Zlatá doba Západní Volyně. Po polskoruské válce se Volyň rozdělila a východ spolkl bolševik

Zatímco ruští občané byli povoláváni do carské armády, pak na rakouské občany se vztahovala vojenská povinnost v rakousko-uherské armádě. Za této situace nebylo divu, že rakouští Češi dlící v Rusku usilovali o získání ruského občanství. Úřady však přijímaly tyto žádosti velice kriticky: „U úřadů vzniká otázka, proč Češi, kteří žijí v Rusku již desetiletí, teprve nyní, když je to prospěšné pro ně, pomýšlí na přijetí ruského poddanství.“ Když Rusko vstoupilo do války, volyňští rolníci zpočátku nevěděli, kdo s kým bojuje. Informace získávali až od vojáků, kteří táhli jejich vesnicemi na frontu. Právě probíhaly žně a každý usiloval zachránit před zničením své obilí. Kromě mladých mužů konajících základní vojenskou službu byli mobilizováni i záložníci. Z některých rodin odešlo najednou více mužů, takže vedení hospodářství zůstalo na bedrech žen a starých lidí. Carské úřady hned v roce 1914 nařídily také odvod koní do armády. Proviantní skupiny kupovaly od hospodářů za hotové seno, oves a brambory. Ceny obilí po vypuknutí světové války stouply až o 300 %. zdroj - Jaroslav Vaculík - DĚJINY VOLYŇSKÝCH ČECHŮ II.

Naši mirotínští však měli to štěstí, že fronta bojišť mezi ruskou a rakouskouherskou armádou až této oblasti nikdy nedosáhla. Zastavila se už na vzdálené linii Kiverce, Mlynov, Dubno, Křemenec a dále na východ směrem do Ruska již prakticky vůbec nepostupovala. Jediným významnějším znakem 1. světové války byla účast několika občanů obou vesnic v Čs. legiích. Podle neúplných informací (doložených VHA jich bylo šest), my však odhadujeme jejich počet do deseti mužů. Ale i to je číslo na volyňské poměry hodně vysoké!

Jinak ovšem, přestože linie fronty byla Mirotínu na hony vzdálená, tam život úplně bez komplikací nebyl. Řádění různých bojůvek typu v budoucnu oslavovaného Čapajeva a spol., bylo téměř na denním, spíše nočním, pořádku. Tak si některé vesnice přišly na své, podobně jako ve válce druhé! Byly permanentně vysávány tlupami loupících banditů, ale také polooficiálními skupinami ruských vojáků. Jak bylo v takových dobách tradicí. Venkov trpěl mnohem více nežli velká města. Byl proti nájezdníkům bezbrannější, a byl tak pro loupeživé bandy snadnějším cílem!

To už se ale v těsném sousedství Mirotína, za hranicí zdolbunovské gminy (našeho okresu), založila další české obec, jménem Český Háj. Dá se říci, že Mirotín přechází plynule do sousedního Českého Háje. Když tam dalších 12 baptistických rodin někdy v roce 1911 zakoupilo další vhodné pozemky. A protože se ryze českým vesnicím přidával prakticky vždy přídomek Český, tak to byl Český Háj! Původní malá osada, která v tom katastru údajně (pan J. Němeček to ale vyvrací) předtím ležela, se jmenovala Korostovo. Ovšem Češi měli rádi svá místa pojmenovaná po svém! Zakoupené pozemky, prý původně patřily hraběti Piontovskému. Zakoupilo je tehdy od něho dvanáct baptistických rodin pocházejících z Michalovky a Mirotína. Fakt je ten, že Korostovo na starých mapách leží mnohem dále, než je Český Háj! Čili ten pan Jiří Němeček bude mít v tomto případě nejspíše pravdu! Ještě sedm let před založením Háje byla založena v Mikolajvské oblasti sesterská česká vesnice Bohemka. Jejími zakladateli byli Ignác Andrš, Fridrich Horta, Fridrich Jelínek, Pavel Poláček a František Zlatník, čili samá nám dříve už známá jména i z Michalovky. Příbuzenskými vztahy byly Bohemka, Michalovka a Mirotín silně provázány.

Mirotínští si svou obživu zajišťovali hlavně z vlastních polí a sadů, vlastní zemědělskou produkcí. Samozřejmě také ale, různými řemeslnými pracemi. Mnozí z nich také později dojížděli za prací do nedalekého Zdolbunova, který se postupně stával centrem vzdělání i průmyslu na jih od Rovna. V okresním městě Zdolbunově i sousedním Kvasilově, byla řada významných podniků, převážně založených a vedených Čechy. Prakticky všechny větší firmy by se daly označit jako české! Hlavně tam se Češi ze širokého okolí nechávali zaměstnávat. Příchodem českých rodin se celá Volyňská oblast stává zdrojem mnohých zemědělských, především ale řady průmyslových produktů. Přestože Češi na Volyni tvořili pouze cca 1,5 % obyvatelstva, svou činností ve všech oblastech zemědělství, průmyslu i řemesel tento svůj podíl násobně překonávali.

