Článek
Za posledních dvacet let se touha mladých lidí mít rodinu propadla skoro na polovinu. U mužů ve věku 18 až 29 let klesl počet těch, kteří plánují děti, z 65 % na pouhých 22 %. U širší skupiny 18 až 39 let spadl z 73 % na 41 %. Je to propad, který se v českých statistikách jen tak nevidí.
Výzkumy VÚPSV i Sociologického ústavu dlouhodobě ukazují, že u části mužů jde o jasné a vědomé rozhodnutí. Říkají, že děti nechystají a že je rodičovství ani neláká. Důvody se opakují. Volnost, kariéra, peníze, cestování, nechci změnit svůj život, nechci odpovědnost. Někteří muži navíc mluví o tom, že pro ně péče o dítě nemá žádný emocionální magnet. Nemají k ní vztah a ani ho nechtějí budovat.
K tomu se přidává jeden tichý, ale podstatný faktor. Muži čelí mnohem menšímu tlaku okolí. Když je třicetiletá žena bez dítěte, slyší to na každém rohu. Když je třicetiletý muž bez dítěte, nikdo to neřeší. A to dělá rozhodnutí, zda chce nebo nechce děti, výrazně jednodušší.
Když děti nechcete
Jenže část bezdětných mužů v těch číslech není proto, že by si život bez dětí vybrali. Oni se k nim prostě nikdy nedostanou. Studie The diversity of pathways to childlessness in the Czech Republic (Rozmanitost cest k bezdětnosti v České republice) ukazuje, že mužská bezdětnost je mnohem víc spojená s tím, jestli měli v životě dlouhodobý vztah. A tady je vidět obrovský rozdíl mezi ženami a muži.
Ženy mají častěji za sebou nějaké dlouhodobé partnerství, i když nakonec dítě nemají. Muži ve stejné situaci ale mnohem častěji nemají za sebou žádný stabilní vztah. A bez vztahu obvykle není ani dítě. Roste počet lidí, kteří žijí single, střídají krátké vztahy nebo zakládají rodiny pozdě. Když se k tomu přidá věk, biologie a různé životní okolnosti, výsledek je prostě bezdětnost.
Je to kombinace trendů, které mění vztahové chování celé společnosti. Jenže nejcitelněji to dopadá právě na muže.
Otec jen na papíře
Další skupina mužů sice děti má, ale v každodenním životě tatínky vlastně nejsou. Rozvodovost je v Česku pořád vysoká a ve většině případů zůstávají děti s matkou. Otec odchází z domácnosti, někdy do nové rodiny, někdy do samoty. Statistiky ho počítají jako tátu, ale role mizí z jeho života.
Tohle má dva důsledky. Zaprvé se část mužů od rodičovství odpojuje i přesto, že už rodiči jsou. Zadruhé se vytváří představa, že otcovství je volitelné, flexibilní a vlastně méně pevně ukotvené než mateřství. A pro mladé muže, kteří teprve přemýšlejí, zda mít dítě, to není zrovna motivace.
Co to udělá s Českem
Pokud bude počet mužů, kteří chtějí mít děti, dál padat, projeví se to na celé zemi. Už dnes máme porodnost pod hranicí prosté reprodukce. Stárneme rychleji než dřív a přibývá lidí, kteří budou brzy potřebovat zdravotní i sociální péči. Méně dětí znamená méně pracujících a vyšší tlak na všechny, kdo zůstanou v produktivním věku.
Proměňuje se i samotná představa rodiny. Je čím dál běžnější, že smysl života se hledá mimo rodičovství. V práci, sportu, cestování nebo v partnerských vztazích, které nemají ambici být rodičovské. Není to špatně. Jen to má svou cenu. A tu platíme všichni.
Co z toho plyne
Otcovství už není společenská norma, ale dobrovolná cesta. A mladí muži ji často volí jinak než generace před nimi. Dává to smysl, protože svět je nejistější a nároky na rodiče větší. Jenže z hlediska celé společnosti jde o zásadní proměnu. Pokud nechceme, aby se z Česka stala země jedné generace, budeme muset umět vytvořit prostředí, ve kterém budou mít lidé chuť zakládat rodiny.
