Článek
Psala německy, i když česky uměla velmi dobře. Často bývá přirovnávána k moravsko-rakouské Boženě Němcové. Řeč je o hraběnce Marii Dubské neboli Marii von Ebner Eschenbachové, která byla za svého života dvakrát nominována na Nobelovu cenu za literaturu. A to v letech 1910 a 1911. Její jméno však v Česku na rozdíl od německy mluvících zemí upadlo v zapomnění, i když české země považovala za svou vlast a je zde také pohřbena.
S odkazem talentované spisovatelky si nepěkně pohrály dějiny
Pro běžného českého čtenáře je jméno Marie Dubské (v německy mluvících zemích označované jako Marie von Ebner Eschenbachová) neznámé, zato v sousedním Rakousku je považována za ikonu, na kterou naši jižní sousedé pohlížejí stejným způsobem jako Češi na Boženu Němcovou. Tato Marie se však narodila na Moravě a první jazyk, který ovládala, byla čeština. A své německy psané knihy umisťovala zejména do prostředí Moravy. Na své rodné hroudě si také přála být pohřbena, i když s jejím odkazem a pozůstalostí si následně dějiny velmi nepěkně pohrály.
Marie von Ebner Eschenbachová, rozená hraběnka Dubská z Třebomyslic, přišla na svět 13. září 1830 na zámku ve Zdislavicích u Kroměříže, který patřil druhé větvi rodu Dubských. Po otci Františkovi, hraběti Dubském z Třebomyslic, pocházela z moravského šlechtického rodu Dubských a po matce byla saského původu. Její máma Marie Vockelová zemřela pouhých šestnáct dní po porodu. Novorozená Marie tak vyrůstala nejprve v péči babičky Antonie Vockelové a později několika nevlastních matek. Spisovatelka ve vzpomínkové knize Má dětská léta (1906) opakovaně zdůrazňovala, že rané dětství pro ni nebylo idylické, ale poznamenané pocitem osamění.
Rodinná hrobka Dubských ve Zdislavicích ještě před kompletní rekonstrukcí. Fotografie pochází z roku 2019.
O osiřelou Marii se bezprostředně po jejím narození na zámku ve Zdislavicích staralo zejména české služebnictvo. „Matka záhy po jejím narození umírá, o výchovu holčičky nejprve pečují především dvě moravské chůvy Pepinka a Anička, které se výrazně podepsaly na kladném vztahu budoucí spisovatelky k česky hovořícímu obyvatelstvu rakouské monarchie,“ napsal Národní památkový ústav. První jazykovou zkušeností tak pro Marii Dubskou (tedy pozdější Marii von Ebner Eschenbachovou) byla čeština.
Rodina Dubských trávila zimu ve Vídni a léto na Moravě, a to zejména na zámcích ve Zdislavicích a Lysicích. Právě Zdislavice Marie považovala za svůj skutečný domov. Zde pobývala většinu léta, znala místní obyvatele jménem, setkávala se s nimi a pravidelně chodila pěšky do kostela v několik kilometrů vzdálených Hošticích. Není proto divu, že moravský venkov se pro ni při psaní stal hlavním inspiračním zdrojem.
Marie Dubská ovládala hned několik jazyků. Kromě češtiny to byla němčina, která byla jazykem její rodiny, posléze díky svým guvernantkám začala mluvit francouzsky. Jak tato spisovatelka ve svých denících i pamětech opakovaně uváděla, její myšlení nebylo jednojazyčné a k literární němčině přešla spíš z praktických důvodů, protože v době, kdy již žila ve Vídni, byla němčina jazykem jejího literárního trhu a nakladatelů.
„Jeden přísný ospravedlnil mé básnění těmito slovy. Ale „co si německy myslíš…“ Nezdálo se mi, že by mé myšlenky byly rodilými Němci. Jako malé děti jsme mluvily téměř pouze česky. Pak později skoro jenom francouzsky – a řeč, jíž mluvíme, je přece ta, v níž myslíme,“ napsala ve vzpomínkové knize Moje dětská léta spisovatelka.
Česky mluvit nepřestala a češtinu nepovažovala za „nižší“ jazyk. Naopak v prózách z moravského prostředí vědomě zobrazovala české postavy, služebnictvo a venkovský svět bez karikatury. Jazyk pro ni nebyl totožný s národností, což později shrnula i ve svých aforismech a postojích odmítajících nacionalismus.
