Cizí muž jí vysvětloval její vlastní knihu. Z trapasu vznikl pojem, který změnil společnost

Na jednom večírku v Aspenu se Rebecca Solnit bavila s přítelem, když k nim přišel starší a dobře situovaný muž. Začal se vyptávat, čemu se Solnit věnuje, a ona mu odpověděla, že právě napsala knihu o fotografovi Eadweardu Muybridgeovi. Ještě než stačila říct víc, přerušil ji s informací, že o Muybridgeovi nedávno vyšla mimořádně významná publikace, kterou by si rozhodně měla přečíst.

Solnit se pokusila poznamenat, že ta kniha je její. Muž ji ale opět nenechal domluvit. Pokračoval ve výkladu, jako by byl tím, kdo zná věc nejlépe. Teprve když její přítelkyně důrazně zopakovala „To je ta její kniha“, muž konečně ztichl. Ukázalo se, že z ní četl jen recenzi, ale přesto se cítil být kompetentnější mluvit o ní než samotná autorka.

Solnit tento zážitek později popsala jako jeden z nejvýraznějších příkladů situace, kterou ženy zažívají celý život. A stal se základem eseje, z níž se zrodil pojem, který změnil veřejnou debatu.

V roce 2008 napsala Solnit esej Men Explain Things to Me (Muži vysvětlují mi věci). Sama v ní nepoužila slovo mansplaining (spojení slov muž a vysvětlovat), ale vytvořila prostor, z něhož ten pojem vyrostl. Esej se okamžitě stala virální, protože ženy napříč profesemi v jejím popisu poznaly vlastní život. Nešlo jen o pár trapných historek. Šlo o strukturální jev, kdy se muž domnívá, že ví víc než žena, bez ohledu na fakta a kompetence.

Solnit zdůraznila, že nejde o individuální selhání, ale o projev širší společenské nerovnosti. Předpoklad mužské autority je tak běžný, že ho mnozí ani nevnímají. A právě to z něj dělá problém, který je těžké pochopit, dokud není pojmenovaný.

Solnit se ale nezastavila u jedné trapné historky. Otevřela téma mnohem hlubší. Ukázala, jak dlouho svět fungoval podle pravidla, že mužské je obecné a ženské je odbočka. Historii psali muži, a tak se z jejich pohledu stal standard. Literatura mužů byla literatura, zatímco ženy byly zařazovány do kategorie ženské literatury. Mužská logika byla považována za objektivní racionalitu, zatímco ženské myšlení se označilo jako emocionální.

Když o světě vypráví jen jedna skupina, stane se její hlas normou. Tohle je tiché pozadí mansplainingu. Nejde o to, že jeden muž někoho přeruší. Jde o to, že kultura očekává, že muž má co říct a že žena má poslouchat.

Solnit se ve svých knihách také věnuje tomu, proč ženy často mlčí. Zdánlivý klid ve společenských debatách je často jen výsledkem toho, že ženy se naučily nebýt slyšet. Buď proto, že je ostatní přerušují, nebo proto, že když promluví, jsou zesměšněny. A nebo proto, že příliš mnohokrát zažily, že jejich slova nemají váhu.

Právě proto Solnit tvrdí, že ticho není mír. Ticho je často jen strach, rezignace, únava nebo vnitřní přesvědčení, že odpor nemá smysl. A když žena mlčí, společnost to často zamění za klid. Ve skutečnosti jde ale o to, že její hlas není slyšet.

Když se slovo mansplaining dostalo do veřejného prostoru, stalo se něčím zásadním. Dalo ženám možnost označit zkušenost, o níž se dříve mlčelo. Najednou bylo možné říct: tohle je ten vzorec, ne tvoje chyba. A muži si mohli uvědomit, jak neviditelné privilegium je, když se jejich hlas bere jako výchozí autorita.

Pojmenování nezmění svět hned. Ale mění ho postupně. Protože jakmile něco dokážeš pojmenovat, stane se to viditelným. A jakmile je to viditelné, je to změnitelné.

Příběh Rebeccy Solnit není o jednom nafoukaném muži na večírku. Je to příběh o tom, jak jazyk tvoří realitu. Když neexistuje slovo, které popisuje naši zkušenost, jsme v pasti. Když slovo vznikne, otevře dveře k pochopení a k obraně. A také k tomu, aby i ti, kdo podobné chování nechtějí opakovat, mohli vidět, jak vypadá.

Solnit dala světu něco cenného. Slovo, které mnoho žen potřebovalo, aby mohly říct: Tohle není nic malého. Tohle je vzorec. A není to v pořádku.

A když jednou vzorec uvidíš, už nejde ho nevidět.