Článek
„Tito stateční synové českého národa projevili ještě během bojových akcí přání vrátiti se se svými rodinnými příslušníky do staré vlasti,“ stojí v úvodu reemigrační dohody z 10. července 1946.
Vlastní mezivládní smlouva o repatriaci volyňských Čechů byla sice podepsána 10. 06. 1946. To však ještě neznamenalo okamžité řešení. Přišla ještě doba dalších dlouhých jednání. Ruská strana totiž do smlouvy nebyla ochotna zařadit i majetková řešení. Po dlouhých měsících průtahů, vyjednávání a dohadovaní, konečně nastala doba pro konečnou fázi reemigrace z Volyně. V průběhu jednání se sice projednaly všechny důležité body tohoto velkého „stěhování národů“! Poslední jednání probíhalo na území SSSR, když 13. 11. 1946 odjela na Volyň 30ti členná ministerská komise, dojednat poslední detaily pro zahájení přesídlení českých optantů. Představa našich úředníků, že první transporty vyjedou už v polovině prosince se ale nenaplnila.
Zmíněná smíšená komise nejprve pracovala ve Lvově, spolu se svými sovětskými kolegy. Následně, dne 25. 11. 1946 se rozdělila a na 8 menších skupin, které odjely do jednotlivých oblastí organizovat reemigraci přímo na místě! Reemigranti byli kráceni na možnostech nakládat se svým majetkem. Měli určeny kvóty na množství finančních, ale také i materiálních prostředků, které si směli vzít s sebou do Čech! Proto většina z nich, pokud je měla, pašovala zlaté carské ruble obdivuhodnými způsoby.
Celá reemigrační akce byla spuštěna prvním oficiálním vlakovým transportem vypraveným z Volyně, z města Dubno, dne 30. 1. 1947. Na naše území vlak dorazil 4. 2. 1947 v ranních hodinách a přivezl celkem 378 osob. Naprosto symbolicky byli v tom prvním transportu i přeživší z Českého Malína! Několik menších neoficiálních transportů se realizovalo již v roce 1946. Další z různých míst, například Iránu, Zakarpatí a Jugoslávie byl realizován převoz optantů v průběhu roku 1947. Transportů z Volyně, bylo nakonec z původně plánovaných 60 po 40 vagonech, celkem neskutečných 107!
Je tu také třeba připomenout ten fakt, že do příjezdu toho prvního transportu celkem 13 bývalých vojáků z Volyně nezvládlo psychicky z části čekání, z části přístup českých úřadů a veřejnosti a spáchali v Čechách sebevraždu. To číslo jistě nebylo konečné, protože se časem tyto zprávy na základě nařízení z nejvyšších míst přestaly v tisku objevovat.
Loučení rodiny Václava Sazečka s Volyní v Českém Háji. Druhý syn Václav již do Čech došel jako voják
Občané Mirotína byli, podle oficiálních seznamů, repatriováni v sedmi různých transportech, z Českého Háje ve třech. Vždy to bylo, samozřejmě, společně s obyvateli dalších, sousedních obcí! Zážitky volyňských Čechů na cestě do Československa byly chvílemi strašné. Organizace, zejména ta na ruské straně, vázla na všech možných úrovních. Doslova tam platilo heslo, že pravá nevěděla, co dělá levá! Zmatků využívali Ukrajinci k drobným krádežím. To vedlo nakonec ke zřízení dobrovolných ozbrojených hlídek, které na nádražích hlídaly majetek Čechů, připravený k naložení do vlaků určených k transportu do ČSR.
Cestovalo se v obyčejných nákladních vagonech, které neměly žádné vybavení. Lidé si museli vystlat kouty vagonů slámou, aby bylo kde si lehnout. Běžně si tam nainstalovávali kamínka (bubínky), protože zima byla stále ještě v plné síle.
Sovětští železničáři měli tendence k různým formám vydírání. Najednou se třeba transport zastavil, že je porouchaná lokomotiva. Potom ale, co se Češi složili a vybrali několik lahví pálenky, porucha jako mávnutím kouzelným proutkem zmizela a vlak pokračoval dále! Dobytek, většinou umístěný společně s ostatním majetkem v zadních vagonech, potřeboval ošetření. Stávalo se také, že po zastavení na nějakém nádraží šly ženy nakrmit a podojit krávy a vlak se rozjel, aniž by se počkalo na jejich návrat do „obytných“ vozů!
