Článek
Začínám otázkou, která by měla u generála navodit optimální polohu.: „Je 25 let od vaší návštěvy v Československé republice, v Praze. Co vám utkvělo v paměti z této situace?“
Gato: „Dobře, dobře. 25 let potom. Já jsem tam tehdy přijel z Paříže. Bylo to jako prolomení zdi, byli jsme na jedné straně, západní. Bylo to poprvé kdy někdo jel na druhou stranu. Byla to návštěva mimořádná, umožnila mi poznat, jak to vypadá na druhé straně barikády, jak se tehdy říkalo. Byla o dobrých, přátelských vztazích s náměstkem ministra zahraničních věcí Stanislavem Svobodou a dalšími příslušnými úředníky na úrovni ministerstva zahraničních věcí, kteří byli k jednání přivoláni, spolu s velvyslancem a ta byla jednání srdečná. Prohlédli jsme si Prahu, pili jsme pivo „Plzeň“, byli jsme zavezeni do divadla, viděli jsme … … viděli jsme, kdo to byl, hm bylo to od Julia Mendese, kus velice zajímavý, bylo to v divadlo myslím, velice zajímavé, viděli jsme tehdy kus, drama a bylo to dobré.“
„Tedy jestli můžeme pokračovat. Za druhé. Kdy bylo rozhodnuto brát do zajetí cizince? Myslím si, že to souviselo s 5. kongresem UNITA, ne?“
Gato: „Ne, UNITA nikdy neměla politiku zajímat. Nikdy nebylo cílem …“
„Proč tedy víme, když se naši lidé setkali s materiály z 5. kongresu, kde byla informace, že pro země, které mají své lidi v oblastech aktivity UNITA je lepší si své občany stáhnout zpět a zda se může říci, že tyto státy byly v tom smyslu informovány?“
Gato: „Dobře, tedy následovně. Rozumíte, že jsme tehdy žili v období studené války. Svět byl rozdělen do dvou bloků. A konflikt tady, který do tohoto stavu náležel byl tehdy vykládán jako důsledek studené války, konflikt regionální. Jihoafrický regionální konflikt. Tak to bývalo deklarováno. Proto UNITA v té době informovala spojence MPLA tady, tedy země východního bloku včetně Sovětského Svazu, Kuby i všechny země východní Evropy o nebezpečí ve kterém se jejich občané zde nachází při jejich účasti v tom velkém konfliktu a které má své velké rozměry ve strategickém konfliktu mezi východem a západem, a že přináší velké nebezpečí pro všechny lidi. Zvláště pro Angolany, ale i pro ty, kteří sem přicházejí přímo či nepřímo, krátce nebo déle spolupracovat s vládou.“
„Tedy nedá se říci, že by to bylo cílem aktivit UNITA?“
Gato: „Ne, to nebyla její politika, ne, nikdy to nebyla její politika.“
„Protože jsem měl připravenu otázku, zda tím dosáhla UNITA svého cíle. Jestliže to neměla UNITA v plánu získala tím UNITA něco?“
Gato: „Ne, ne, vedení UNITA se především nechtělo dopouštět jakýkoliv typů podlostí.“
„Když jste neměli v plánu zajímat žádné lidi. Pomohla tato situace UNITA dostat se více do popředí na světovém politickém kolbišti?“
Gato: „Ne, ne, jistě ne. Na úrovni Čechoslováků, Rusů nebo Kubánců všech z východního bloku, všech spojenců. Ale i z druhé strany, došlo k mnohým zajetím jen díky tomu, že sem přišli pomáhat MPLA, což byl důsledek války. Nebylo to sice cílem činnosti, ale vedení UNITA tak dalo zprávu mezinárodnímu společenství, do zemí východu o tom, že zde jsou velká nebezpečí na cestě, při přímé či nepřímé podpoře MPLA. Byla to cesta, byla to cesta dvou velkých proudů, to znamená jednoho v plánu světového geostrategického, a druhého proudu regionálního.“
„Na jedné straně MPLA se svými spojenci říkali, že Angola musí být zemí komunistickou. Zemí s jedinou stranou, s centralizovanou ekonomikou a lidovou mocí. Na druhou stranu my, UNITA, tedy Jonas Savimbi řekl, ne Angola musí být demokratická, s mnohostranným zastoupením, tržní ekonomikou a právním státem. A tak se konfrontovaly dvě velké ideologie, konfrontovaly se po dobu dlouhých třiceti let a nyní převládá myšlenka zesnulého Jonase Savimbi. Angola dnes jde jistými kroky k opravdové demokracii, má mnohostranné zastoupení v parlamentu, tržní ekonomiku a je právním státem. A proto si myslím, že naše mise, naše společná mise byla dlouhá.“
