Článek
Mnohdy Češi založili své osady poblíž ukrajinských a k ukrajinskému názvu přidali bližší označení „Český“. Největší počet českých imigrantů osídlil jih Volyňské gubernie, kde byl dostatek úrodné černozemě. Již v roce 1870 uváděl pověřenec generálního gubernátora Jihozápadního kraje, zahrnujícího gubernie Volyňskou, Kyjevskou a Podolskou, plk. P. Gresser 10 062 Čechy s ruským státním občanstvím v 67 volyňských lokalitách. Nejvíce Čechů žilo v újezdě Dubno, a to 4637 ve 37 místech. Další imigranti osídlili újezdy Rovno (2265 osob v 8 osadách), Luck (1067 v 6 osadách), Vladimír Volyňský (1046 ve 3 osadách), Ostroh (765 v 5 osadách), Ovruč (148 ve 3 osadách), Novohrad Volyňský (101 ve dvou osadách) a Žitomir (33 ve 3 osadách). Jaroslav Vaculík - Dějiny Volyňských Čechů I.
V roce 1902 zakoupili Češi, pánové Jan Němeček, Josef Nesvarba, Václav Valášek a Josef Zajíček v katastru ukrajinské obce Hlupanín půdu, bývalý, již opuštěný dvůr šlechtice Kolinkova. Uvedený Josef Zajíček (krkonošský rodák) byl snad vůbec tou nejaktivnější postavou vznikajícího Mirotína. V jeho případě je třeba zmínit, že už tehdy v Hlupaníně snad téměř deset let bydlel. Pro neshody se spoluobčany, a především představiteli církve v Boratíně, se do Hlupanína přestěhoval už na začátku 90. let 19. století! Nově založená ves se ze začátku jmenovala Český Hlupanín. Na koupi se museli všichni zájemci nejen poskládat, ale mnozí z nich se přitom i hodně zadlužili. Dohromady tak ale získali skvělých více než 800 ha polí a lesů, z toho nejméně 100 ha luk a rašelinišť. Pozemky zakoupili od ruského šlechtice Kolinkova, který ty pozemky prodával ve velkém. Ten mimochodem vlastnil v celé gubernii mnoho dalších pozemků, které velkou měrou postupně přešly do rukou českého obyvatelstva. Není vůbec vyloučeno, že s těmi pozemky spekuloval a asi dost úspěšně!
Po krátkém čase byla česká část nové obce, na rozdíl od té původní části ukrajinské, nazvána česky po svém, Mirotín. Údajně kvůli tomu, aby byl v jejich obci věčný mír. A mirotínští Češi vždy tvrdili, že vesnice Hlupanín nikdy součástí Mirotína nebyla. Dnes to už je však jedna velká vesnice, označená celá jako Mirotín, přestože mezi částí Hlupanína a Mirotína, je dodnes stále poměrně velká, téměř kilometr a půl dlouhá, proluka! Dle polských vojenských map z roku 1922, k Mirotínu patřilo i několik domů za Hlupanínem směrem k Lidavě, nebo Urvenám! V Urvenách koneckonců snad i někteří mirotínští původně nějaký čas i bydleli. Český Háj je dnes pouze Háj!
Exulantská rodina Matějků, rodiče se svými 10 dětmi a jejich partnery
Je nutno poznamenat to, že přestože původ novoosídlenců byl převážně z exulantských řad, tak i jejich důvod k jejich přesídlení hlavně ze Slezska byl především ekonomický. Cesta sem na Volyň byla 4× levnější než do Ameriky, půda zde byla také ještě velice levná, dokonce ještě na samém začátku 20. století. To vše byly pochopitelné důvody, kromě značné prvotní tolerance k jejich vyznávané víře. Měli totiž k pravoslaví mnohem blíže, ale i některým reformovaným Němcům, než ke katolickým Polákům.
Citace z elaborátu o Mirotínu pana Jiřího Němečka, mirotínského rodáka: „Začátky života českých rodin nebyly snadné, mnoho rodin si muselo půjčit peníze v bance na zakoupení půdy, výstavbu budov a pořízení živého a mrtvého inventáře. Museli maximálně šetřit, ale všichni byli šťastní, že mohou pracovat na svém a bydlet pod vlastní střechou (někteří i v provizorním). Těšilo je žít mezi spoluobčany vyznávajícími stejné duchovní a mravní hodnoty i horlivost k službě Bohu. Byla dodržována úzkostlivá čistota života ve sboru i jedinců a vládla zde přísná sborová kázeň. Při zakládání obce se občané dohodli, že v obci nesmí nikdo otevřít hospodu, kde by se prodával alkohol, a to se jim také podařilo. Až do odjezdu v r. 1947 to byl ojedinělý případ na Ukrajině!“
Při zakládání vesnice vyčlenili osadníci uprostřed vznikajícího osídlení plochu, o celkové rozloze 2 ha. Bylo to místo určené jak pro školu, kostel, hasičárnu, ale také hřbitov. Z jedné staré původní budovy po bývalém majiteli, která stála na tom vyčleněném pozemku, si udělali školu, která v neděli, to v prvních letech, sloužila i pro konání bohoslužeb. Vesnici tvořila, a doposud stále tvoří, jedna přibližně 3,5 km dlouhá ulice, s domy jako korálky posazené po obou stranách. Druhá řada domů se nestavěla jen z prozaických důvodů, plocha za domy se využívala k zemědělským účelům, a tak bylo jednodušší stavět vedle sebe. Byť to vesnici stále jen prodlužovalo! Místa zde ale bylo stále dost.
