Únava, slzy a prázdnota: skrytý život žen v domácnosti 50. a 60. let

V amerických předměstích 50. let působilo všechno jako splněný sen. Domky s upravenými trávníky, nové spotřebiče v kuchyních, děti v čistých uniformách a ženy, které měly být šťastné, protože měly manžela, rodinu a bezpečné zázemí. Přesto se za zdmi domovů šířil pocit nepojmenovatelného prázdna. Ženy si stěžovaly na únavu, na bolesti hlavy a zad, na nervozitu, na nespavost i nevysvětlitelné trávící potíže. Lékaři mluvili o nervových potížích nebo jim občas dávali starou diagnózu hysterie. Ony samy si říkaly, že asi selhávají. Že problém musí být v nich.

Byl to právě tento neuchopitelný stav, který Betty Friedan nazvala „The problem that has no name“ (Problém, který nemá žádné jméno).

Bettye Naomi Goldstein, později Betty Friedan, se narodila roku 1921 v Illinois do židovské rodiny střední třídy. Byla výjimečně inteligentní, studovala psychologii na Smith College a pokračovala u slavného Erika Eriksona v Berkeley. Ambiciózní mladá žena měla našlápnuto na akademickou dráhu. Jenže válka a rodinné povinnosti ji přivedly k novinářské práci a nakonec k životu v domácnosti.

Zkušenost šťastné hospodyně, která se ale necítila šťastná, prožila sama na vlastní kůži. Byla matkou tří dětí, ale zároveň cítila, že její intelekt a touha po práci se nedají umlčet. Když se ocitla vyčerpaná, podrážděná a uvězněná v rolích, které jí společnost přidělila, nebyla sama. Stejné pocity slyšela od stovek dalších žen, které později oslovila svými dotazníky a rozhovory.

Na začátku 60. let popsala Friedan v knize The Feminine Mystique zkušenost žen, které měly všechno a přesto cítily, že jim chybí samotný smysl života. Ženy jí říkaly: „Mám manžela, děti, dům. Ale cítím se prázdná. Je tohle všechno?“ Tento stav nebyl brán jako společenský problém, ale jako osobní slabost. Proto se mu říkalo problém, který nemá žádné jméno.

Friedan ukázala, že nešlo o individuální selhání, ale o strukturální past. Společnost po druhé světové válce poslala ženy zpět z továren a kanceláří do domácností a vytvořila mýtus ideální hospodyně, která má být naplněna tím, že pečuje o děti a uklízí. Jenže pro mnoho žen to nestačilo. Zůstávaly izolované, bez prostoru pro vlastní ambice, bez uznání a bez jazyka, kterým by popsaly své pocity.

Frustrace a pocit prázdnoty se u žen často projevovaly fyzicky. V medicínských zprávách padesátých let se objevují stížnosti na chronickou únavu, migrény, nespavost, problémy se žaludkem, bušení srdce nebo nevysvětlitelné nervové záchvaty. Tyto symptomy měly společný vzorec. Byly reakcí na monotónnost, izolaci a nedostatek uznání.

Lékaři často ženy odbývali sedativy nebo jim doporučovali, aby se věnovaly rodině s ještě větší energií. Psychosomatické symptomy se tím ale nevyřešily, protože jejich kořen nebyl v těle, nýbrž v duši a ve společenském tlaku. Friedan popsala, že mnohé ženy hledaly úlevu v neustálém přestavování domova, v nakupování, v dalším těhotenství, nebo sahaly po prášcích na uklidnění. Nic z toho neřešilo podstatu.

Když Friedan v roce 1963 vydala The Feminine Mystique, spustila tím lavinu. Kniha se stala bestsellerem a zahájila debatu, která přerostla do druhé vlny feminismu. Problém, který neměl jméno, se stal hlasem celé generace žen. Už nebyly samy se svým nepojmenovatelným smutkem. Jejich úzkosti a psychosomatické obtíže přestaly být vnímány jen jako hysterie nebo slabost. Staly se politickou otázkou, protože ukazovaly, jak kulturní očekávání formují zdraví a psychiku.

Betty Friedan tak z vlastního prožitku i ze zkušeností stovek žen udělala manifest. A tím umožnila, aby se osobní bolest proměnila v kolektivní uvědomění a následně v hnutí, které změnilo podobu moderní společnosti.