Článek
Předtím se ale krátce občas zastavil čas. Naposledy to bylo v lese - sluníčko svítilo a ve vzduchu byly cítit všechny ty omamné vůně jehličí, kůry a ozdravné mízy. Idylu rušila jen nepřítomnost lidských svědků. Naši rodiče tenkrát netušili, že si jejich ratolesti hrají na tátu a na mámu všude, kde se to nehodí, a že jen stálá přítomnost jejich oděvu, čistého a přiměřeně cudného, patrně způsobila, že stále ještě nemuseli nikde podávat vysvětlení…
Za mého mládí ještě nebyly podprsenky typu push-up. Měla jsem ale něco lepšího - podprsenku s kosticemi, zapínací vepředu. Mohlo mi být jasné, že můj milý si asi nebude chtít koupit zajíce v pytli! Nemohl vědět, že si jednou poznamenám - Milujte se, množte se, to je snadné říct, jak zamávat podprdou, když se nedá svlíct! Já sem nenapíši, co ten koumák pronesl, když zjistil, že přezka podprsenky nejde rozepnout a že mu s ní nehodlám pomáhat, ale týkalo se to, zřejmě, kolem občas pobíhajících zajíců. Vlastně… přesně to bylo takto:
„Když jsem s tebou, tak je to jasný, ale když nejsem s tebou, tak to zase až tak jasný není!“ Ten chudák nemohl ani vědět, že mi ještě není sto dvacet let, abych chápala, že to bylo, patrně, top mužské prohlášení.
Tenkrát jsme spolu dokázali, že na to, aby si někdo přinesl ze školy vysvědčení, nemusí být ještě nutně během roku při vědomí. Pokusy se domluvit ale ztroskotávaly, na obou stranách.
Když jsme se po letech potkali, první, co jsem si uvědomila, byl můj omyl. Dlouho jsem se domnívala, že je přece jen trochu lepší, když mají muži vlasy. Najednou koukám, že vlasy nejsou ani ta muška zlatá! Mozek se mi okamžitě přeprogramoval na muži - potenciální seznamovací objekt s vlasy nebo bez vlasů. Tak jsme navázali řeč, kde jsme skončili a jak se tak svěřujeme, co v mezidobí bylo, povídá mi, ten můj spoluhráč zakutálený:
„Opravdu tě nechal, nebo to byl zase nějakej omyl?“
Vždycky, když mě někdo nechal, vědělo moje okolí, že do našeho světa vešla patrně Popelka či Zlatovláska. Jediný člověk se mě zeptá, co to bylo zase za omyl? Nejsem já zvíře s rohy?
Jak si tak povídáme, ptám se, z čeho má největší mindrák. Vůbec si nevzpomínám, jak na to přišla řeč. Odpověděl, že z výšky. Tuhle odpověď jsem čekala nejmíň. Měřila jsem kolem sto sedmdesáti centimetrů a přišel mi trochu větší, než já. Na to musíte něco říct a i kdybyste mluvili pravdu a nic než pravdu, nemusí vám být, za nepříznivých okolností, věřeno.
Naštěstí jsem měla štěstí na atraktivní dědečky. Nebyli zrovna nejvyšší, na rozdíl od mého táty, ten svůj metr osmdesát bezpečně měl. Táta byl též fešák, ale nebylo to na první pohled patrné. Pod rádiovkou skrýval ustavičně výraz cifršpiona v akci. Jednou mi jedna z babiček, z čí strany pochopíte vzápětí, vyprávěla zvláštní příhodu. Když byla těhotná s mým tatínkem, odjela do Příbrami a vystoupala tam po proslavených schodech na Svatou Horu. O těch Svatohorských schodech by totiž měla existovat pověst, že kdo se na každém z nich pomodlí, aby se mu splnilo, co by chtěl, pak se mu přání vyplní. Babička se tam prý tehdy modlila, aby v případě, že se jí narodí syn, aby byl kluk jednou velký. Tak mě napadá, že tenkrát asi neexistovaly rodinné terapie - třeba to potřebovalo s dědou jen probrat.
Tak jsem se opatrně nadýchla a pustila se do vyprávění o modlitbách své babičky. Skončila jsem konstatováním, že si asi babička v první řadě neměla brát dědečka.
„Jak to?“ ptá se můj náhlý posluchač.
Já na to: „To přece vím, jestli je to problém nebo ne! A když není, tak nemusím na Svatou Horu!“
Smál se. Vypadal, že mi věří. Lidé nelžou, když se zastaví čas.
