Článek
Chtěl bych ukázat tyto vesnice i z jiného pohledu. Byl jsem veden hlavně potřebou zanechat tady podobnou stopu, takovou, jakou zanechali naši předci, kteří v Mirotíně a Českém Háji 45 let žili a pracovali!
Něco o exulantech
Už za vlády Ferdinanda I. (1526-1564), prvního Habsburka na českém trůnu, dochází v Českých zemích k začátkům násilné rekatolizace. (Uvádí se Ferdinand I. přestože Rudolf, zvaný Kaše, usedl na rok na český trůn, roku 1306, jako první člen této dynastie.) Většina obyvatel českých zemí se stále ještě hlásila k husitství, luteránství anebo k Jednotě bratrské. Habsburkové byli naopak velmi silní katolíci, proto si do Čech na pomoc pozvali Jezuitský řád. V roce 1548 byl vydán, tedy po šmalkladské válce, takzvaný „Mandát náboženský“. To byl hlavní důvod a silný impuls k první exulantské vlně. Byli to především Čeští bratři, kteří odcházeli zejména do Saska, Pruska a Polska. Později zamířili hlavně do Berlína a okolí, tedy do Braniborska.
Mezi našimi exulanty šlo zejména o lidi, kteří se nemohli, nebo spíše ani nechtěli, smířit se s tím, že jim byla upírána svoboda náboženského vyznání. To byla tehdy vlastně první velká exulantská vlna. Představovali ji v širším pojmu především protestanti. Výraz protestant má svůj prapůvod v protestu reformních křesťanů na říšském sněmu ve Speyeru, konaném v roce 1529.
Vystěhovalectví v Českých zemích nabylo velkého stupně po bitvě na Bílé hoře, kdy, opět z náboženských důvodů, odcházely velké skupiny Čechů, nyní do nucené emigrace. Kromě náboženských důvodů k tomu vedly i ekonomické důvody. Ferdinand II. (vládl 1617-1637) brzy po bitvě na Bílé hoře započal tvrdě konfiskovat majetky nekatolíků a tím je většinou zbavil vlastní obživy. Převedením většiny těch zabavených majetků na katolíky, si tyto zavazoval k větší poslušnosti! Navíc bylo katolictví prohlášeno za jedinou uznanou víru v Čechách a na Moravě. Jeho nástupci, Ferdinand III a jeho syn Leopold I. v jeho šlépějích pokračovali.
Většinou tito exulanti směřovali ze země na sever do Braniborska, Saska, Pruska a Slezska. Druhá, dlouhá vlna, byla vyvolána dalšími tvrdými a velice omezujícími opatřeními vládnoucího panovníka. Bylo to po vydání majestátu císařem Karlem VI. (syn Leopolda I., v Čechách král Karel II.) v roce 1725, namířeným tentokráte proti tzv. kacířům. Tento čin způsobil masivní útěk mnohých tajných nekatolíků ze země. Rozsahem se však nijak nelišil od pobělohorské emigrace a opět směřoval výhradně na sever, do Německa a Polska.
Třetí vlna emigrace, vyvolaná první slezskou válkou, proběhla po té druhé, to je po roce 1741. Tím poválečným stavem se nabídla možnost odchodu tajných nekatolíků do Slezska, po zmíněné válce obsazeného vítěznými Prusy. Odcházeli tehdy, na rozdíl od prvních dvou vln, hlavně sedláci, mezi nimi ale i řemeslníci a tzv. podruzi. To vše v důsledku ekonomického propadu země!
Ve Slezsku a v Prusku došlo k založení několika obcí, ve kterých žili pouze exulanti z Čech. Odtud také pochází významná část volyňských Čechů. Jednalo se především o exulantské rodiny, které tam žily v nově založených osadách, jako byly Fridrichův Tábor, Fridrichův Hradec, Horní Poděbrady, Střední Poděbrady, Dolní Poděbrady, Malý Tábor, Čermín a další. V některých případech dal k založení dokonce písemné svolení panovník Fridrich II. Přestože později došlo ke zrušení nevolnictví (v r. 1781) a vydání tzv. „Tolerančního patentu“ v témže roce Josefem II., většina exulantů se do Čech nevrací a setrvává nadále mimo české území.
