Článek
Pamatuju se, jak jsem v devadesátkách běhala sama po sídlišti, vracela se až večer na večerníček a svět se zdál velký, ale bezpečný. Na hřišti za panelákem jsme si hráli, dokud nebyla tma, a nikdo nás nevolal na večeři přes mobil. Dnes mám třicet pět a při každém pípnutí telefonu mi srdce poskočí jako tehdy, když jsem rozbila okno v sušárně. Jen tehdy to byla dětská nešikovnost, teď je to úzkost.
Dětství svobody a zmatku
Naše dětství mělo v sobě zvláštní směs svobody a chaosu. Rodiče měli dost starostí sami se sebou, protože po revoluci se všechno měnilo, učili se nové pořádky, vydělávat, přežít. Nebyli tak kontrolující, ale taky často nepřítomní. My jsme vyrůstali mezi dvěma světy. Starý svět jistoty mizel a nový byl ještě nejistý. Jen jsme to tehdy neuměli pojmenovat.
Teď, o třicet let později, se z nás stala generace, která má všechno. Vzdělání, možnosti, svobodu. A přesto má pocit, že se pořád musí snažit, aby nezaostala. Psychologové říkají, že lidé narození v devadesátých letech vykazují vyšší míru úzkosti než generace před nimi. Naše dětství nebylo zlé, jen zmatečné. Bylo to dětství přechodu. Žádné jistoty, hodně očekávání, minimum prostoru pro emoce.
Devadesátky nás naučily, že když se budeš snažit, všechno zvládneš.
Devadesátky nás naučily, že když se budeš snažit, všechno zvládneš. Jenže tahle mantra, která měla dodat sílu, se nám v dospělosti změnila v tichého tyrana. Když nezvládáš, je to tvoje vina. Když máš úzkost, nejsi dost silná. Nikdo nám neřekl, že někdy prostě nebude dobře a že to neznamená selhání.
Do toho přišla technologie. My, první generace s internetem doma, jsme dostali nekonečný prostor srovnávání. Najednou nebylo těžké zjistit, že ostatní mají víc, dřív a líp. V kombinaci s devadesátkovým tlakem na výkon je to koktejl pro nervy. Buď perfektní, a když nejsi, nikomu to neříkej.
Mnoho z nás se naučilo přežívat, ne cítit. Maska všechno v pohodě je dědictví doby, kdy se neřešilo, co člověk prožívá, hlavně ať funguje. Dnes se to vrací v podobě úzkostí, nespavosti a pocitu, že je pořád co dohánět. Úzkost je jako ozvěna dětství, které bylo svobodné navenek, ale v nitru plné zmatku a tlaku.
Nejde o obviňování rodičů. Oni dělali, co mohli, v novém světě bez návodu. Ale my už víme, že svoboda bez jistoty je zátěž, kterou si neseme dál. Když se dnes snažíme být v pohodě, často jen opakujeme to, co jsme viděli doma. Neukazuj slabost, vydrž, makej.
Jak přepsat kód úzkosti
Možná je čas tenhle kód přepsat. Dovolit si být unavení. Dovolit si říct, že máme strach. Naučit se, že nejistota není hrozba, ale normální součást života. A dopřát dětem to, co jsme sami moc neměli. Pocit, že nemusí být dokonalé, aby byly v bezpečí.
Úzkost není prohra. Je to signál, že systém, ve kterém jsme vyrostli, nás naučil být ve střehu. Teď se učíme z toho střehu vystoupit. Možná poprvé opravdu dospíváme.