„Tedy podle toho, co říkáte se může říci, že zesnulý generál Vatuva měl pravdu, když říkal že nevěděl o tom, kolik Čechoslováků v Alto Catumbela bylo, například?“
Gato: „Ne, ne. Nevěděl vůbec o nějakých Čechoslovácích, nevěděl. Protože měl ten svůj vojenský cíl který měl být napadnut, ve svých souvislostech. A nevěděl o těch lidech, o cizincích, kteří tam jsou.“
„Ano. Generál Vatuva tehdy řekl, že cílem byly mosty, logistické centrum, že nemělo fungovat. Je to otázka cílů vojenských. Tedy výsledek té situace, jak jste řekl, že svět o tom ví, že šlo více o cíle politické než vojenské. Také jste mluvil o politice, která byla vyhlášena dr. Savimbi o výstavbě parlamentní společnosti, demokratické atd. atd.“
Gato: „Toto byl náš cíl v kostce, že když vyhrajeme půjdeme si najít spojence a ten hlavní cíl bude dosažen. Ne?“
„Ještě jedna věc také důležitá a to, že až na jednu výjimku, kdy jeden z nich zemřel, to vše přežili v relativním zdraví. Tedy co si myslíte, komu nebo čemu mohou Čechoslováci poděkovat za to, že se to stalo? A jak se to stalo? “
Gato: „Dobře. Za prvé jasně, že vedení organizace UNITA, osobně samotnému prezidentu zemřelému Jonasi Savimbimu, který vždy jasně říkal, že našim zájmem nejsou cizinci, našim zájmem jsou vojenské cíle vládních spojenců, kteří jsou na druhé straně, kteří zde v Angole chtěli založit jejich systém, komunismus podle východního zvyku a proti našim tradicím. My jsme si řekli ne, tady bude větší svoboda.“
„Proto byla iniciativa od něho, využíval své mezinárodní kontakty, které měl. A tam svoji velkou roli sehrály dvě osoby, obě již zesnulé. Svou roli sehrál můj zesnulý strýc Ruben Chitacumbi, který byl zástupcem UNITA v Belgii, měl svou rezidenci ve Švýcarsku a který měl přítele v Belgii který se jmenoval John Wolf, Jean Wolf. Tito dva postavili mosty mezi Československem a Jambou. A to vedlo k vytvoření delegace, která byla pod mým vedením, kde byl ještě můj strýc Ruben Chitacumbi a potom zesnulý Wilson Santos a jeli jsme do tehdejší Československé republiky, v 1984. Kde jsme byli dobře přijati.“
„Také jsme museli mít odvahu, stejně jako vyslanec, náměstek ministra zahraničních věcí. Odvahu fyzickou, odvahu intelektuální, jít a vydat se na takovou cestu až na Jambu. Pro možnost vedení živých rozhovorů s UNITA, pro přenesení poselství UNITA, které chtěla předat vaší straně, co vedlo k vyřešení problémů spojených s osvobozením vašich spoluobčanů. Podle toho se může celý úspěch této operace, zásluha za to osvobození jasně rozdělit mezi presidenta Savimbi a ostatní účastníky toho vyjednávání z tehdejšího Československa, zástupci československé vlády, které vedl Stanislav Svoboda.“
„Co bylo největším problémem při vyjednávání osvobození Čechoslováků? Jestli byly, byly-li, a tedy kde?“
Gato: „Ne. Slyšeli jsme o problémech, víc než příkaz …“
„Pardon. Protože jsme slyšeli, že potíže byly na československé straně.“
Gato: „Ano. Československá republika měla velké potíže, měla potíže řádu politického a diplomatického, jistě. Bylo třeba mít odvahu, jak jsem řekl, vysokou odvahu. Ať bez nebo s povolením v Sovětském Svazu, Československá republika musela žádat o povolení jet přes republiku RDK. RDK nebo Jižní Afriku, RDK! Nemusela? Jeli do RDK a potom přes Jihoafrickou republiku na Jambu. K tomu tehdy potřebovali odvahu, jak s nebo bez povolení v Sovětském Svazu. Myslím, že je třeba za odvahu České představitele pochválit.“