Taktéž došlo u některých z transportů k nečekanému odpojení posledních několika vagonů s majetkem. Zdůvodnění ruské strany většinou bylo, že vagóny jsou poškozené. Informace však dorazila až tehdy, když byly ty vagóny v další stanici postrádány! Cestování to bylo kruté, jen ten hřejivý pocit, že to jednou skončí významně všechny posiloval.
Největší část z obyvatel Mirotína a Českého Háje doputovala až do severních Čech. A v nich se soustředili hlavně na Litoměřicko a Žatecko. Malá část reemigrantů z našich vesnic byla usídlena také na Domažlicku. Všeobecně se dá o umístění Čechů z Volyně říct, že ta místa, až na výjimky, většinou korespondovala s místy, odkud byli vysídleni Němci.
Celkový přehled o opci a přesídlení volyňských Čechů ukazuje, že z počtu 34 122 žadatelů (10 527 rodin) obdrželo souhlas k přesídlení 34 010 osob (10 502 rodin) a skutečně reemigrovalo 33 077 osob (10 275 rodin), z toho 30 240 reemigrantů (9 278 rodin) pocházelo z venkova a 2837 osob (997 rodin) z měst. Z počtu reemigrantů bylo 14 071 mužů a 19 106 žen, podle věkového složení bylo 9 206 dětí do 14 let, 19 238 osob od 15 do 55 let a 4 633 starších 55 let. Podle národnosti drtivě převažovalo 32 237 Čechů, z 840 příslušníků jiných národností bylo 545 Ukrajinců, 135 Poláků, 131 Rusů, 11 Bělorusů, 8 Němců atd. Z výdělečně činných osob převažovalo 14 996 zemědělců (z toho 1 937 kolchozníků), 5 071 osob bylo zařazeno do kategorie ostatních (řemeslníci, obchodníci a příslušníci inteligence) a 1 077 reemigrantů byli dělníci. Z celkového počtu optantů nepřesídlily 933 osoby (227 rodin), z toho 536 osob (160 rodin) se opce zřeklo, 176 osob zemřelo a 221 osob (61 rodin) se nedostavilo.
Přesídlovací mise pořídila celkem 8 257 soupisů zanechaného majetku, jehož odhadní cena činila 52 623 207 rublů, z toho nemovitého majetku 49 317 898 rublů a movitého majetku 3 305 309 rublů. U filiálek Státní banky SSSR bylo odevzdáno na kvitance vzor č. 12 celkem 30 372 854 rublů a na kvitance č. 13 celkem 3 299 081 rublů. Hodnota zanechaných osevů (15 623 ha) nebyla prozatím odhadnuta, neboť nebyly známy jejich směrné ceny.
Na Volyni zanechali Češi 22 364 budovy v celkové hodnotě 49 016 202 R, z toho 6 812 obytných v ceně 29 505 097 R a 15 552 hospodářských v ceně 19 511 105 R. Celková hodnota zanechaných 26 dosud soukromých průmyslových podniků činila 301 696 R. Rolníci zde zanechávali větší množství zemědělského inventáře, jako např. různé nářadí k obdělávání půdy (2 599 ks v hodnotě 229 145 R), 317 secích strojů v ceně 99 412 R, žacích strojů za 325 466 R či 553 mlátičky v hodnotě 306 359 R. Rozsah zanechávané zemědělské půdy činil celkem 39 432 ha, z toho bylo 33 628 ha půdy orné a zahrad, 2 153 ha luk, 1 112 ha sadů, 1 808 ha lesa a 731 ha jiné zemědělské půdy.
Tímto povídání o historii Volyňských Češích končím. Asi by se dalo napsat víc, ale dnes při možnostech, které nám doba dává, se dají i díky mým odkazům o nich najít úplnější informace. Ale v každém případě jak exulanti, tak vystěhovalci na Volyň, si zaslouží velkou úctu. Především za jejich hrdé češství, kterého se nikdy nevzdali! Jejich stopy jsou díky jejich potomkům rozptýleny po celém světě.
Zdroj: Mirotín a Český Háj „České vesnice na Volyni“; L. Sazeček - 2015; J. Němeček - Mirotínské vzpomínky ; J. Vaculík - Dějiny vol. Čechů III; weby SČVP, Paměťi národa a wikipedie
předchází
