Článek
Možná vás nikdy nenapadlo, že byste mohli být autisti. Ne ti z filmů, ale lidé s vysokofunkčním autismem. Vypadají normálně, mají práci, vztahy, rodinu. Jenže uvnitř je to jiný svět.
Výzkumy ukazují, že většina dospělých na spektru nikdy diagnózu nedostane. Podle studie z Velké Británie je bez ní až 97 % starších lidí. To znamená roky nepochopení, deprese nebo úzkosti. Někdy i zdravotní potíže, které s autismem na první pohled nesouvisí.
Podle výzkumu z King’s College London zůstává v UK mezi lidmi ve věku 40–59 let bez diagnózy přibližně 89 %, a u starších než 60 let až 97 %, což znamená, že většina autistických dospělých nikdy nezíská podporu nebo pomoc.
Jak to na sobě poznat
Vysokofunkční autisti jsou často mistři v maskování. Naučí se přizpůsobit, aby splynuli s okolím. Jenže to stojí energii a dlouhodobě je to vyčerpává.
Jaké další znaky mohou napovědět:
- Přecitlivělost na smyslové podněty – hlasité zvuky, ostrá světla, nepříjemné materiály oblečení. To, co jiným nevadí, je může doslova paralyzovat.
- Intenzivní emoce – cítí víc a silněji, ale často nedokážou své pocity pojmenovat. Okolí to vnímá jako přehnanéou reakci.
- Rituály a rutiny – změna v denním plánu může spustit paniku nebo silnou úzkost. Rutina je pro ně bezpečí a stabilita.
- Potřeba kontroly – když věci nejdou podle jejich představ, je to problém. Ne proto, že by byli tvrdohlaví, ale protože jinak ztrácí půdu pod nohama.
- Zvláštní zájmy – nejde o koníčky, ale o fascinace. Vlaky, vesmír, dinosauři, zuby krokodýlů. Téma je často úzké a do hloubky propracované. Díky tomu se z některých stávají špičkoví odborníci. Zároveň to může znamenat izolaci od běžného společenského života.
Autismus se dědí
Možná vám to dává smysl, když si vzpomenete na strýčka, který byl vždycky trochu divný. Nebo na babičku, co nikdy neuhnula a jela si podle svého. Geny v tom hrají obrovskou roli.
Odborníci mluví o takzvaném širším autistickém fenotypu. To jsou lidé, kteří nemají diagnózu, ale některé rysy se u nich objevují. A právě proto máme v rodinách tyhle svéhlavé postavy, o kterých se roky říkalo, že jsou prostě jen tvrdohlavé.
Diagnostické pasti
Problém je, že u dospělých často dojde k diagnostickému zastínění. Lékaři jim přisoudí jiné potíže, které vypadají pravděpodobnější.
Nejčastěji jde o:
- Úzkostné poruchy – protože citlivost a strach ze změn připomínají úzkosti.
- Deprese – dlouhodobé nepochopení a izolace vedou k pocitu beznaděje.
- ADHD – potíže se soustředěním nebo hyperfokus na jedno téma mohou svádět k jiné diagnóze.
- Poruchy osobnosti – odlišné chování je někdy vykládáno jako povahový problém, ne neurologická odlišnost.
Výsledkem je, že skutečná příčina zůstane skrytá. Člověk se pak plácá v pocitu, že je jiný, aniž by tušil proč. Diagnóza v dospělosti může přinést obrovskou úlevu. Najednou se vše poskládá. Dává smysl, proč celý život potřebovali svůj systém, proč je drtily maličkosti, proč měli zvláštní zájmy.
A tady přichází to důležité, vědomí, že nejste divní ani vadní, ale prostě jiní. To může změnit kvalitu života. Člověk si konečně dovolí být sám sebou, přestat se tolik maskovat a najde si prostředí, kde mu bude dobře.