„Protože potíž byla tato, byla více řádu psychologického, řádu morálního. Z naší strany, tedy jedeme na východ, jedeme na východ, a to je těžké, nebylo to rozhodnutí snadné! Pojdeme na východ ukázat dobrou vůli, ale můžeme jet na východ a tam potom zůstat. Můžeme být potom předmětem výměny. To nebylo příjemné nastínění. To je na osvětlení toho, že všemu, co se tehdy dělo bylo třeba důvěřovat. Kdyby Jonas Savimbi nebyl důvěřivý mohli bychom se zablokovat, muselo se všemu důvěřovat. Jonas Savimbi byl iniciativní, jeďme, jeďme tam a uvidíme. Jeli jsme a vrátili jsme se. Na druhé straně se zachovali stejně.“
„A nyní poslední otázka je, co si nyní z té dávné doby ještě pamatujete, z věcí, které již minuly, Vy osobně?“
Gato: „Víte, dějiny lidstva je historie válek. Svět ve své geografické a politické konfiguraci tak jak se dnes představuje je výsledkem válek. Angola v situaci ve které se nachází dnes, je výsledkem války. Tedy, válka není dobrá. Ale je stále faktorem, který v dějinách působí. Co očekáváme? Že už války nebudou. Ani v Angole ani nikde jinde. A že se ostatní poučí z toho všeho, co se ve válkách stalo jinde.“
„Není to lehké. Válka není lehká, nikdy nebyla lehká, je extrémně bolestivá. A také co je důležité, ví se, že naše země byla díky studené válce ve válce mnoho let. Spojené státy a Sovětský Svaz vedly konfrontaci ve studené válce tam, mezi sebou strategicky, tady však byla válka v důsledku horká, důsledky byly horké. My nevyrábíme zbraně, ne tanky, ne letadla, ne munici. Ale máme je. Kdo mám je dává? Ti, kteří dodávali zbraně, jedni i druzí, by měli být dnes povoláni, aby nám pomohli zrekonstruovat naši zemi. Přijít zrekonstruovat angolskou duši která byla destruována po dlouhou dobu prostřednictvím války. Je to jejich morální povinnost. Být přítomni a pomoci tady Angolanům, kteří byli obětí studené války. Sirotkům, jak někdo říká. My jsme oběti studené války, války, kterou jsme nechtěli vést. “
„Vyjádřil se někdo dobře o tom, že jsme zůstali živí? Řekl někdo dobré slovo o UNITA? Protože dnes vidíme v arabském světě něco jiného. Tady to bylo jiné, oni z toho vyšli ve zdraví. Bylo potom slyšet něco pozitivního o UNITA?“
Gato: „Vztazích k čemu, nyní mluvíte o čem?“
„O Češích, kteří se mohli vrátit do České republiky v dobrém stavu, v dobrém zdraví.“
Gato: „Jistě, pamatuji se na rozloučení, které bylo k vám velmi, bylo emocionální. Bylo to loučení mezi propuštěnými a zůstávajícími se slzami jako by byli z jednoho týmu. Vytvořily se vztahy, přátelské, vztahy bratrské. Toto je osvětlení politiky UNITA, tyto vztahy, je to jasné, ne? My nevypovídáme cizince, ale říkáme: „Pozor na život tady!“ Ti, kteří přijdou riskují, riskují a dál už to nebyl náš problém. Opravdu už to nebyl náš problém. Nebyli hlavními účastníky konfliktu, nebyli účastníky. Až do chvíle, kdy pracovali ve své továrně na celulózu a papír, měli zůstat tam, v zimě létě měli zůstat tam, zde je těžko, jsou zde nebezpečí.“
„A co můžete říci tomu co nyní dělají arabští teroristé se svými zajatci? Jaký na to máte Vy názor? Zacházení se zajatci. Váš soukromý názor.“
Gato: „Každý jeden má své cíle, své principy a své metody. Jsou to jejich metody. Jsou v rozporu ve vztahu k válečným konvencím a jejich principům. Tehdy to byl konflikt otevřený a oni mají jiný typ konfliktu. Každý případ je jiný, není dvou stejných případů, není dvou shodných případů. Případ od případu. My jsme byli jiný případ, naše politika byla jasná. Jiní mají své metody, své principy, dobře. Je to třeba respektovat druhé, to už není naše věc.“