Odchodu českých exulantů na Volyň ovšem ještě předcházel další posun z Německa na východ, na dnešní polské území. To bylo zhruba někdy na přelomu 18. a 19. století, kdy jim jejich původně založené osady přestávaly stačit. Tehdy došlo k posunu na východ až k Lodži, do Zelova, který si založilo 50 exulantských rodin někdy v roce 1802.
V jeho okolí částečně osídlili naši exulanti několik vesnic, včetně míst v Lodži. V té době se už ale nalézali na území Carského Ruska, protože od roku 1807 Rusko na více než sto let získalo tuto část Polska, po tzv. trojím dělení Polska. Nepotřebovali žádná úřední povolení, respektive nemuseli žádat o vystěhování z Rakouska-Uherska a následně ani o občanství v Rusku. Přicházeli do nových destinací už jako ruští poddaní. Navíc již byli se spoustou praktických věcí, včetně organizačně správních, dávno seznámeni a nemuseli se tedy všemu novému přizpůsobovat. Jejich více než třistaletá emigrantská praxe jim přitom byla rozhodně výhodou. Tím se exulantům také usnadnil jejich pozdější posun dále na východ. Nezískali přitom žádné carské úlevy, které tehdy dostávali následně vystěhovalci z Čech! To byl podstatný rozdíl mezi těmi dvěma skupinami. Ono mít snadnější přístup k majetku, tady především půdě, byla velká výhoda. A když se k tomu přičtou i daňové úlevy a osvobození od vojenské povinnosti, tak to již znamená mnoho! Poskytování úlev také netrvalo věčně, skončilo víceméně na konci roku 1884, kdy byl vydán zákon omezující držení půdy neruským občanům. To vedlo zase po letech k následně uvedenému masivnímu přijímání pravoslaví!
Exulanti, zřejmě už v důsledku jejich primárního odchodu z Českých zemí, neměli problém se zvednout a jít zase někam dál. Jeví se to jako jejich poziční nestálost, protože se to jejich stěhování ještě několikrát opakovalo, to i v rámci celého Ruska. Dokonce se některé rodiny, jak vyplývá z některých dokumentů, jako jsou Křesťanské listy roč. 14, č. 17, dostaly přes Krym až na Sibiř a potom na Kavkaz a opět na Krym.
První čeští kolonisté přišli na Krym koncem padesátých let 19. století, kdy vešlo ve známost, že v zemi je dostatek laciné půdy a potřeba pracovních sil, neboť v důsledku krymské války opustil zemi značný počet obyvatel, převážně Tatarů. Kolonisté, zlákáni přísliby pracovních míst a vidinou blahobytného života „se rozhodli jet na tři roky za prací. Pocházeli většinou z východních Čech.“ (H. Dluhošová)
Nutno ovšem dodat, že to zase nebylo nikdy tak jednoduché. Z počátku se muselo k opuštění Čech využívat služeb pašeráků, cestovalo se pešky za velice tvrdých podmínek. Exulanti ovšem někdy marně hledali naplnění pro svou víru, přesvědčení. V mnohých případech tak nenacházeli to, co stále hledali. Navíc se dost často potkávali s nesváry mezi samotnými kolonisty v českých obcích. (Štěříková – Země otců)
Dalším problémem Čechů v exilu byla neochota místních vládců a úřadů nechat exulanty praktikovat jejich víru vlastními kazateli a kazatele z Čech přijímali vždy s velkou neochotou. Rovněž zatížení daněmi bylo mnohdy neúnosné a ani místní populace se k jejich přítomnosti nestavěla vždy pozitivně. V neposlední řadě se to týkalo i získávání zemědělských pozemků, nebo možností provozovat např. tkalcovskou, nebo obchodní činnost. Rovněž byly pro naše exulanty stanoveny kvóty, kolik jich smí v daných městech žít! Prostě to nebyl žádný med!
