Článek
V noci jsem spal jako vždycky po kouscích. Mimino, můj 9 měsíční syn, se vzbudil dvakrát a potřeboval douspat. Manželka si spala tvrdě dál. Ráno jsem měl pocit, že mám za sebou šichtu v dole, a přitom mě čekal další den otce na plný úvazek.
V šest už jsem v kuchyni, dělám snídani. Starší dcera se vzteká, že nechce tuhle kaši, ale jinou. Mimino řve, zase se pokadil. Tak rychle přebalit, převléct, uklidnit. A mezitím míchat kaši a hledat ten jeden jediný oblíbený hrnek, který se záhadně ztratil.
O půl osmé vyrážíme do školky. Starší s flaškou na vodu, já tlačím kočár. Samozřejmě že u schodů si vzpomene, že nechce tuhle mikinu, ale jinou. Tak zpátky převléct a hurá ven. Ve školce předávám dítě, mávám a hned točím kočár zpátky domů. Malý naštěstí usíná, takže si aspoň vydechnu. Na pět minut.
Doma mě vítá bojiště. Hračky, prádlo, špinavé nádobí. Vrhám se do úklidu, vařím oběd a snažím se stihnout co nejvíc, dokud mimino spí. Jenže ono samozřejmě dlouho nespí. Takže beru dítě na ruku a dál jedu druhou rukou.
Odpoledne přichází klasika. Čas vyzvednout starší ze školky, poté co se měl mladší probouzet z druhého šlofíku. Jenže on samozřejmě neusnul, takže unaveně řve, že nás slyší celé sídliště. Já tlačím kočár, zpívám, houpu, nic. Nakonec dojíždím do školky s dítětem, které vříská, a připadám si jako atrakce pro kolemjdoucí. Přebírám starší, držím pytlík s počůranými kalhoty, tlačím kočár, a jediné, co teď chci, je teleport.
Odpoledne doma. Starší už má hlad, mladší se pořád nechce uklidnit. Takže ho dávám do nosítka a vařím večeři. Míchám polívku, krájím zeleninu, utírám nos, co teče všem. Starší pobíhá kolem a co pět minut se ptá, kdy už to bude, nebo zda si s ní půjdu hrát. Já se potím jak na maratonu.
A pak konečně slyším klíče v zámku. Manželka se vrací z práce. Vypadá unaveně, nají se, nalije si víno a pustí si televizi. Já uspím děti, uklidím kuchyň, složím myčku, připravím věci na další den a pak teprve padnu. Totálně vyřízený.
A teď malá pravda na závěr. Když tohle čtete jako příběh muže, možná vás napadne, že je to skutečný hrdina. Že si zaslouží respekt, protože zvládl den plný chaosu, dětí a povinností. Ale víte co? Tohle je úplně obyčejný den s malými dětmi. Jen jsem dospělým prohodila role. Ve skutečnosti takhle žije každá druhá máma na rodičovské. Bez potlesku, bez uznání, bez toho, aby je někdo nazýval superhrdinkami. Proč je to tak? A proč je stejné úsilí u mužů považované za výjimečné?
