Hrdina, nebo vrah? Jak jedno slovo v Odyssei změnilo pohled na nejslavnější epos

Představte si, že celý život čtete stejný příběh a věříte, že znáte každou jeho postavu. Věříte, že Odysseus byl vznešený hrdina, Penelopa trpělivá světice a ty ženy, které Odysseus po návratu nechal popravit, si svůj osud zasloužily, protože byly nezkrotné nebo zrádné. Přesně to nám totiž mužští překladatelé servírovali po čtyři stovky let. Pak ale v roce 2017 přišla Emily Wilson, profesorka klasických studií, a jako první žena v historii přeložila Homérovu Odysseu do angličtiny. Stačilo, aby se pořádně podívala na původní řecká slovíčka, a celá ta nablýskaná antická mozaika se rozpadla na krvavé kusy.

Šok přišel hned u prvního slova, kterým Homér Odyssea popisuje: polytropos. Zatímco generace mužů volily obdivná slova jako vynalézavý, všestranný nebo muž mnoha cest, Wilson zvolila jediné: komplikovaný. Najednou před námi nestojí udatný bojovník, ale člověk, který lže, i když nemusí, manipuluje se všemi kolem sebe a přežívá za každou cenu. Wilson nechtěla Homéra modernizovat, chtěla ho jen zbavit nánosů viktoriánské morálky, která z Odyssea uměle vytvořila nedotknutelný vzor mužnosti a hrdinství.

Nejděsivější odhalení se však týká dvanácti žen v Odysseově domácnosti. V tradičních překladech se o nich dočtete jako o nehanebných děvách nebo nevěrných služebných. Odysseus je po svém návratu nechá hromadně oběsit, protože se během jeho nepřítomnosti zapletly s nápadníky, kteří okupovali jeho dům. Překladatelé jako Alexander Pope nebo Robert Fitzgerald celá staletí volili slova, která naznačovala jejich vinu a zradu. Vytvořili dojem, že tyto ženy měly na vybranou a že smrt byla spravedlivým trestem za jejich pochybnou morálku.

Jenže Homér použil řecké slovo dmôai, což znamená jediné: otrokyně. Byly to lidské bytosti v majetku rodiny, které neměly absolutně žádná práva a nemohly nikomu nic odmítnout. Když do domu vtrhli ozbrojení agresoři, tyto ženy byly znásilněny. To, co nám mužští překladatelé 400 let prodávali jako trest za nevěru, byl ve skutečnosti masakr obětí sexuálního násilí spáchaný jejich vlastním pánem. Emily Wilson pouze vrátila věcem jejich pravá jména a ukázala nám scénu, která není triumfem spravedlnosti, ale odporným projevem bezmezné moci nad bezbrannými.

A co Penelopa? Ta byla po staletí vykreslována jako pasivní ideál ženské čistoty, která dvacet let jen pletla, párala a plakala do polštáře. Mužští překladatelé ji chtěli mít jako tichý přístav pro unaveného hrdinu. Homérův text ji ale popisuje přívlastkem periphron, což znamená strategická, opatrná nebo vypočítavá. V podání Emily Wilson se Penelopa mění z plačící vdovy v geniální politickou hráčku, která musí manévrovat v domě plném nepřátel. Penelopa nečeká na záchranu, ona bojuje o čas, sbírá informace a testuje každého, kdo jí vstoupí do cesty.

Dokonce i ve chvíli, kdy se jí Odysseus konečně odhalí, Wilsonové Penelopa nepadá okamžitě do mdlob vděčností. Je podezřívavá, vyžaduje důkazy a podrobuje manžela tvrdému výslechu. Je to žena, která ví, že její život závisí na její inteligenci, nikoliv na její víře. Stejně tak bohyně Kalypsó v tomto novém světle přestává být zamilovanou vílou, ale stává se věznitelkou, která Odyssea drží v zajetí (katechein). Je to příběh o moci a kontrole, který byl záměrně zjemňován, protože představa ženy, která vlastní muže jako sexuální hračku, dělala překladatelům dřívějších dob zkrátka moc velké vrásky.