Článek
Představ si Filipa. Je mu dvacet osm a pracuje jako grafik. Nikdy nedržel v ruce zbraň, kromě airsoftové pistole. Patří do generace, která vyrůstala v míru a o válce slyšela jen v hodinách dějepisu. Když se ho ale kamarádi zeptali, co by dělal při napadení země, nezaváhal. Řekl, že by šel pomáhat. Ne do zákopů, ale do logistiky nebo zdravotnické podpory.
Dřív by to znělo jako fantazie. Jenže Filip není výjimka. Většina jeho generace by udělala to samé. A někdo dokonce víc.
Češi a realita obrany
Průzkum STEM z léta 2025 ukazuje překvapivá čísla. Bránit Českou republiku se zbraní by bylo ochotných 28 % lidí. To je zhruba tolik, kolik má Praha obyvatel. Dalších 53 % by pomáhalo jinak. Jen každý pátý člověk by se stáhl úplně. Ať už ze strachu, zdravotních důvodů nebo z pocitu, že to není jejich role.
Detailnější data ukazují očekávané rozdíly. Muži by šli bojovat častěji než ženy, mladší lidé častěji než starší. Zajímavé je, že u podpůrných rolí hraje velkou roli vzdělání. Vysokoškoláci jsou ochotní pomáhat mnohem častěji než lidé se základním vzděláním.
Výzkum CEDMO z roku 2024 říká podobné věci. Třetina lidí by vzala do ruky zbraň. To není statistika národa zbabělců, ale realisticky připravené společnosti.
Jak si vedeme ve srovnání s Evropou
Když výsledky zasadíme do zahraničního kontextu, celý obrázek dostane nový rozměr. GLOBSEC Trends 2025 se ptal, zda by lidé bránili svou zemi, pokud by byla napadena. V Česku řeklo ano 81 % dotázaných. To je skoro každý.
Poláci byli ještě o něco výše s 84 %. Na opačném konci spektra je Slovensko. Tam by svou zemi bránilo jen 49 % lidí. A to už je propastný rozdíl.
Průzkum ochoty bojovat za svou zemi v případě napadení
Když se podíváme ještě dál na západ, rozdíly jsou ještě dramatičtější. V Itálii je ochota bojovat mezi mladými jen okolo 16 %. V Německu, Rakousku nebo Nizozemsku se ochota drží pod 20 %.
Západní Evropa se prostě opírá o instituce, které považují za samozřejmé. O NATO, EU a kolektivní bezpečnost. U nás je pořád patrný pocit, že pokud se něco stane, budeme si muset poradit hlavně my sami.
Proč jsme ochotní bojovat víc, než si myslíme
Odpověď není jen v historii. I když je pravda, že zkušenost okupací a války je v našem společenském vědomí mnohem silnější než třeba v Nizozemsku.
Hraje roli i to, že konflikty jsou najednou blízko. Válka na Ukrajině změnila způsob, jakým Češi přemýšlí o bezpečnosti. Přestali jsme brát mír jako samozřejmost.
A pak je tu ještě jeden faktor. Na rozdíl od Západu se u nás pořád drží představa, že zodpovědnost za zemi neleží jen na státu, ale i na lidech. Že v krizi se mají zapojit všichni. Někdo jako zdravotník. Někdo jako řidič. Někdo jako voják.
Možná jsme statečnější, než si připouštíme
Z těchto dat se dá vyvodit jednoduchý závěr. Češi nejsou zbabělý národ, jen národ s nízkým sebevědomím. Když se nás někdo přímo zeptá, většina lidí odpoví, že by svou zemi bránila. A třetina je ochotná riskovat život.
Možná je tedy čas přestat říkat, že jsme národ švejků. Nejsme. Jsme národ lidí, kteří sice rádi vtipkují a dělají si legraci ze všeho, ale když jde do tuhého, zvednou se. A stojí silní vedle sebe.
