Článek
Byla jednou jedna slečna a ta se vytrácela. Nedá se říct, že by ten děj byl okem pozorovatelný. Trvalo to roky a trvalo to celé desetiletí. Možná, že i celá desetiletí, tedy alespoň dvě. Když kliknete myší v počítači někam, kam je radno, bez vážného důvodu, radši neklikat, počítač se slušně zablokuje. Bezprostředně předtím si uvědomíte, že už je to dávno, co k vám kdosi naposledy přišel. Počítač se ale nechá klidně dvakrát zrestartovat, než by vám něco vycinkal. Něčeho jsem si ale všimla. Trvalo to vteřinu. Zhruba na padesát procent by se, věřme, dalo říct, že naděje umírá poslední.
Najednou neřeším třeba kosti. Když je někdo zvenku pořád méně viditelný, uvnitř je ten proces podobný. Chybí stavební materiál. Pak je tu ještě otázka různých osobních vizí, kompatibilit, vztahů a všeho, čemu asi moc nerozumím. Měla bych možná napsat, že ze somatického pohledu vázne, kupříkladu, krvetvorba, ale to nyní nechci. Vím, pokud někdo váží, dejme tomu, třicet kilogramů, možná to celkově nebude vzorek průměrné populace, ale to je pořád ten úhel pohledu, ze kterého se nechci dívat.
Odmyslím si svoji „doktořinu“ - ostatně, co teď s ní?
Můj momentální pohled na věc:
Pacientka je nebo byla hezká. Umí nebo uměla se oblékat. Milá mladá žena - vstřícná, vzdělaná, inteligentní, přátelská a altruistická.
Najednou jsem si vzpomněla na něco, co s tématem může souviset:
Televizní pěvecké soutěže! V castingu se objeví někdo, kdo dobře vypadá, je sympatický, inteligentní a jde mu všechno, co souvisí se zpěvem a hudbou. V tu chvíli si každý řekne, že je to jasný favorit soutěže. Nastane ale paradoxní jev…
Hlasy lidé posílají jinému soutěžícímu, v domnění, že na jejich podpoře nezáleží a že adept na vítězství bude mít jistě dalších hlasů dost. Pak se najednou stane, že předpokládaná jednička ze soutěže vypadne a každý se tomu diví!
Zkrátím to:
Hlasoval pro ni někdo, vůbec?