Vlastenectví staví hraniční kůly, zatímco lidskost je vytrhává.
Po smrti babičky uspořádala rodinnou knihovnu. To ji ovlivnilo na celý život
Marie Dubská už od dětství intenzivně četla. Po smrti své babičky dostala za úkol uspořádat rodinnou knihovnu ve vídeňském bytě na Vraním náměstíčku, což pro ni znamenalo projít stovky svazků.
„Otec mladičké Marii dal nelehký úkol. Měla sestavit katalog všech knih. Pro někoho trest, pro naši Marii úkol, který ji dělal šťastnou. Pročítala každou knihu a možná právě proto její záliba v čtení a posléze i psaní narůstala na významu,“ uvedla na svém oficiálním webu obec Zdislavice.
Sama spisovatelka později napsala, že právě tato povinnost zásadně formovala její vztah ke čtení, systematičnosti a myšlení v souvislostech. Literární ambice se u ní objevily velmi brzy. Už jako dospívající si zapisovala básně a dramatické pokusy, často tajně, protože část její rodiny považovala psaní u mladé šlechtičny za nevhodné.
Manželé Ebner Eschenbachovi (na fotografii pořízené kolem roku 1865) patřili závěrem 19. století k výrazným kritikům antisemitismu. Marie ve svých denících označovala antisemitismus za „společenskou hrubost“ a symptom úpadku veřejné debaty. Manželé mimo jiné roku 1891 vstoupili ve Vídni do Spolku na obranu proti antisemitismu.
Vdala se za o 15 let staršího příbuzného. Žili ve Znojmě, později Vídni, a stále se vraceli do Zdislavic
Své první literární pokusy začala Marie Dubská publikovat již pod jménem Marie von Ebner Eschenbachová, a to poté, co se 3. července 1848 ve Zdislavicích provdala za o 15 let staršího rakouského důstojníka, barona Moritze Ebner Eschenbacha. Mimochodem její manžel byl jejím blízkým příbuzným, neboť byl synem sestry jejího dědečka.
První léta manželství strávili Ebner Eschenbachovi převážně ve Znojmě, kam byl Moritz přeložen jako učitel chemie a fyziky na ženijní akademii sídlící v bývalém klášteře v Louce. Pro Marii to bylo období izolace a deziluze. Sama později psala, že se zde cítila „odříznutá od světa“, bez širší společnosti a intelektuálního zázemí. Jelikož bylo jejich manželství bezdětné, měla Marie alespoň spoustu času na psaní. Moritz ale zpočátku k jejím literárním ambicím přistupoval spíš rezervovaně a obával se společenské kompromitace spojené s veřejně publikující ženou z aristokratického rodu.
Zlom nastal až postupně. Moritz, který byl sám technicky a intelektuálně založený, začal Mariinu práci brát vážně, stal se prvním kritikem jejích textů a později i jednoznačnou oporou. V polovině 50. let 19. století se manželé přestěhovali do Vídně, kde Moritz pokračoval v kariéře a Marie se postupně začlenila do literárního a intelektuálního prostředí. Navštěvovala divadla, literární salony, udržovala kontakty s autory, kritiky a vydavateli.
V tomto domě číslo 18 na dnešním Masarykově náměstí ve Znojmě pobývala v letech 1851 až 1853 se svým manželem Marie von Ebner Eschenbachová. Tuto skutečnost dnes připomíná pamětní deska a informační tabule.
Jejím nejslavnějším dílem je román Obecní dítě s hlavním hrdinou Pavlem Holubem
Ebner Eschenbachovi se každé léto vraceli na Moravu, a to hlavně do Zdislavic, které byly pro Marii místem soustředění, psaní a pozorování. Právě zde vznikala značná část její prózy, zde chodila pěšky krajinou, navštěvovala okolní vesnice a kostel v Hošticích. Zdislavice znala detailně včetně místních vztahů, konfliktů i drobných každodenních křivd. Tyto zkušenosti promítla do svých povídek a románů.
Povídky, novely a romány z prostředí moravského venkova a maloměsta jí přinesly čtenáře i uznání literárních kritiků. První větší ohlas zaznamenala novelou Božena (1875), ve které láskyplně vzpomíná na svou českou chůvu. V povídce Krambambuli, kterou zveřejnila ve sbírce povídek Příběhy ze vsi a ze zámku (1883), se zase zaměřila na kritiku nacionalismu. Tato povídka vypráví příběh psa, který miluje dva pány, a to myslivce a pytláka, kteří se vzájemně nenávidí a pes neví proč. V tomto případě se jedná o alegorii národnostních vztahů mezi Čechy a Němci.
