají úplné informace o tom, jaké kroky je třeba podniknout. Dostávají také doplňky stravy,“ uvedla Sandra Hajduková z magistrátu města Katovice.
Pozemky po Huti neželezných kovů Szopienice dnes patří polskému státu, ale zatím nejsou vedeny jako historicky kontaminované lokality. Takové zařazení by přitom umožnilo vytvořit plán jejich sanace. Podle geologa Jerzyho Cabały by bylo navíc vhodné v této lokalitě zavést dlouhodobý monitoring. Pokud by se totiž zvedla hladina podzemní vody, mohlo by dojít k výraznějšímu uvolňování kadmia a potenciálně také olova zpátky do prostředí.
Zdroj:
https://katowice.tvp.pl/91498118/toksyczny-spadek-po-hucie-olow-cynk-i-kadm-wykryte-w-kolejnych-badaniach
https://gq.pgi.gov.pl/article/view/34393
https://smoglab.pl/huta-dawala-chleb-a-olow-na-nim-osiadal-w-prl-u-olowica-zbierala-zniwo/
https://szopienice.pl/2018/04/30/huta-srebra-i-olowiu-walther-croneck/
https://architektura.muratorplus.pl/krytyka/mowili-o-niej-slaski-czarnobyl-szopienice-tutejsze-huty-olowiane-dzieci-na-platformie-netflix-krecono-gdzie-indziej-aa-FM4A-fEd6-J9M1.html
https://pl.wikipedia.org/wiki/Izba_Tradycji_Hutniczych_Huty_Metali_Nie%C5%BCelaznych_%E2%80%9ESzopienice%E2%80%9D_w_Katowicach