Ale zpět k jejich pohybům na území rozlehlého Ruského carství. Je totiž velice pravděpodobné, že některé jednotlivé rodiny osídlovaly jak Volyňskou oblast, tak i jiná vzdálenější místa v carském Rusku, a to dlouho před dobou u nás stále oficiálně označovanou za příchod Čechů na Volyň. Koneckonců vesnice Luthardovka (někdy také Lutharda) poblíž Dubna, která se nyní jmenuje Zelené, byla založena společně německými a českými exulanty ze Zelova v roce 1863. Tedy minimálně pět let před „oficiálním“ osídlováním Volyně Čechy. A jak se dá zjistit, nebyla to vůbec první česká vesnice, tedy první případ českého osídlení. Je tedy s podivem, proč někteří naši historici tak sveřepě trvají na hranici osidlování Volyně dané rokem 1868.
Některé prameny, jako například Věrná stráž, ročník 50, č. 1, ve článku, který má být návodem na tvorbu kronik, respektive „Dějin volyňských Čechů“ uvádí, že koncem 50. let 19. století odešla část exulantů do Volyňské gubernie a založili tam obce Pohořelce (v sousedství Luthardovky) a nedaleké Podhájce. Hovoří se přitom o letech 1857 až 1859. A nejednalo se tehdy pouze o rodiny české. V té době se totiž do Ruska už delší dobu vystěhovávaly mnohé zejména německé rodiny, bylo to až k Volze! Počet Němců žijících na území tehdejšího Sovětského Svazu dosahoval před II. světovou válkou dvou milionů! A Stalin s nimi měl následně hodně velké potíže, protože se obával, že se v začínajícím válečném konfliktu připojí na stranu hitlerovského Německa. Také z Holandska zamířilo do Ruska v první polovině 19. století mnoho rodin. Zakládali tam, podobně jako Češi, celé své vesnice, které později zase prodávali celé Čechům. Příkladem je známá Antonovka, poblíž Ostrohu. Zároveň se ale v další větě článku z Věrné stráže opakuje to již všeobecně známé, že v roce 1863 byla založena první osada Luthardovka, a to stejnými původci jako Pohořelce a Podhájce.
U Luthardovky je to složitější, protože ta prý nikdy neměla českou školu, stejně jako Podhájce! Některé prameny hovoří výhradně o ekonomických důvodech. Zejména ty které popisují, že na konci 40. let 19. stol. byla, v oblasti kde naši exulanti žili, poměrně velká neúroda. Mělo se za to, že zem je již vyčerpaná a je třeba změny! Rozhodně však platí, že přesný rok odchodu jednotlivých rodin exulantů směrem na východ není znám! Navíc jejich vystěhovávání trvalo do začátku 20. století. Na rozdíl od emigrantů z Čech, respektive R-U!
Další významnou osadou, kterou ve Volyňské oblasti exulanti založili, byla v roce 1878 vesnice Michalovka. Jejími zakladateli byli údajně: Jan Andrš, Karel Dušík, Josef Hrůda, Vilém Jelínek, Pavel Koutecký, Josef Kratochvíl, Karel Marek, Pavel Sláma, Jan Tvrdý, Josef Veselovský (někteří z nich byli exulanty od 1742). Všichni pocházeli ze Zelova a jeho okolí! Některé rodiny českých exulantů se už nějaký čas předtím usadily v Chersonské oblasti, na Krymu, v Melitopolské, nebo Doněcké oblasti (odkud se až nyní s potížemi vrací zpět do České republiky). A dokonce to nebyly pouze rodiny exulantů ze Slezska, jednalo se také o rodiny, které tam přišly přímo z Čech jižní cestou přes Rumunsko a Moldavii.