A protože tehdy běžného stavebního materiálu, jako je kámen, bylo v okolí opravdu málo, tak když někdo náhodou vyoral na poli kamen, odnesl ho povinně do vsi. V dalších letech si mirotínští svépomocí vybudovali kostel, respektive vlastní modlitebnu, která byla na sv. Václava, v září roku 1912 vysvěcena a tím dána do užívání. Modlitebna, stejně jako škola a hasičská zbrojnice, měly své místo uprostřed obce.
Naplněná modlitebna v Mirotíně, únor 1947
Jak píše prof. Jaroslav Vaculík ve svém díle „Dějiny volyňských Čechů II“, str. 37 elektronického vydání - „Modlitebna baptistů v Mirotíně byla postavena podle návrhu laického stavitele mlynáře Zajíčka v roce 1912. Interiér byl vyzdoben verši z bible v českém, polském a ruském jazyce.“ To byla jedna z dalších z bohulibých aktivit jednoho ze zakladatelů obce, pana Josefa Zajíčka, který jak již bylo poznamenáno, byl velice činný a nápaditý.
Kromě sborového života se samozřejmě v Mirotíně dbalo i na ostatní životní potřeby. Již bylo řečeno, že se k veřejně prospěšným účelům vymezila plocha dvou ha! Tam vzniklá škola stačila pro výuku čtyř tříd základního stupně, tehdy sedmileté povinné školní docházky. Sloužila tu nejen pro mirotínské a českohájecké děti. Docházely tam i děti ze Zavidova, což nám dokazuje kopie školního vysvědčení Josefa Holce, žijícího tehdy v Zavidově, a z ústního sdělení dalšího pamětníka, Václava Kuchynky.
Život v Mirotíně byl od začátku pro nové osadníky těžký. Pozemky sice byly levné, ale než si je noví nabyvatelé uvedli do takového stavu, kdy se mohlo počítat se slušnou sklizní, tak to nějaký čas trvalo. Navíc, ke vší úctě k exulantům, ti byli většinou původními tkalci, v zemědělských činnostech s minimálními praktickými zkušenostmi. Původně tam bylo hodně lesů a močálů. To dalo velkou práci zvládnout pozemky do podoby úrodného pole.
Dnes se dá napočítat, zhruba podle parcel (ze satelitní mapy) ve vlastním Mirotíně 90 rodin (bez vedlejšího Hlupanína), v Českém Háji jich je v současnosti 34. Na polských vojenských mapách z roku 1922, se dalo určit v Mirotíně 83 parcel s obytnými staveními a v Českém Háji 12. Nepočítali jsme do toho pochopitelně školu, hasičárnu a kostel. Je také ale fakt, že tehdy mnohdy žilo na jedné parcele a v jednom domě více rodin, než je dnes obvyklé! Vzhledem k tomu, že většina původních domů stále ještě stojí, jak jsme si mohli při svých návštěvách všimnout, a nové výstavby tam je minimum, dá se očekávat, že poslední počty domů při odchodu našich předků byly maximálně o nějakých 15 % nižší.
Celá oblast byla do příchodu Čechů velmi zanedbaná a všeobecně zaostalá. Svým dílem se na tom podepsalo i zrušení nevolnictví, kdy polská šlechta ztratila levnou pracovní sílu. Polská šlechta tak, jak se zdálo, z pozemků nedokázala díky špatnému vedení dostat to možné maximum tak jako Češi. Pozemky tam byly tehdy zanedbané všude, ale ani nyní, po letech od odchodu Čechů, to tam nevypadá nijak vábně. Polské šlechtě šlo tehdy u pozemků o kvantitu, kvalita u nich nehrála žádnou roli. Paradox je však to, že ani v té kvantitě neměli žádné zvláštní výsledky ke chlubení! Už jen to, že místní lidé neznali orbu běžným pluhem, bylo pro příchozí Čechy zarážející. Například Ukrajinci používali obvykle jen zastaralou orbu hákem, což byla zemědělská metoda u nás v Čechách dávno překonaná. A to, že místní Ukrajince údajně vyděsilo hnojení chlévskou mrvou, zní už potom jako nějaký hloupý žert!
Zatímco první čeští osídlenci Mirotína na začátku 20. století stavěli svá obydlí a hospodářské budovy hlavně z „batin“ - z nepálených cihel, nebo ze dřeva. Až do samotného konce v roce 1947 bylo standardní, že v jednom stavení žily dvě rodiny. Mnohdy ani nebyly příbuzensky spjaté. Není známo jak tu fungovalo jinde, ale tady v Mirotíně i Háji to bylo běžné.
Po první světové válce došlo k velkému oživení a staré, většinou i malé obytné domy a hospodářská stavení se nahrazovaly novými stavbami z kamene, cihel a dřeva. Zmíněný nedostatek stavebního kamene a materiálu vůbec na konci 19. století vedl brzy k založení továren na cement a vápno a spolu s tím i na stavební prvky vyráběné z cementu. Nemusím asi zdůrazňovat, že to opět bylo přičiněním Čechů. Poměrně velkou potřebu stavebnin to však nemohlo vyřešit, a proto bylo stále stavěno i mnoho domů a zejména kůlen a chlévů dřevěné konstrukce, jak můžeme vidět v mnohých vesnicích ještě dodnes.
V roce 2017, potomci mirotínských při odhalení pamětní desky
Zdroj: Mirotín a Český Háj „České vesnice na Volyni“; L. Sazeček - 2015; a další u textu uvedení autoři