„A nyní nastala situace, kdy chci říci poslední slova pro Vás, tedy že já také absolvoval tu cestu na Jambu. A že jste během propouštění seděl vedle mě.“
Gato: „A vy jste byl v té skupině? Ó jé!“
„Ano jeden z těch dvaceti. A během našeho propouštění tam byl postaven velký stůl, dr. Savimbi a pan Stanislav Svoboda seděli v čele. A my jsme byli na jednom křídle stolu, a vedle mě seděl jeden pán který mi říkal: „Já jsem byl v Praze při vyjednávání vašeho propouštění!“ Tedy, to jste byl Vy?“
Gato: „Ano pane! Ano pane!“
„Já jsem tam byl také!“
Gato: „Ano pane! Opravdu?! Takže nakonec jste Vy tvořil část té skupiny? Část té konečné skupiny.“
„Ano. A mou osobou a osobou dalšího přítele jsme byli propuštěni všichni. Protože dr. Savimbi nám dvěma podal ruku a přitom řekl: „Nyní jste svobodni!“
Gato: „Nyní Vám položím jednu otázku!“
„Ano?“
Gato: „Po 25 letech, za stejných okolností, přijel byste znova?“
„Ne, již ne!“
Gato: „Ne?“
„Ne.“
Gato: „Ne. Protože tomu nyní lépe rozumíte?“
„Ano. Protože tehdy jsme neznali všechny věci, které souvisely s politickou a vojenskou situací. Nikdo to neznal, protože naše tiskové agentury neinformovaly dobře, nebylo to jasné, nikdo potom nemohl vědět co se může stát.“
Gato: „To znamená, že vy jste nyní prošli všechny oblasti vaší tehdejší cesty? Munhango a další místa, tam, tam a tam, to znamená že jste prošel mnoho oblastí té cesty?“
„Velkou část, velkou část naší cesty, …“
Gato: „Ale nedošli jste do Cubanga?“
„Ne, protože jsme neměli podmínky pro dosažení Cuando Cubango a také …“
Gato „Mohli jste požádat vládu o pomoc dostat se na Jambu! Pomocí vládních vojáků.“
„Ano, je to složité, protože lidé něco slíbí a potom se nekoná. Je to tak nějak. Ale jsme spokojeni se vším, co se nám podařilo.“
Gato: „Bylo to těžké, a ten co zemřel, zemřel proč? Z jaké příčiny?“
„Nedá se úplně přesně říci proč. Protože on byl velmi vyčerpaný, unavený. Byl nesený na nosítkách a jednou spadl dolů na zem, přitom pádu se uhodil do hlavy.“
Gato: „Spadl proč?“
„Nosiči byli také slabí, a terén byl těžký, ano? On spadl a během té situace se praštil do hlavy a možná, že měl hematom, krvácení do mozku. A to je příčina, která ho mohla zabít. Nikdo nemůže nic říci, protože nikdo neví vše o této situaci.“
Gato: „Byl více starší?“
„Ne, měl jen 37 let.“
Gato: „Byl vyčerpaný a unavený proč?“
“On nevěřil, neměl víru v dobrý konec … “
Gato: „Nevěřil!“
„Protože každý z nás nebyl silný tělesně a mentálně. Lidé jsou různí, ne?“
Gato: „Měl strach, měli jste strach?“
„Také měli, pochopitelně.“
Gato: „Strach ze smrti od UNITA? Ofenzivy FAPLA?“
„Z toho také, i z jiných věcí, zvířat, hadů a dalších věcí jako spát na zemi.“
Gato: „Proč?“
„Lidé měli strach! Navíc nemohli jíst kukuřičnou kaši.“97
Gato: „Proč?“
„Nechutnali jim to! Já jsem například neměl s kaší potíže.“
Gato: „To ale nebyl problém chuti, to byl problém získání tělesné síly, energie pro život.“
„Pro přežití, ano. To je jasné.“
Gato: „Ale bylo to těžké, protože vládní síly doprovázeli kolonu s cílem osvobodit vás.“
„Já to vím.“
Gato: „Proto bylo třeba kličkovat.“
Já: „Stále, každý den jsme museli na konci denní trasy vystoupat do hor, přespat, ráno potom sejít a pokračovat v cestě a na konci opět vystoupat do hor, stále.“
Gato: „Měli jste tam děti? Malé děti?“
„Ano. byly tam s námi! Ano, ale já sebou děti neměl.“
Gato: „Vy ne, ale ve skupině byly?“
„Ano ve skupině bylo 21 dětí.“
Gato: „21 dětí?“
„Ano a 17 žen.“
Gato: „A kolik mužů?“
„66, lidí! Mužů 28, dohromady 66 lidí.“
Gato: „Dohromady 66 osob. Které byly propuštěny?“