Zmíněná Luthardovka a její založení, by se mohlo považovat za oficiální začátek osidlování Volyně Čechy! V tom případě jsme nejméně v roce 2013 mohli oslavit 150 let příchodu Čechů na Volyň. A to i v tom případě, že budeme ty zmíněné Podhájce a Pohořelce zcela ignorovat! Přestože organizovaná emigrace z Čech začala v podstatě až za pět let, to na tento fakt nemá žádný podstatný vliv. Navzdory tomu, že to založení vesnice Luthardovky, ani těch ostatních vyjmenovaných vesnic na Ukrajině zakládaných exulanty nikdo nerozporuje, tak za oficiální začátek příchodu Čechů na Volyň, zejména historiky spřaženými s SVČP, je označován rok 1868! Je zde také evidentní to, že u všech kolonistů z řad exulantů se jednalo o reformované evangelíky, nebo přinejmenším nekatolíky na rozdíl od českých emigrantů. Většina z nich se hlásila k evangelické reformované církvi, s tradicí české reformace, prezentované v našich dějinách především Mistrem J. Husem, J. A. Komenským, ale i P. Chelčickým. Je proto docela pochopitelné, že se na Volyni z toho důvodu setkávali s mnohými problémy ze strany státních úředníků a některých konkurenčních (pravoslavných) církví. Byly jim kladeny překážky, v praktikování své víry. Je také pravděpodobné to, že více odolávali tlaku z ruské strany, která s oblibou nutila přistěhovalce přijímat pravoslaví, někdy i formou ekonomického a sociálního vydírání! Teprve až mezi světovými válkami za polského režimu, hlavně na západní Volyni, se mohli v tomto ohledu trochu více nadechnout a pociťovali více svobody v pravém slova smyslu.
Zakladatelé zelovského baptistického sboru byli potomci českých pobělohorských exulantů do Pruského Slezska. Před svým příklonem k baptismu církevně náleželi k reformovaným evangelíkům. Zelovský baptistický sbor vznikl v návaznosti na misijní práci započatou v roce 1843 Johannem Gerhardem Onckenem, průkopníkem evropského kontinentálního baptismu, v německém Hamburku. V roce 1865 se ustavil německý baptistický sbor i poblíž Zelova – v Kurovku, který se nachází asi 4 km od Zelova a 1 km od Požděnic, další obce, kde žili potomci českých exulantů.
Někteří čeští evangelíci se rozhodli prozkoumat toto nové církevní společenství, o němž kolovaly nejrůznější pomluvy. Probuzenecky vroucná zbožnost německých baptistů a jejich sborová pospolitost mnohé z nich ale oslovila. Němečtí baptisté se tehdy hlásili k vyznání víry, které mělo výrazně kalvinistické rysy, což jistě rezonovalo s věroučným zakotvením českých exulantů. Prvním kazatelem samostatného českého baptistického sboru v Zelově se stal potomek českých exulantů Karel Jersák. V Polsku pak vznikaly další baptistické sbory, z nichž některé byly česko-polské (Lodž, Žyrardov, Poznaň, Katovice, Toruň, Varšava) či česko-německé (Čermín u Ostřešova). zdroj www.bjb.cz
Jedním z prvních Čechů byl znám jako baptista Karel Kulhavý. V roce 1869 bylo v Zelově napočítáno pouhých třináct baptistů. Další známá jména propagátorů této víry byla tato: Čáp, K. Jersák, K. Lelek, Podracký, F. Rejchrt. Později se tam mezi nimi objevil J. Hart (někdy také Hort, nebo Horta).
Na Volyni existovala vždy jistá náboženská centra. Jejich význam kolísal dobou, přirozeně, že také vývojem počtu přistěhovalců. Pro reformované evangelíky to byl především Boratín, pro baptisty zase Michalovka. To ovšem platilo do založení Mirotína, který tuto důležitou roli nejvýznamnějšího centra baptistů na Volyni od Michalovky převzal. Přestože podle počtu svých členů nedosahoval takového významu. Jeho pozice ve společnosti těchto všech podobně zaměřených vesnic byla dána nepřehlédnutelnou aktivitou mirotínského Sboru a jeho činovníků (Sláma), ale zejména tím, že poskytovali církevní služby i v širokém okolí Mirotína. Význam Boratína opět stoupl po roce 1932, kdy se stal administrátorem všech evangelických církví na Volyni Jaroslav Opočenský!
Zdroj: Mirotín a Český Háj "České vesnice na Volyni"; L. Sazeček - 2015
