Vypálení Ploštiny pronásledovalo spisovatele Ladislava Mňačka celý život. Měl výčitky, že nepomohl

Budoucí slovenský spisovatel, reportér a publicista moravského původu Ladislav Mňačko se narodil 29. ledna 1919 ve Valašských Kloboukách na Moravě, tedy pouhých 10 kilometrů vzdušnou čarou od Ploštiny. Následně vyrůstal ve slovenském Martině, kde jeho otec dostal místo poštmistra. Během druhé světové války 26letý Ladislav Mňačko uprchl z totálního nasazení v Německu a na východní Moravě vstoupil do řad partyzánů. Připojil se konkrétně k ploštinské skupině, v níž působil až do konce války.

Na samém sklonku druhé světové války, 19. dubna 1945, esesáci z jagdkomanda a speciální jednotky Josef vypálili a povraždili podstatnou část pasekářské osady Ploština. Nacisté místní obyvatele takto „potrestali“ za napomáhání partyzánům - pasekáře a partyzány přitom zradilo hned několik konfidentů ve službách zlínského gestapa. Při vypálení Ploštiny přišlo o život celkem 24 osob (23 mužů a jedna žena) a chalupy i jiná stavení lehly popelem. V jednom z nich navíc jednotky SS zaživa upálily 10 pasekářů.

„Když už domy hořely, Němci zlomyslně řekli, že nám dávají pět minut a pak půjdeme do ohně. Viděl jsem, že důstojníci si nalévají ukradenou slivovici a vzájemně si přiťukávají. Neustále jsem přemýšlel o tom, jak se zachránit. Pak najednou v některém z hořících stavení cosi vybuchlo, mezi esesáky nastal zmatek a mně bylo jasné, že toho musím využít jako jediné příležitosti k uchování života. A opravdu se mi ještě s Janem Polčákem z Drnovic podařilo odplazit se stranou a Němcům utéci. Z kraje lesa jsem se potom se slzami v očích musel dívat, jak hoří dům, kde po léta žily generace našich předků,“ zavzpomínal na nejhorší zážitek svého života přeživší ploštinský pasekář František Šašina.

Ladislav Mňačko si coby člen partyzánského oddílu Ploština vyčítal, že se pasekářů s ostatními partyzány nezastastali a nepokusili se bránit jejich životy. Až do smrti tak v jeho duši zůstal stín Ploštiny.

„Dodnes se nedokážu ubránit dojetí, když si na ten dubnový den vzpomenu, a domnívám se, že každý z nás, kdo jsme tam byli, mysleli to s bojem proti fašistům poctivě a měli v sobě aspoň základní mravní kompas, se tohoto pocitu až do smrti nezbaví,“ svěřil se Ladislav Mňačko začátkem 90. let 20. století spisovateli a publicistovi Romanu Cílkovi.

Jak uvádí Cílek v publikaci Hlasy z hořících domů, ještě krátce po poledni se v Ploštině zdržovali partyzáni, kteří se posléze stáhli do lesa. V odpoledních hodinách 19. dubna 1945 už byly v Ploštině jednotky SS. Jako reakci na tuto událost měli partyzáni horečnou poradu na okraji lesa, kde řešili dilema, zda bránit Ploštinu, nebo zda se naopak vyhnout otevřenému konfliktu s Němci. I v dnešní době je otázka, zda partyzáni udělali dobře, nebo zda měli naopak zasáhnout, velmi citlivá a těžko zodpověditelná.

„Nejdříve padl rozkaz, abychom se připravili k boji. Pak přicházely hlídky, jedna za druhou. Všechny hlásily, že po zuby ozbrojených Němců je mnoho, snad rovnou stovky, a že postupují i se psy ze všech stran. Velitel oddílu Grigorij Slepcov, podle mého názoru člověk - třeba ve srovnání s výbušnějším Murzinem - velmi uvážlivý, nás po zhodnocení docházejícícch zpráv svolal a posléze i upozornil na beznadějnost situace. Zdůraznil také, že nikdo z nás nesmí živý padnout do rukou nepřítele. I raněného kamaráda, kterého nelze ošetřit a dopravit do bezpečí, je třeba zastřelit. Zástupce velitele Alex po něm zdůraznil to, co jsme všichni tušili - že přímým střetem bychom fašistům potvrdili svou přítomnost na Ploštině i všude v okolí, a ti že by neváhali vyvraždit třeba veškeré obyvatelstvo Drnovic, Vysokého Pole i Tichova. Dokonce jsme pak jaksi hlasovali, což u partyzánů, kde platily silné velitelské pravomoci, nebylo běžné. Všemi hlasy se přijal návrh, abychom se pokusili o opatrný ústup a vyhnuli se střetnutí,“ řekl publicistovi Romanu Cílkovi František Kůdela, který byl spojkou ploštinského partyzánského oddílu a který se partyzánské porady, zda bránit Ploštinu, nebo ne, osobně účastnil.