A ani v letech 1924 až 1926, se migrační pohyb nezastavil a několik českých rodin, hlavně potomků českých exulantů, se odstěhovalo do staré vlasti. Jejich kroky směřovaly především do Vikýřovic, Sulejovic, Čížkovic a do Alžbetina Dvora na Žitném ostrově (Edita Štěříková - Země otců). Někdy ale také až do Kanady (Minitonas) a do Uruguaye, Paraguaye a Argentiny. To se ovšem netýkalo pouze těch našich dvou vesnic. Podle současné populace přítomné v Latinské Americe, hlásící se k bývalým „volyňákům“, se tehdy jednalo o stovky, dnes jde o tisíce osob! Dnes ovšem někteří z nich o svém českém původu neví.

Vesnice Mirotín se však nadále rozrůstala o další občany, také i ty pravoslavného vyznání. Přijetí pravoslaví za cara Alexandra III, respektive už dříve Alexandra II, mělo výhodu zisku buď bezplatné, nebo výrazně levnější půdy. Proto vždy z rodiny jeden, nebo dva přijali pravoslaví. Ale k nějakým výraznějším náboženským záštím tu nedocházelo - naopak i ti noví přistěhovalci chodili do baptistického kostela, jejich děti se společně učili náboženství atd. Odstup od pravoslavných udržovali většinou původní exulanti. (J. Němeček - Mirotínské vzpomínky).

Složitost problému vztahů mezi jednotlivými skupinami vyplývá i z toho, že exulanti jako občané carského Ruska nemohli dosáhnout na výhody imigrantů. Tam poté možná vznikali ty odtažité postoje, trochu závisti, trochu nepochopení. Prostě lidské vlastnosti zde fungovaly tak, jako všude jinde! O Vánocích se ale vždy konala různá dětská společná vystoupení se zpěvy, recitacemi atp., o která byl zájem i u některých občanů ze sousedních vesnic. Společně se zde vítal nejen Nový rok, ale také se zde třeba společně oslavoval 28. říjen, slavily se mnohé další svátky atd. Občas sem do vsi zavítalo i putovní kino.

Ovšem to co se neprojevovalo v jedné vesnici, bobtnalo ve státě. Ukrajinská většina se díky nedávno založených organizací, jako byla OUN, radikalizovala. Začal se prosazovat nacionalizmus zaměřený hlavně na imigranty. Radikálům vadili nejvíce Poláci, okrajově šli i proti Čechům a postupně proti Židům. Na dnešní západní Ukrajině byla v té době silná židovská komunita. Zejména v okolí města Umaň ležícího uprostřed na trase Kyjev - Oděsa, které bylo centrem židovské komunity. Poláci svou přítomnost na západní Ukrajině posílili po Rižském míru, který ukončil Polsko-Ruskou válku a posunul polskou hranici daleko na východ. OUN ve finále proklamovala za cíl, mít "Ukrajinu čistou jako slza"! Byla tam silná podobnost s nacionálním socializmem v Německu.

Navzdory tomu Západní (polská) Volyň dobře prosperovala a pro volyňské Čechy to bylo nejlepší období jejich působení na Volyni. To trvalo do 17. 9. 1939, kdy SSSR vojensky napadl z východu Polsko. Východní část Volyně, spadající do USSR, na tom byla díky tamnímu režimu celou dobu mnohem hůře. Zažili tam nejen Moskvou řízený hladomor, v letech 1932/3 (zahynulo tam hlady údajně až 15 mil. lidí), ale i politické čistky a restrikce v letech 1937/8. Po září v roce 1939 si slastí komunizmu na dva roky užil i západ Volyně. To bylo přerušeno německou okupací, a do reemigrace se tam komunisté v roce 1944 vrátili.

Na Volyni se vůbec střídaly režimy docela divoce! Pan Němeček uvádí: Přehled režimů vlád na Volyní v době osídlení českou menšinou (od 1868 do 1947):

1. Ruská říše, od emigrace do 3/1917; 2. Prozatímní vláda, od 3/1917 do 11/1917; 3. Ukrajinská lidová republika (Centrální rada), od 11/1917 do 4/1918; 4. Ukrajinský stát (hejtmanát pod německou okupací), od 4/1918 do 12/1918; 5. Ukrajinská lidová republika (Direktorium), od 12/1918 do 5/1919; 6. Ukrajinská sovětská socialistická republika, 4/1919 do 8/1919, ve vých. Volyni do 4/1920; 7. Polská republika (západní Volyň), od 5/1919 do 6/1920, od 4/1920 celá Volyň; 8. Ukrajinská sovětská socialistická republika (celá Volyň), od 6/1920 do 8/1920; 9. Polská republika (západní Volyň) od 9/1920 do 9/1939; 10. Ukrajinská sovětská socialistická republika (východní Volyň), od 8/1920 do 7/1941; 11. Ukrajinská sovětská socialistická republika (celá Volyň), 9/1939 do 7/1941; 12. Říšský komisariát Ukrajina (německá nacistická okupace), od 7/1941 do 2/1944; 13. Ukrajinská sovětská socialistická republika, od 2/1944 do reemigrace (5/1947)

Zdroj: Mirotín a Český Háj „České vesnice na Volyni“; L. Sazeček - 2015, J. Němeček: Mirotínské vzpomínky - 2007, a další u textu uvedení autoři