„První skupina měla 45 lidí, která byla propuštěna dne 30.6. 1983. Nás dvacet jsme byli propuštěni 22.6.1984 za Vaší účasti. Jeden …“
Gato: „Dvacet mužů bylo propuštěno později?“
„Ano, o jeden rok později.“
Gato: „Proč?“
„Protože ta věc trvala hodně dlouho, nikdo z naší strany s vámi nechtěl hovořit. Byla to hlavně věc pana Jeana Wolfa, ne?“
Gato: „Byli jste propuštěni nadvakrát? Druhá skupina později?“
„Ano, dr. Savimbi tehdy řekl, že děti a ženy budou propuštěni okamžitě, jakmile dojdeme na Jambu.“
Gato: „Jely přes Jihoafrickou republiku.“
„Ano, navíc sedm nemocných mužů, které Mezinárodní červený kříž označil jako nejvíce nemocné a hodně slabé. Zbytek, nás dvacet mužů, jsme museli zůstat až do chvíle než se jedna i druhá strana spolu dohodly.“
Gato: „Aha, a byly tam potíže. Víme dobře, že nejvyšší prováděl analýzy, nejvyšší to byl za studené války Sovětský Svaz a Sovětský Svaz nechtěl povolit nijaká přímá jednání. Protože oni to brali jako převrat proti Sovětskému Svazu, převrat politický i diplomatický. Ale protože jsme už měli kontakty, se kterými jsem byl spokojen, vysoké kontakty, že v diplomatické kariéře jsem takových ještě nedosáhl. Ty mám pomohly překonat zeď do neznáma a po třech dnech jsme se vrátili.“
Gato: „Budu vyprávět jeden příběh, který se nám stal tam u vás v Praze. Byli jsme jednou na večeři, na večeři s náměstkem ministra Stanislavem Svobodou byli jsme večeřet v restauraci. On nám říká, podívejte se. Tady na východě, jsou tu normální lidé, je tu obyvatelstvo, které večeří společně. Toto je tu v restauraci normální, to se na západě nemůže stát. Jsme tu, jsme tu v klidu, jsou tu studenti, možná dělníci a já jsem náměstek ministra. Tady je to v restauraci normální. Říkáme dobře, dobrá věc.“
„Ale co bylo vážnější. Skončila večeře okolo 22:30, odcházíme a když přijdeme ke dveřím, dveře jsou zamčené. Dveře jsou zamčené! Dveře byly zamčené! A já říkám panu Svobodovi, to je ten rozdíl mezi restaurací tady a restaurací na západě. V restauraci na západě jsou dveře otevřené. Pokud jsou tady dveře zavřené to znamená, že jsme zamčeni uvnitř. Kdo nás zamkl. Trvalo 15 minut, než někdo přinesl klíče a odemkl nás. Pro mě to byl jasný rozdíl, večeře, byla to organizovaná večeře, kdy bylo vše připravené. Že všichni, co byli zde byli blízcí straně. To nebyla veřejná restaurace, potom ta nerozhodnost, kdo nás zamkl, to čekání! To bylo vážné, ne?“
„Já, když jsem tady a restaurace je zavřená tak jdu pryč. Musí se moci vejít i vyjít, vejít i vyjít. Ale když mohu vejít proč nemohu vyjít? Restaurace je zavřená! Kdo ji zavírá, zavřel? A proč se to stane náměstkovi ministra? Je to ochranka? Je zamčeno i s ministrem? Pro mě to byla velká překážka, a náměstek ministra Stanislav Svoboda jich asi měl mnoho.“
„My ale můžeme nyní předvést, že po čase je vše co se stalo již za námi a můžeme si proto podat ruku!“
Gato: „Vše zůstalo vzadu, za námi.“
„Ano, vzadu. Nyní musíme hledět vpřed, ano! Ano pane, děkuji.“
Gato: „Ano pane, hledět vpřed, děkuji také.“
„Zde máme pro vás malý dárek, abyste neztratil svůj směr v myšlení, v životě!“ (předávám Gatovi kompas)
Gato: „Tak se mohu orientovat kde mám svůj „sever“, ano pane. Bude to užitečné. Protože až skončím svou politickou kariéru vrátím se do své země, kterou je Huambo a usadím se v terénu, v horách a začnu psát mou pravdivou historii.“
„Počkám si na výsledek, protože je to také část mého života.“
Gato: „Je mi velkou ctí poznat Vás, to že jste byl v té skupině, protože já jsem také obětí té války. Všichni jsme oběti války.“
„Ano, máte pravdu. A také mi bylo potěšením setkat s Vámi. Na shledanou.“
Nakonec smíření