Vypálení Ploštiny jednotkami SS na sklonku druhé světové války Ladislav Mňačko literárně popsal ve svém autobiografickém románu Smrt si říká Engelchen, který vyšel poprvé v roce 1959. Jelikož Ladislav Mňačko odhalil drsnou realitu partyzánského odboje a partyzány na rozdíl od jiných autorů své doby neoslavoval jako hrdiny, musel za minulého režimu velmi tvrdě bojovat, aby jeho kniha vůbec vyšla.

Mňačko, který byl v době vypálení Ploštiny jednotkami SS členem partyzánského oddílu Ploština, si mimo jiné také v románu položil otázku, zda měli partyzáni Ploštinu proti mnohonásobné přesile jednotek SS bránit a dát tak Němcům větší záminku k případným rozsáhlejším akcím v okolí.

V roce 1963 Mňačkům román Smrt si říká Engelchen převedla do filmové podoby dvojice režisérů Ján Kadár a Elmar Klos. Film Smrt si říká Engelchen patří ke skutečným pokladům česko-slovenské filmografie, na které stojí za to se podívat. Při natáčení tohoto filmu mimo jiné režisérům asistovala Božena Húšťová, která přežila vypálení Ploštiny a které v době tragédie bylo 16 let. V Ploštině přitom zahynul její bratr, který byl spolu s dalšími devíti muži upálen ve stodole.

V Ploštině nacisté zastřelili nebo zaživa upálili celkem 24 osob. Nejstarší oběti bylo 74 let a nejmladší 17 let. Pohřeb těchto zavražděných pasekářů se konal v pondělí 23. dubna 1945 na hřbitově v Újezdě u Vizovic.

„Modlili jsme se za účasti velkého množství občanstva z celého okolí nad rakvemi svých blízkých, sousedů i známých a neměli jsme ani nejmenší tušení o tom, že právě v těchto okamžicích se na druhé straně Vizovických vrchů, tam, kde leží vesnice Prlov, odehrává další a stejně krutá tragédie,“ citoval Stanislava Machů z Vysokého Pole spisovatel Roman Cílek v publikaci Hlasy z hořících domů.

Ploština ve Vizovických vrších tak bohužel nebyla jediným místem, kde vinou nacistů umírali lidé. Vypálen byl dále Prlov (23. 4. 1945), Vařákovy Paseky (2. 5. 1945), samoty v kopcích nad Vizovicemi či Juřičkův mlýn. V období od 19. dubna do 2. května 1945 jednotky SS povraždily více než 80 obyvatel pasekářských osad.

Akci vypálení Ploštiny a povraždění jejích obyvatel měli na svědomí esesáci z jagdkomanda a speciální jednotky Josef - šlo převážně o slovenské fašisty a sudetské Němce, kterým veleli dva čeští Němci. A to Kurt Werner Tutter a Walter Pawlofski. Ani jeden z nich nebyl po válce za masakry ve Vizovických vrších potrestán.

Pawlofski spokojeně dožil v Mnichově. Tutter od roku 1954 působil jako spolupracovník komunistické StB pod krycím jménem Konrad II. v západním Německu. Zemřel roku 1983 v bavorském Kötztingu jako vážený občan.

Zdroj:

Roman Cílek, Přemysl Veverka, Karel Richter: Hlasy z hořících domů, nakladatelství XYZ, 2011, Pametnaroda.cz, Cesky.radio.cz, Ct24.ceskatelevize.cz, Cs.wikipedia.org, Zlin.rozhlas.cz, Zlin.rozhlas.cz, Cs.wikipedia.org, Ct24.ceskatelevize.cz