„Jsi vyčerpávající,“ psala Josefína Napoleonovi. Dnes by ho nechala na zobrazeno

Napoleon Josefínu zbožňoval. V roce 1796, jen pár týdnů po svatbě, jí psal: „Nepřestal jsem tě milovat ani na den. Každou noc tě cítím v náručí… Sláva a ctižádost, které mě drží daleko od lásky mého života, proklínám!“ Jeho dopisy byly plné vášně, ale také výčitek. Když mu Josefína pár dní nenapsala, okamžitě přišel káravý list: „Čtyři dny! Co jsi celou tu dobu dělala, že jsi nenapsala svému muži?“

A jak reagovala Josefína? Jedním z mála dochovaných dopisů začíná slovy: „Tisíceré něžné díky za to, že jsi na mě nezapomněl… Trvalo mi dlouho přečíst tvůj dopis, protože každé slůvko mě rozplakalo.“ Víc než vášeň ale cítíme snahu nezklamat a často se omlouvat. „Byla bych nešťastná, kdyby tě můj dopis mrzel. Už si ani přesně nepamatuju, co v něm stálo…“

Josefína psala krásně, jemně, ale nikdy tak dramaticky jako Napoleon. Nechlubila se touhou, nelíčila erotické představy. Spíš působila jako diplomat. V jednom dopise doslova píše: „Chápala jsem, proč mlčíš, a bála jsem se být dotěrná.“ A to v době, kdy on jí ze srdce křičel příkazy jako: „Za tři dny budu u tebe – nemyj se!“

Napoleon byl v emocích přehnaný. A Josefína tu vášeň nedokázala sdílet. Sama napsala přítelkyni, že „se nachází v jakémsi vlažném citovém stavu, který se jí protiví“. Její zdrženlivost ale nebyla chlad, byla to citová inteligence. Psala, když cítila, že to má smysl. Ne protože se to očekávalo.

A někdy i naznačila, že už je toho trochu moc. V dopise z roku 1796 mu napsala: „Tvé dopisy jsou příliš žhavé. Děsí mě.“. A později: „Jsem unavená z tvých neustálých výčitek.“

Vztahová dynamika se během let otočila. Napoleon byl zpočátku zamilovaný jako student gymnázia. Josefína zdrženlivá. Ale když se provalila její nevěra, všechno se změnilo. Napoleon se stáhl. A ona začala psát častěji, vřeleji. V dopisech z let 1806–1807 ho prosí, aby si dával pozor, mluví o modlitbách a zdraví. Píše jako žena, která ho skutečně miluje.

Po rozvodu v roce 1809 mu poslala dopis, kde píše: „Netrápím se, že jsem obětovala všechno. Trpím jen já. Ale netrpím, když vidím tebe šťastného.“ A dodává: „Jediné, co mě mrzí, je, že jsem ti nedokázala dát víc, abys pochopil, jak moc pro mě znamenáš.“

Dnešníma očima bychom řekli, že Josefína byla ta, co nechává zprávy na zobrazeno. Napoleon ji zahlcoval city, ona odpovídala jemně a zřídka. Ale její dopisy, i když jich bylo málo, měly hloubku. Nebyly to vášnivé texty. Byly to zprávy člověka, který miluje s klidem. Který píše jen to, co opravdu cítí.

A možná právě proto Napoleon Josefínu nikdy nepřestal mít rád. Ne proto, jak mu odpovídala. Ale proto, co mezi řádky zůstalo nevyřčeno.