Masakr čtyř stovek lidí v Českém Malíně. Na Lidice volyňských Čechů se zapomíná

Protože se západní Volyň po 17. 09. 1939 dostala do ruského, tedy správněji do sovětského područí, některé z mirotínských mužů německý útok zastihl v řadách Rudé armády, jako vojáky základní vojenské služby.

Okupací sovětským Ruskem po 17. 09. 1939, která vlastně předcházela okupaci německou, se život v Mirotíně, ale i na celé Západní Volyni vůbec a značným způsobem změnil. Sověti zavedli jejich kolchozní systém, zemědělcům sebrali veškerý majetek, dobytek, ale i běžné zásoby potravin a krmiva pro dobytek. Majitelům vlastnícím výrazně nad 10 ha polí, nebo nějakou továrnu či větší dílnu, hrozilo vystěhování na Sibiř, do nechvalně proslulých gulagů. Před tímto osudem je většinou paradoxně zachránilo napadení SSSR Německem, v červnu v roce 1941. Kromě hrubého zásahu do zemědělských aktivit došlo i na změnu ve školství. Zrušeno bylo polské školství a nastoleno ruské.

Německá správa Ukrajiny po příchodu na Ukrajinu byla nečekaně tvrdá, ale v každém případě byla snesitelnější než předchozí „sovětská“. Přestože se Němci také s nikým příliš nepárali. Co však bylo horší, že z mnohých dezertujících Ukrajinců z Rudé armády a dalších dobrovolníků vznikla Ukrajinská osvobozenecká armáda, která nebojovala pouze proti Němcům. Navazovala na hnutí ukrajinských nacionalistů UPA. V čele této partizánské armády stáli nacionalisté Dmytro Kljačkivskyj („Klym Savur“, 1942–1943), Roman Šuchevyč („Taras Čuprinka“, 1943–1950), kteří si vytkli za hlavní cíl zbavit Ukrajinu Poláků a cizinců vůbec. A tak v noci přicházeli do vesnic partyzáni, chodili si tam pro proviant a další materiální zabezpečení. Partizánských skupin bylo tolik, že v tom nikdo nemohl mít přehled. Působily tam další dvě ruské a také polská Armia Karajowa. Ve dne zase přišli Němci a trestali každou podporu partyzánů a pochopitelně, že si pro sebe proviant brali také. Nikdo se na nic neptal a každý odpor byl potlačován silou a tou je ve válce zbraň!

Z důvodů nedostatečné bezpečnosti, a vlastně nejen jí, vznikala mezi Čechy na Volyni dobrovolná ozbrojená hnutí. V oblasti Mirotína a sousedních tří vesnic působila skupina Blaník jako domobrana proti banderovcům. Po přechodu fronty byl život a majetek lidí na venkově v permanentním ohrožení, hlavně ze strany banderovců, navzdory dohodě o vzájemné toleranci. Výzbroj té domobrany prý byla 430 pušek, 400 pistolí, 500 granátů a 30 kulometů. Zbraně měli rozdělené po vesnicích tak, aby bylo možno začít se okamžitě bránit do příchodu další pomoci ze sousední vsi!

V ranních hodinách 13. července 1943 obklíčila německá protipartyzánská jednotka o síle 1500 mužů na Volyni, v západní části Říšského komisariátu Ukrajina, vesnici Kolonie Česká, mezi jejím obyvatelstvem známou jako Český Malín. Pod záminkou kontroly dokumentů odvedli její obyvatelstvo do sousední vsi Ukrajinský Malín, kde Čechy shromáždili vedle místních usedlíků a rozdělili je podle pohlaví. Ženy, děti a staré lidi české národnosti později odvedli zpět do Českého Malína, kde měli pohromadě vyčkat v několika stodolách. Mezitím na místě nacisté nahnali své budoucí oběti, Čechy, Ukrajince a Poláky, po skupinách do pravoslavného chrámu, školy a dvou stodol, které zapálili, házeli dovnitř granáty a do bezmocných nešťastníků pálili z automatů. Následně vraždění přenesli do Českého Malína. Malínský osud postihl později i 23 Čechů z vesnice Svatá u Buderaže a Michnu Sergievku, kde Němci zabili 17 Čechů a 15 Ukrajinců. zdroj ÚSTR

Tíže válečných let a jejich dopad na životy Čechů přinesly důsledek v podobě spontánního nástupu většiny mužů a mnohých žen do československé jednotky v Sovětském svazu, hned při první množné příležitosti. Ta přišla na až jaře roku 1944, jmenovitě v březnu. Do československé jednotky se jich přihlásilo z Mirotína a Háje, dle Jiřího Němečka 42+11, což je úctyhodné číslo. Z Mirotína se přihlásila žena pouze jedna, Emilie Pospíšilová!

Ze 40.000 volyňských Čechů žijících na Ukrajině se dobrovolně a spontánně přihlásilo do jednotky generála Svobody téměř 11.000 mužů a také několik set žen. Dokonce se muselo mnohdy rozhodovat o tom, že se někteří z mužů nuceně vraceli do vesnic, protože by tam žádný nezůstal. Někteří mladí se přitom ostaršovali a staří zase omlazovali, aby mohli být do československé armády také přijati. Když potom v březnu roku 1944 odešla většina českých mužů do Svobodovy armády, musela být v mnohých českých vesnicích založena domobrana! Banderovci totiž na osvobozeném území Ukrajiny měli stále navrch. Rudá armáda bohužel vůbec neměla čas je řešit!

Řádění banderovců na Volyni mělo za následek smrt téměř 200.000 lidí (počítám i ukrajinské oběti AK). Největší počet obětí bylo mezi Poláky, Židy a Ukrajinci. Volyňští Češi kteří navzdory tomu, že ke všem přímým účastníkům války zachovávali neutralitu ztratili téměř 400 osob. V Mirotíně a Českém Háji přišlo o život devět mužů. Banderovci vraždili téměř vždy surovými způsoby.

Komplikovanou situaci po odchodu mužů do armády a bezpečnostní situaci hlavně na venkově také dokládá i následující vyprávění Jiřího Němečka, „Příběh z Mirotína“, uveřejněný ve Zpravodaji Sdružení Čechů z Volyně a přátel, číslo 3, z roku 2010. Bezesporu se jednalo o nejhorší podmínky, které na Volyni panovaly za celou dobu české přítomnosti v této oblasti.

„Poslední tři roky před odjezdem do vlasti z obce Mirotína, okres Zdolbunov, kraj Rovno nebyly bezpečné, žili jsme ve stálém strachu. Báli jsme se, kdy nás přepadnou banderovci, kteří okrádali a vraždili. Na bezbranném obyvatelstvu páchali neuvěřitelná zvěrstva. Naše obec musela zřídit domobranu a tím zabránila, aby nás kdykoliv napadli. Když odešli do Svobodovy armády schopní muži i ženy, byla ještě větší obava, jak dále uchránit obec před banderovci. Do domobrany se zapojili všichni, kteří nebyli odvedeni do armády, i mladí hoši, kteří nebyli plnoletí. Také se přihlásily některé ženy.“

Zdroj: Mirotín a Český Háj „České vesnice na Volyni“; L. Sazeček - 2015; J. Vaculík - Dějiny vol. Čechů II; J. Němeček - Mirotínské vzpomínky ; web SČVP a web ÚSTR

následuje