Článek
Vždycky jsem si představovala, že to znamená, nedělej ze sebe něco, co nejsi! Dělat Zagorku je ale vcelku jednoduché, že? Stačí dobře vypadat, být přátelská, umět se učesat, obléknout, tančit, hrát, napsat si text k písni a hlavně, zpívat a případně i znakovat, do rytmu!
Také by ze sebe člověk neměl dělat Arnošta Blažeje! Tenhle pán má, totiž, divné nápady:
„Probereme si operační plán - začneme totální endoprotézou. Operovat bude doktor Cvach, nahoře mu to podrží doktorka Čeňková!“
Mám jedny brýle, co mají kovový, tenký, šedofialový rámeček a šedomodré, odstupňované zbarvení- ty se hodně povedly! Včera jsem je ale, naštěstí, zapomněla doma! Neměla jsem tušení, jak těžké bude vytvořit úvodní fotografii. Touto činností jsem se dostala až k volným asociacím, končícím hluboko v mém dětství.
„Kdy budete řešit tu nosní mandli? To vám nevadí, že s tou otevřenou pusou vypadá jako debílek?“ To jako já! Úplně vidím ten pohled, kterým moje maminka obdařila pediatra, ze kterého to vypadlo:
„Ty asi nevíš, že Linduška si už cestou z porodnice v autě četla!“
Tady jsme zrovna u těch asociací. Maminka měla tatínka, mého luxusního dědu, který se ve své vnučce příkladně viděl! Jakmile se na obrazovce mihla čarokrásná Libuška Šafránková, děda zvolal „Naše Linda!“
Jakkoliv to v životě, většinou, tahle ideálně nevypadá, jako základ ( patrně s určitými výhradami), mi ta zkušenost připadá dobrá! Každopádně, když pak přišel ten dětský lékař do školy, aby nás, děti, preventivně zkontroloval, poměrně dlouho zkoumal můj pohled. Pak se rozhodl, že mě nepošle na žádné vyšetření. Nevím, jestli to bylo tím, že shledal problém mizivým nebo tím, že mu moje k domluvám rezistentní maminka vcelku stačila jednou!
Utekly roky a já náhle usedla na hlášení, po lékařské službě. Tenkrát se pracovalo, včetně služby, od sedmi od rána do druhého dne, do půl čtvrté, odpoledne. Nejmladší z lékařů, kteří slouží, moc nespí, občas také nespí vůbec - ten se dusí, ten upadl, ta otekla… Bylo dost těžké, pohnout očima ve směru, ve kterém jsem tušila pana primáře. Teprve potom jsem navštívila oční kliniku, abych se poprvé dozvěděla, že něco nehraje a hrát nebude!
Když se snažím o selfíčko, nebývá to problém. Podívám se do jednoho bodu na telefonu nebo někde mimo telefon, tak, aby se mi bod nerozdvojoval. Jistá oční lékařka mě naučila tohle spojování - moc prima věc! Včera ráno jsem ale narazila na potíže. Když si před oči dám brýle, nedaří se fixovat ten jeden bod. Tak jsem vytvořila asi padesát fotografií, na každou z nich zvědavá - oko mi ujíždí většinou ven. Ujede tu levé, tu pravé oko. Poslední fotografie prozrazuje vytrvalou snahu oči udržet u sebe. Povedlo se hodně. Byla jsem teprve před snídaní. Příště to bude lepší!
Pán, který cestoval vedle mně, byl velmi dobře vychovaný. Nevšímal si mě a moje infantilní chování nijak nekomentoval. Je ale možné, že ho napadalo leccos! Třeba to, že ta paní, která možná cestuje již na občanku, tu Angeliku na fotku nedostane - minimálně do příjezdu do Vysočan!
