Jak silné může být pouto přátelství

Lisabon 24.-29.4.2026, respektive Serra de Azoia se pro mě stalo dalším nezapomenutelným místem v životě.

Po více než čtyřech desetiletích jsem měl jedinečnou příležitost znovu se setkat s člověkem, respektive s celou jeho rodinou, s nímž mě pojí mimořádně silný životní příběh. Náš kontakt vznikl v roce 1981, kdy jsem v rámci mezinárodní dohody a na výzvu OSN nastoupil expertízu v angolské Alto Catumbela v tamní celulózce CCPA, kterou tehdy pan Borges da Silva vedl jako ředitel. Žili jsme společně na malém sídlišti, vedení továrny a celá československá skupina. Takže jsme se prakticky denně setkávali v čs. klubu, který byl kulturním a společenským centrem městečka a právě tam jsme se lépe osobně poznávali.

Nuno Borges da Silva není jen bývalý kolega z doby mezinárodní spolupráce, ale především člověk, se kterým jsme včetně jeho rodiny společně sdíleli i nelehké chvíle zajetí protivládní organizací UNITA. Dne 12. 3. 1983 napadla protivládní UNITA mimořádně silnou vojenskou silou naše poklidné městečko a všechny důležité osoby z domácích obyvatel, ale i Čechoslováky odvlekli na jih země. Cesta nebyla lehká, museli jsme pešky překonat v těžkém terénu cirka 1326 km a na dvou kamionech (70 osob) dalších 1800 km.

Naše setkání, které se uskutečnilo ve dnech 24.–29. dubna tohoto roku v Portugalsku, pro mě bylo hluboce emotivní a zároveň naplňující. Krátkodobě jsme se potkali v roce 2009 v Luandě při tvorbě dokumentu pro českou televizi „Zajati v Angole“. Ale tady, po 43 letech jsme si mohli znovu připomenout nejen dramatické okamžiky minulosti, ale i sílu lidského přátelství, které obstálo ve zkoušce času. To vše v rámci celé rodiny pana Borges.

Velkou radostí pro mě bylo také poznat jeho širší rodinu. Přijetí, kterého se mi dostalo, bylo nesmírně srdečné a přirozené. Setkání tak nebylo jen návratem do minulosti, ale i důkazem, že život jde dál a že i těžké životní zkušenosti mohou být základem pro hluboké a trvalé lidské vazby. Což se potvrdilo neskutečně krásnými postoji sourozenců, dětí a vnuků pana Nuno Borges da Silva. Děti, které jsem si pamatoval jako hodně malé, dnes mají sami děti, téměř dospělé! Všichni tři jsou ve svém profesním životě velice úspěšní.

Takže, tyto okamžiky, kdy jsem se několik dní mohl denně vídat s rodinou, pro mě zůstanou tím, co potvrzuje, že skutečné přátelství nepodléhá času ani vzdálenosti. Stále toho mám plnou hlavu a jsem příteli Nunovi velice vděčný za to, že jsem to mohl do takové hloubky poznat!