„Starosta a porotci přišli odpoledne s dětmi, které musí obec živit, protože jejich rodiče sedí v kriminále. […] Tři děti, chlapec 6letý, jeden 4letý a děvčátko 3leté. Nejstarší šilhá, vypadá uboze a tak smutně, jako by už věděl, co má od života čekat,“ zaznamenala si Marie von Ebner Eschenbachová v srpnu 1879 do svého deníku během pobytu na zámku ve Zdislavicích. A právě tato událost se stala inspirací k jejímu nejslavnějšímu dílu, románu Obecní dítě (Das Gemeindekind), který vyšel poprvé roku 1887. Obecní dítě je totiž dítě, o které se (z donucení) stará obec, protože jeho vlastní rodina selhala.
Hlavním hrdinou tohoto románu je Pavel Holub, jehož otec Martin byl roku 1860 popraven za loupežnou vraždu a matka Barbara dostala 10 let vězení, protože u soudu odmítla vypovídat proti svému manželovi. Jejich syn Pavel se sestrou Miladou tím pádem spadají pod obec, která je musí živit a následně rozhoduje, kam je umístí. Miladu si k sobě vezme stará baronka, která ji později dá do klášterní školy. Naopak Pavel je už od začátku vnímaný jako syn vraha. Jelikož se dopouští drobných krádeží, lidé z vesnice si myslí, že z něj „stejně jednou bude zločinec“. Právě v tomto případě spisovatelka kritizovala, jak společnost dokáže odepsat děti z problémových rodin. Také si kladla otázku, zda je člověk „předurčen“ původem a dědičností, nebo ho formuje výchova, prostředí a vlastní vůle. Její román Obecní dítě končí překvapivým rozuzlením, a jelikož byl přeložen do češtiny, stojí za přečtení.
Marie von Ebner Eschenbachová byla dvakrát oficiálně navržena na Nobelovu cenu za literaturu, a to v letech 1910 a 1911, tedy v posledních letech svého života. Stala se jednou z vůbec prvních žen navržených na Nobelovu cenu za literaturu a zároveň jedinou autorkou pocházející z území dnešní České republiky, která kdy byla na Nobelovu cenu za literaturu nominována opakovaně.
Portrét Marie von Ebner Eschenbachové z roku 1891. V roce 1898 byla tato spisovatelka vyznamenána nejvyšším civilním oceněním Rakouska-Uherska, a to čestným křížem za umění a literaturu. V roce 1900 obdržela jako vůbec první žena čestný doktorát Vídeňské univerzity.
Třicet let po spisovatelčině smrti byla její památka poničena
Když manžel Moritz Ebner Eschenbach roku 1898 zemřel, Marie nadále pendlovala mezi Vídní, Moravou a později Itálií. Do Zdislavic se vracela až do posledních let svého života a přála si zde být také pochována v rodinné hrobce hrabat Dubských. Naposledy vydechla 12. března 1916 ve Vídni uprostřed první světové války. Její přání bylo vyslyšeno a po převezení ostatků byla důstojně pohřbena ve Zdislavicích. Ve své závěti navíc určila, aby byl z výnosů z její tvorby financován chudobinec ve Zdislavicích. Tímto skutkem naplnila i po své smrti krédo, kterým byla pomoc druhým.
Vedle literatury a filantropie měla také další vášeň, kterou byly hodiny všeho druhu. V 90. letech 19. století se ve Vídni vyučila hodinářkou a v roce 1900 vstoupila do vídeňského hodinářského cechu. Marie hodiny a hodinky sama rozebírala, čistila, opravovala a seřizovala. A také sbírala.
Postupně shromáždila přibližně 270 kapesních hodinek, které pocházely převážně z 18. a 19. století. Hodinám se věnovala také ve své známé povídce Hodinářka Lotti (1889). Po její smrti v roce 1916 byla její sbírka kapesních hodinek převedena do Muzea hodin ve Vídni. Za druhé světové války byly muzejní sbírky z bezpečnostních důvodů umístěny mimo Vídeň, a to například na zámek Stixenstein v Dolním Rakousku.
Jedna z částí Muzea hodin ve vídeňském paláci Obizzi. Ve stolku uprostřed vidíte část dochované sbírky kapesních hodinek spisovatelky Marie von Ebner Eschenbachové.
