Článek
Sedím na gauči, piju víno z hrnku, protože se mi nechce mýt skleničky, a přemýšlím, jestli jsem už dospělá. Mám práci, nájem, platím daně a pořád volám tátovi, když se rozbije pračka. Kamarádka si pořídila kočku, prý aby se naučila zodpovědnosti. Můj bratr ve třiceti ještě studuje a tvrdí, že má spoustu času. A možná má pravdu. Jenže jak dlouho trvá ta spousta času?
Když dospělost není věk, ale pocit
Naši rodiče to měli jednoduché. Ve dvaceti stáli ve frontě na byt, ve třiadvaceti měli první dítě a ve třiceti už věděli, co budou dělat zbytek života. My ve třiceti pořád hledáme smysl, měníme práci a s jistotou umíme akorát obnovit předplatné Netflixu. A čím víc možností, tím větší zmatek. Sociologické výzkumy ukazují, že mladí lidé v Česku se často necítí být dospělí ani kolem třicítky, i když mají práci nebo vlastní bydlení. Dospělost se pro ně nestává milníkem, ale spíš procesem hledání.
Jeden z nejčastějších pocitů, který mladí popisují, je být mezi. Už nejsou teenagery, ale ještě se necítí jako opravdoví dospělí. Odpovědnost se učí pomalu, často metodou pokus omyl. Společnost přitom stále měří dospělost podle starých měřítek: hypotéka, dítě, svatba. Jenže svět, ve kterém tyto jistoty dávaly smysl, už dávno zmizel.
Dospělí na papíře, děti v duši
Mnozí třicátníci žijí způsobem, který by dřív patřil studentům. Střídají práce, mění města, zkoušejí vztahy a sbírají zkušenosti, místo aby sbírali majetek. Nejde o lenost, ale o přirozenou reakci na dobu. Mladí se snaží najít rovnováhu mezi svobodou a odpovědností, jenže často končí v nejistotě.
Psychologické studie ukazují, že přechod do dospělosti je spojený s úzkostmi a pocitem nedostatečnosti. Nejde o konkrétní obavy z práce nebo vztahu, ale spíš o vágní strach, že něco děláme špatně, že jsme pozadu, že nejsme dost. Dospělost se tak mění z jistoty na zkoušku, kterou nikdo oficiálně nevyhlašuje, ale všichni v ní chtějí obstát.
Česká verze Petra Pana
Termín syndrom Petra Pana se v posledních letech vynořuje často. Označuje lidi, kteří odmítají přijmout odpovědnost a zůstávají v roli věčných dětí. Jenže většina z nás nechce zůstat dětmi ze vzdoru, spíš ze strachu. Zatímco naši rodiče se učili přežít, my se učíme žít. Oni měli jasno, že musí pracovat a zabezpečit rodinu. My máme jasno, že chceme být šťastní, jen nevíme jak.
Navíc ekonomická realita nám to příliš neusnadňuje. Podle Eurostatu žije téměř třetina mladých Čechů do 34 let stále u rodičů. Bydlení zdražuje, příjmy zůstávají pozadu. Dospělost se stala luxusem, který si mnozí nemohou dovolit. Když k tomu přidáš rodiče, kteří pomáhají i tam, kde by už nemuseli, vzniká zvláštní vztah závislosti. Máma volá na úřady, táta opravuje auto, a my máme pocit, že zvládáme život, i když ve skutečnosti jen delegujeme odpovědnost.
Když se odpovědnost musí doučit
V českém školství se sice naučíme kdejaký vzoreček, ale ne jak vyplnit daňové přiznání nebo zvládnout úzkost. Mnozí z nás se to učí pozdě, často až ve chvíli, kdy selžou. Terapeuti popisují, že lidé kolem třicítky přicházejí s pocitem, že něco dělají špatně, protože nejsou tam, kde by už měli být. Ve skutečnosti dělají jen to, co dřív dělala společnost za ně, zkoušejí a chybují.
Moderní psychologie mluví o tom, že dospělost není cíl, ale proces. Není to jednorázové stát se dospělým, ale schopnost reagovat na změny, nést následky a nečekat, že někdo jiný to vyřeší za nás. V tomhle ohledu se dnešní generace učí možná víc než všechny předchozí. Jen to bolí víc, protože už nemáme jasný scénář, kterého bychom se drželi.
Možná dospělost není o věku
Dospělost v českém pojetí byla dlouho spíš stav než proces. Buď jsi dospělý, nebo nejsi. Ale možná je to jinak. Možná se dospělost nepozná podle počtu odpracovaných let, ale podle schopnosti přijmout důsledky svých rozhodnutí. Přestat čekat, až se někdo postará, a začít se starat sám.
Nemusíme se vzdát svobody, abychom byli dospělí. Stačí ji doplnit o zodpovědnost. Ne kvůli společnosti, ale kvůli sobě.
