Článek
Pamatujete si film Náhradníci s Brucem Willisem? V tom světě lidé seděli doma, napojení na stroje, a jejich roboti žili místo nich. Působilo to temně. Nikdo se už nedotýkal jiného člověka, nikdo se neusmíval tváří v tvář. Tehdy to vypadalo jako varování, kam až může technologie zajít. Jenže realita někdy umí překvapit.
V Tokiu totiž existuje kavárna, kde se tenhle filmový nápad stal skutečností. Jen úplně jiným způsobem. Nejde o dystopii, ale o projekt, který vrací lidem důstojnost a radost. A právě proto o něm chci psát.
Kavárna, kde roboti nejsou roboti
Avatar Robot Café je na první pohled jako scéna ze sci-fi. U stolů sedí lidé a mezi nimi se tiše pohybují bílí roboti se svítícíma očima. Berou objednávky, přinášejí kávu, odpovídají na otázky. Jenže uvnitř těch robotů nejsou čipy s umělou inteligencí. Jsou tam lidé.
Takzvaní piloti, muži a ženy, kteří jsou ochrnutí nebo kvůli nemoci nemohou opustit domov. Přes počítač nebo tablet ovládají svého robota, mluví s hosty a prožívají něco, co většina z nás bere jako samozřejmost. Pracují, vydělávají peníze, mají kolegy, kontakt s lidmi. Jsou součástí světa, který jim dřív utekl.
Pocit, že ještě můžou něco dokázat
Když se jeden z pilotů v rozhovoru pro japonská média rozpovídal o tom, co mu tahle práce dává, řekl prostě: „Můžu znovu mluvit s lidmi. A slyšet, že se na mě těší.“ Ta věta je silnější než všechny technologické novinky světa.
Kavárna vznikla jako experiment, ale rychle se stala symbolem. Nejde totiž jen o robota, který umí přinést kávu. Jde o to, že člověk na druhém konci spoje cítí, že dělá něco smysluplného. A že to, co by mělo být hranicí mezi ním a světem, se najednou mění v most.
Kde končí tělo a začíná přítomnost
Technologie bývá často obviňovaná z toho, že nás odcizuje. Ale tady to funguje obráceně. Lidé, kteří byli roky izolovaní, se znovu stávají součástí společnosti. Někteří z nich ovládají robota myší, jiní sledují kurzor očima. Každé kliknutí je krokem zpátky mezi lidi. Když se zamyslíte, je to vlastně nový druh svobody. Ne tělesné, ale duševní. A někdy právě ta stačí, aby se člověk mohl znovu cítit naživu.
Když technologie slouží člověku
Projekt má i své limity. Roboti nejsou levní, ovládání není vždy snadné a technologie pořád naráží na zpoždění nebo chyby v připojení. Ale i tak jde o něco výjimečného. Protože to není jen o strojích, je to o empatii.
V Tokiu se zrodilo něco, co připomíná, že i technologie může být laskavá. Že může zprostředkovat nejen výkon, ale i lidskost. A že někdy je největší pokrok ten, který umožní lidem zůstat lidmi.
Na konci filmu Náhradníci lidé odkládají své roboty a znovu vycházejí ven. V Tokiu je to jinak. Tam díky robotům mohou konečně ven ti, kteří by jinak zůstali uvěznění doma. A to už není sci-fi. To je skutečný příběh o tom, že naděje může mít klidně i bílou plastovou tvář a svítící oči.
Zdroje:
