Článek
Na bezbranném obyvatelstvu páchali neuvěřitelná zvěrstva. Naše obec musela zřídit domobranu a tím zabránila, aby nás kdykoliv napadli. Když odešli do Svobodovy armády schopní muži i ženy, byla ještě větší obava, jak dále uchránit obec před banderovci. Do domobrany se zapojili všichni, kteří nebyli odvedeni do armády, i mladí hoši, kteří nebyli plnoletí. Také se přihlásily některé ženy. Musela se udělat opatření pro ochranu obyvatel. Jedním z těch opatření bylo to, že se občané, kteří neměli zděný dům, uchylovali na noc do zděných budov, to, aby v případě střelby byli lépe ochráněni. Také se musela zabezpečit okna okenicemi a dveře závorami. Domobrana byla soustředěna do dvou nebo tří domů jako pohotovost.
domobrana v Mirotíně
Na podzim, když se měly vybírat brambory, jeden občan jel koňmi do sousední ukrajinské vesnice najmout dělníky. Tam ho banderovci zajali a drželi ho až do setmění. Donutili ho pod pohrůžkou zabití, aby oklamal hlídku obce, a tak, aby se dostali do vesnice a mohli konat své zhoubné dílo. Občan ze strachu o svůj život na to přistoupil, a tak se stalo, že on banderovce přivedl do obce. Přemohli první hlídku a odzbrojili ji, šli po vesnici, potkali dva občany a vzali je s sebou jako rukojmí a žádali je, aby je zavedli k starostovi obce, což byl právě můj otec. Starostovi nadiktovali své požadavky, které byly veliké. Požadovali, aby jim zajistil od občanů hovězí a vepřový dobytek, mouku a zbraně. Vyhrožovali, že když nebudou splněny jejich požadavky, vezmou si je sami a udělají s obcí, co uznají a řekli, že jestli vyjde jeden výstřel, celou naši rodinu zabijí i s rukojmími. Netrvalo dlouho a ve vesnici se ozvala střelba. Tak naši rodinu a tři občany vyvedli na dvůr a postavili je ke zdi domu, aby vykonali to, co slíbili. Když jsme stáli v řadě u zdi a před námi stáli popravčí, uvědomili jsme si, že přišel náš konec.
Ještě předtím vedoucí banderovců nařídil svému podřízenému, aby šel zapálit stoh slámy, který byl u stodoly. Maminka vyběhla od zdi a s pláčem objala kolem krku vedoucího banderovců a prosila ho, aby nás nechal žít a nenechal zapálit stoh. Jeho srdce se pohnulo a maminčino přání splnil a rozkaz odvolal. Tehdy jsem pochopil, že Pán Bůh pohnul srdcem toho zlosyna a on nevykonal to, co chtěl, a tak jsme byli zachráněni.
Vtom přišla zpráva od banderovské spojky, že ve vesnici jsou ranění i zabití banderovci, „naši chlopci“, jak si říkali. Vzali mého tatínka a ty tři občany s sebou jako rukojmí a rychle šli dál, do vesnice na místo střelby. Mě, sestru a maminku nechali být. Za chvíli se ozvala střelba a viděli jsme oheň, zapálili stodolu toho občana, který je přivedl do vesnice. Dozvěděli jsme se, že při přestřelce byl banderovci zastřelen Jaroslav Jelínek a tři občané byli zraněni. Mezi raněnými byl i můj tatínek, Josef Němeček. Na druhém místě přestřelky byl zastřelen banderovci Antonín Zajíček. Právě v tom měsíci ještě padl u Dukly jeho nejmladší bratr Rostislav Zajíček.
Na tuto příhodu vzpomínáme s bolesti. Věřím, že všichni, kteří jsme přijeli v roce 1947 do své vlasti, toho nelitujeme, i když netrvalo dlouho a sovětský komunizmus se socialistickými „vymoženostmi“ přijel za námi… Přesto jsme rádi, že nyní žijeme opět ve svobodné, drahé vlasti,… “ autor J. Němeček
Svoboda a Lomský, v období WWII
1. československý armádní sbor byl svazek československé zahraniční armády bojující ve druhé světové válce na východní frontě po boku Rudé armády. Udává se, že v něm sloužilo 60 000 mužů a žen; osvobozovacích bojů se přímo účastnilo okolo 22 000 vojáků ve 3 pěších, tankové a výsadkové brigádě. Počátkem září před bitvou v Dukelském průsmyku tvořili vojáci české národnosti, narození na území ČSR, jen 5,6 %. Nejvíce bylo Volyňských Čechů 42 %, Rusínů a Ukrajinců 24 %, Slováků 20 %. Bojové ztráty byly doplňovány mobilizací na osvobozených územích. Při přechodu na Moravu počátkem května 1945 měl sbor asi 18-20 tisíc vojáků.
Vojáci 1. československého armádního sboru prošli nejen peklem bojů, ale dotkly se jich i osobní zážitky a zkušenosti např. Volyňský masakr. Nejprve si mnozí z nich vyzkoušeli život v sovětském gulagu – volyňští Češi, Ukrajinci a Rusíni poznali Stalinův komunistický režim i německou nadvládu na vlastní kůži. Poté, při postupu Sovětským svazem, Polskem, Slovenskem a částečně i Moravou se seznamovali s dalšími nacistickými zločiny – vypálenými vesnicemi, zmasakrovaným civilním obyvatelstvem, hromadnými hroby. Tato zkušenost prohloubila nenávist československých vojáků vůči Němcům, která v nich už byla od roku 1938, kdy se po přijetí Mnichovské dohody nemohli Německu bránit. Tato nenávist vedla v samém závěru války i těsně po jejím skončení k aktům násilí vůči Němcům. - zdroj wiki
Oběti z řad volyňských Čechů v bojích a v zázemí byly veliké. Podle jmenných seznamů, • V 1. čs. armádním sboru v SSSR podle oficiálních a neoficiálních pramenů padlo, zemřelo po zranění nebo se stalo nezvěstnými 1 480 osob, z toho 3 ženy, 15 žen bylo raněných. • V polské a v sovětské armádě a v partyzánských oddílech podle oficiálních a neoficiálních pramenů zahynulo 646 osob. • V zázemí podle neoficiálních pramenů zahynulo 968 osob: 466 zavraždili nacisté, 376 banderovci a 126 zahynulo při přechodu front. Ze 40 000 českých obyvatel Volyně zahynulo v bojích a v zázemí více než 7,7 %. - J. Hofman - Češi na Volyni
Samozřejmě, že cesta Sobodovců vedla přes všechna nejznámější místa velkých bojů, jako jsou Dukelský průsmyk (s největšími ztrátami Čechů na životech u Machnóvky a Wrocanky), boje na západním Slovensku, Ostravská operace a mnohé další.
Protože i příslib reemigrace pozitivně ovlivnil nábor Čechů na Volyni, potom bylo jasné, že většina z volyňáků zůstala po skončení bojů v Čechách. Rozhodnutí, kde je po válce umístit, padlo na Žatecko. Tam byla dislokována Svobodova armáda a tam byla nakonec i v roce 1946 rozpuštěna. Pro vládu ČSR to byl takový malý problém. Najednou zde bylo skoro deset tisíc vojáků a nevědělo se co s nimi.
Protože zde neměli žádné civilní zázemí, pohybovali se všichni neustále ve svých uniformách, což na někoho působilo hrozivě. Proto byla snaha je co nejrychleji rozptýlit. Svobodné a i další ochotné jít na pomoc českému venkovu, nasadili hlavně v pohraničí k sedlákům na sezonní výpomoc. Ostatně většina z nich měla k zemědělství skutečně hodně blízko.
Mezitím se řešila na mezivládní úrovni reemigrace rodin, vyrovnání hodnoty majetku, který musel zůstat na Ukrajině a podobně. To se vleklo, protože Stalin neměl zájem přijít o významnou pracovní sílu na svém území. A až když se vymýšlela náhrada, někdo dostal šílený nápad odjíždějící Čechy nahradit Rusíny, Lemky a Huculy, tak teprve potom jednání konečně pokročila. Beztak Stalin otázku majetku odložil vychytrale na dobu po reemigraci a potom už z něho téměř nic nevypadlo. Došlo tak na straně Volyňských Čechů k obrovským majetkovým ztrátám, které nikdy nebyly nahrazeny. Navzdory tomu většina z nich odjížděla s pocitem štěstí. Jejich postoje ovlivnila hlavně nedávno skončená 2. světová válka.
Zdroj: Mirotín a Český Háj „České vesnice na Volyni“; L. Sazeček - 2015; J. Němeček - Mirotínské vzpomínky ; J. Hofman; web SČVP a wikipedie
předchází
následuje poslední díl