V druhé polovině roku 1945 se však ukázalo, že přibližně 230 hodinek ze spisovatelčiny sbírky chybí. K jejich zmizení došlo během válečného chaosu a bezprostředně po osvobození. Rakouské muzejní záznamy uvádějí, že nelze jednoznačně určit pachatele této krádeže. V úvahu připadají ustupující příslušníci SS, sovětští vojáci i civilisté, kteří rabovali v poválečných měsících.
Podobně problematický osud měl po druhé světové válce také spisovatelčin odkaz ve Zdislavicích. Marie von Ebner Eschenbachová zde vlastnila rozsáhlou osobní knihovnu, kterou budovala od dětství a systematicky rozšiřovala po celý svůj život. Obsahovala stovky svazků německé, francouzské i světové literatury, filozofické a historické práce, odborné publikace i množství autorských výtisků s osobními dedikacemi od současníků z Vídně, Berlína a Mnichova. Marie měla tuto knihovnu částečně katalogizovanou a ta jí sloužila mimo jiné jako pracovní nástroj.
V poválečném Československu však byla tato knihovna považována za „německý majetek“. Podle dochovaných svědectví a regionálních archivních pramenů byla část knih rozprodána, rozebrána a část zničena a zkartována.
Samotný zámek Zdislavice u Kroměříže, kde se spisovatelka narodila a kam se pravidelně vracela, přešel po válce do vlastnictví československého státu. V průběhu druhé poloviny 20. století sloužil různým účelům (byl zde například ústav pro duševně nemocné ženy), postupně chátral, jeho mobiliář se ztratil a zahrada zpustla. Po roce 1989 byl v restituci vrácen potomkům původních majitelů, kteří žili až v Sao Paulu v Brazílii a kteří jej následně prodali. Od roku 2016 je zdislavický zámek v rukou rakouského podnikatele a uměleckého restaurátora Josefa Gschwandtnera, který se pustil do jeho postupné rekonstrukce.
Kompletní rekonstrukcí prošla také rodinná hrobka rodu Dubských, která se nachází v bezprostřední blízkosti zámku a ve které je spisovatelka pohřbena spolu se svým manželem Moritzem von Ebner Eschenbachem. Po roce 1945 tato hrobka postupně chátrala, zatékalo do ní a měla problémy se statikou. Podle výpovědí pamětníků byla také částečně vyrabována. Zmizelo z ní například vnitřní zařízení a drobné kovové prvky.
Zajímavostí je, že si lidé ze Zdislavic po sametové revoluci všimli, že ke zchátralé hrobce přijíždí autobusy rakouských a německých návštěvníků. Ti znalí věděli proč. V současné době je rodinná hrobka rodu Dubských důstojně zrekonstruována. K uchování památky Marie von Ebner Eschenbachové, která se sama označovala za moravsko-rakouskou spisovatelku, přispívá pamětní deska umístěná ve Znojmě a na budově Vídeňské univerzity. Ve vídeňské čtvrti Währing se pak po spisovatelce rovněž jmenuje park „Marie Ebner Eschenbach Park“. Od roku 2016 je také této v českém prostředí opomíjené autorce věnována interaktivní expozice na zámku v Lysicích na Blanensku, která se soustředí na její život a dílo.
Zdroj:
https://www.troubky-zdislavice.cz/obec/zajimavosti/
https://www.okraspol.cz/pages/osobnosti_zn_ebner_eschenbach_marie_1830_1916.html
https://www.diepresse.com/456580/reise-in-die-vierte-dimension
https://volltext.net/texte/jenseits-von-krambambuli/
https://www.pragerzeitung.cz/von-wegen-altmodisch/
https://digilib.phil.muni.cz/sites/default/files/pdf/136119.pdf
https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?apm=0&aid=ovz&datum=19160313&seite=02
https://vltava.rozhlas.cz/v-dobre-knize-je-vice-pravd-nez-kolik-jich-zamyslel-jeji-autor-napsat-pred-100-5074137
https://landesecho.cz/forum-der-deutschen/auf-den-spuren-von-marie-von-ebner-eschenbach-ein-besuch-im-schloss-zdislawitz/0023623/
https://www.faz.net/aktuell/feuilleton/marie-von-ebner-eschenbach-in-zdislavice-12286710.html
https://www.npu.cz/cs/ups-kromeriz/marie-von-ebner-eschenbach/zivotopis-marie-von-ebner-eschenbach
