Článek
A nebylo k tomu potřeba ani sportovat, ani utrácet peníze. Stačilo jen přejít silnici. A ne ledajakou silnici, ale takovou v srdci Brna, kde každý den přechází bezpočet chodců, kteří různě spěchají do práce, do školy nebo třeba jen pro ranní kávu. A že jsem si myslela, že pro mě neexistuje lepší start dne než šálek silného espressa? Omyl.
Na scéně se objevil řidič stříbrného Peugeotu 108. Ve chvíli, kdy jsem přecházela zebru, se rozhodl, že mi dopřeje osobní koncert houkající symfonie, která byla tak rychlá a živá, že by se za ni nemusel stydět ani orchestr zahrádkářů s airbagy místo trubek.
Okamžitě jsem si položila otázku: „Co tím chtěl říci?“ Je možné, že tento hudební nadšenec s důmyslným smyslem pro rytmus mi chtěl jen dát najevo, že ze zadu vypadám stále dobře? Nejsem si jistá, jestli je houkání stříbrného Peugeotu 108 v centru města považováno za moderní kompliment, ale v dnešní době už se člověk ani nediví.
Nebo to byl jen nevychovaný řidič, který se spletl a místo do sympatie hledícího zadku si troufl na dávno vyhlášený přechod pro chodce? V centru Brna, dámy a pánové, kde každá silnice je jako malé El Dorado pro přecházející – místo plné nadějí a snů o tom, že tentokrát auta opravdu zpomalí.
Nebo snad to byl Turek v Brně? Turek, který je zvyklý troubit, jakmile hodiny ukážou 7:50, protože to je jeho osobní budík pro všechny spáče ve městě. Ale počkat, to snad nemá smysl. Anebo ano?
A co když to byla nervózní řidička vezoucí své dítě do školy, jež si myslela, že použitím klaksonu roztančí dokonce i semafory a uvolní si tak cesty? Všem matkám na závodní dráze ranního školního štěstí vzkazuji: klaksony nezkracují cestu, jen prodlužují pocity viny za to, že jste si ty dvě minuty navyšování času nechaly na líčení.
Ve skutečnosti, kdo dnes ráno v centru města troubí na chodce? Cizinci? Křupani? Burani? Nebo kdo? Možná to byl jednoduše někdo, kdo chtěl vyděsit mou sobotní nadváhu nebo se prostě spletl a klaksonem zdravil někoho jiného. Ale jedno je jisté: jako hrdá majitelka zážitku, který rozdělil chodník na ty, kdo jdou dál a ty, kteří stojí s otevřenou pusou, jsem si smíchem zahoukala znovu.
Tak, ať už to bylo cokoliv, tajemství stříbrného Peugeotu 108 a jeho symfonického pozdravu zřejmě zůstane zahaleno tajemstvím. Ale nezapomenu. A do budoucna? Možná si začnu nosit ušní špunty. Nebo rovnou klapky, které jsou teď právě z těchto důvodů v Brně super populární. Jen tak pro jistotu.
