Víno zkyslo, včely uletěly, slunce potemnělo. Nejdivnější mýty o menstruaci

Starověký Egypt byl na svou dobu překvapivě vynalézavý. Ženy tam používaly proužky změkčeného papyru, které fungovaly jako první tampony. Všechno čistě přírodní a lokálně dostupné.

Ale Egypťané se nespokojili jen s vyřešením hygieny. Menstruační krev měla podle nich léčivou moc. Dokonce dochované lékařské texty (Papyrus Ebers) radily natírat povislá ňadra menstruační krví. Člověk by řekl bizár, ale pro ně to byla seriózní medicína.

Plinius Starší, římský spisovatel a encyklopedista, se do dějin zapsal nejen svými vědomostmi, ale i svou fantazií. Podle něj měla menstruující žena sílu zkazit víno, otrávit med, zabít úrodu, způsobit, že včely opustí úly, a dokonce zatemnit slunce pouhým pohledem. Menstruační cyklus byl podle Plinia něčím nebezpečným, co narušuje běžný chod přírody.

Z dnešního pohledu je to směšné, ale tehdy to lidé brali vážně. Žena v průběhu menstruace nebyla jen společensky nepohodlná, byla vnímána jako hrozba. A tak se menstruace stala dokonalou záminkou, proč ženy držet dál od rituálů, politiky nebo práce. Strach se totiž prodává a šíří rychleji než fakta.

Středověk byl éra, kdy se medicína míchala s pověrami. Pokud měla žena silné krvácení, doporučovalo se spálit ropuchu, rozemlít ji a nosit popel u klína. Jako bonus to prý působilo proti bolestem. No, těžko říct, jestli to bylo účinněji než placebo.

První menstruace panny měla podle pověstí magickou sílu. Kapka její krve prý dokázala vyléčit mor. Zní to spíš jako hororový recept, ale lidé byli zoufalí a věřili všemu. Z dnešního pohledu je to fascinující směs čarodějnictví a medicíny, která ukazuje, jak moc byla ženská krev opředena tajemstvím.

V Nepálu dodnes přetrvává tradice chhaupadi. Ženy během menstruace odcházejí do malých chatrčí za vesnicí, protože jsou považovány za nečisté. Na první pohled to vypadá jako extrémní trest, ale má to historické kořeny. Lidé věřili, že pokud menstruující žena zůstane doma, přinese neštěstí, onemocní rodina, zemře dobytek, nebo se zkazí úroda.

Jenže realita těchto vyhnanství je krutá. Chatrče postrádají základní vybavení jako větrání, bezpečné topení nebo dostatek tepla. Ženy tam trpí zimou, hladoví a někdy dokonce umírají na udušení kouřem nebo útoky zvířat. To, co kdysi mohlo fungovat jako forma izolace a klidu, se v moderní době stalo symbolem diskriminace a nebezpečí. Přesto se tato praxe udržuje, i když je v Nepálu už oficiálně zakázaná.

U kmene Rungus na ostrově Borneo je menstruace přijímaná bez studu a velkých rituálů. Ženy tam během periody nepoužívají vložky ani jiné pomůcky. Jednoduše si sednou či odpočívají na bambusových podlahách, které mají mezi prkny mezery. Krev tak volně odkapává na zem pod domem. Nikdo to neřeší a všichni to berou jako běžnou součást života.

Menstruace tu není tabu ani prokletí. Není potřeba se izolovat, ani dělat složité rituály. Ženy ji zvládají prakticky a přirozeně. Je to fascinující kontrast k naší kultuře, kde se menstruace zakrývá. Na Borneu ji berou jednoduše jako součást života a tak se k ní přistupuje.

Západní Afrika přináší úplně jiný příběh. Kmen Beng věří, že menstruační krev je posvátná. Je symbolem plodnosti, života a spojení s božstvím. Ženy nejsou vnímány jako nečisté, naopak. Menstruace je oslavou jejich síly a schopnosti přivést na svět nový život.

Je to krásný kontrast k evropské tradici, která menstruaci často démonizovala. Bengové ji vidí jako požehnání. Možná proto, že žijí v těsnějším kontaktu s přírodou a cítí, že bez této cykličnosti by nebylo budoucnosti.

U Apačů se první menstruace nebrala jako problém, ale jako důvod k velké slavnosti. Během čtyřdenního obřadu Sunrise Ceremony se dívka proměnila v Bílou malovanou ženu, mytickou předchůdkyni, která přinesla plodnost. Celá komunita tančila, zpívala a podporovala ji.

Obřad byl na čas zakázán, ale dnes se znovu obnovuje. Dívky tak vstupují do dospělosti s pocitem hrdosti, ne studu. Kdybychom měli podobné oslavy, možná bychom se na první menstruaci dívali jinak. Ne jako na traumatický zážitek, ale jako na velký životní krok.

Začátek 20. století přinesl kuriózní teorii. Lékař Béla Schick tvrdil, že menstruující ženy vylučují toxickou látku menotoxin. Ta měla způsobovat, že květiny vadnou, těsto nekynulo a jídlo se kazilo. Teorie se držela překvapivě dlouho, dokonce se o ní psalo v odborných časopisech.

Dnes se tomu smějeme. Ale ukazuje to, jak hluboko zakořeněný byl strach z menstruace i v době, kdy už se věda tvářila moderně. Menstruace byla stále vnímána jako něco nebezpečného, co se musí vysvětlit a kontrolovat.

Proč vznikalo tolik mýtů? Částečně proto, že menstruace byla v minulosti vzácnější. Ženy často rodily a kojily, takže cyklus byl méně častý. Když už přišel, měl rituální váhu. Částečně proto, že společnost nevěděla, co se v těle děje. Když nevíte, vysvětlíte si to magií, strachem nebo zázrakem.

Možná ale bylo na izolaci žen i něco pozitivního. Dávalo jim to prostor a klid, který jinak neměly. Na pár dní nebyly jen služky a matky. Byly to ženy, které mohly odpočívat.