Článek
V neděli 29. srpna, nám poprvé vyměnili velitele strážní jednotky. Současný velitel, kapitán Eduardo, byl totiž zcela neočekávaně vystřídán jedním novým poručíkem, jménem Lukas. Jak se ovšem ukázalo zakrátko, tak změna to byla zejména k horšímu, a nejen pro nás zajaté, stejnou měrou to dopadlo i na všechny vojáky strážní jednotky. Podle mého názoru to byl opravdu hodně velký darebák. Nevycházeli jsme spolu ve většině případů vůbec dobře. Nový poručík se na rozdíl od kapitána Eduarda usídlil v angolské části základny a do té chýše po kapitánovi se potom nastěhoval kuchař Riaula.
Náš nový poručík si prakticky dvakrát denně obchází všechny naše cubatas. Jednou dopoledne a potom i odpoledne, spolu s mnohem zkušenějším enfermeirou, který hned první den nás zajaté Čechoslováky novému veliteli představuje a on se snaží přitom s některými z nás navázat bližší kontakt. Také hned zavedl o mnoho přísnější režim a to nejen pro nás, ale i pro všechny své podřízené vojáky. To znamenalo především opět velmi striktní dodržování zákazu veškeré komunikace mezi námi, nyní opět s nepřetržitou kontrolou mezi všemi našimi chýšemi, ale třeba i dole u studní.
Dva z MČK u nás v září, pro nás zlatí hoši i pošťáci v jednom
Ale až teprve další neděli, během dopoledne, zažíváme opět plno vzruchu v té místní dlouhé a nepřetržité nudě. Opětovně přijel sem na naší základnu, všem chlapům ze Sašovy party již starý známý, francouzský novinář pan Philipe Chatenay. S ním je tu dnes ale také ještě nějaký Američan a snad je to také novinář. Čeká nás určitě posezení s těmi žurnalisty a to bude pro nás zdrojem mnohých informací, a jak doufáme, tak to bude jen něco dobrého. První večer se totiž neudálo nic.
S doručenými balíčky od Mezinárodního červeného kříže, které přivezl náklaďák spolu s novináři, to bylo ovšem lepší. Jejich celý obsah, jako kandované ovoce, instantní káva, kakao, čokoláda (opět nám ji, asi abychom třeba z toho neměli nějaké zažívací potíže, všechnu snědli černí), sušené mléko, dvě sady žolíkových karet, dvě šachové hry, hra „master mind“, dvě badmintonové sady a dokonce dva fotbalové míče.
Každý z nás vyfasuje jedny brýle proti slunci. Ty byly asi také pro každého dvoje, vidíme totiž, že je začali nosit i někteří vojáci a zejména důstojníci. V každé případě ale, jak hry, tak i knihy nám přece jenom na určitou dobu přinesly nějaké rozptýlení a zábavu. Já jsem nyní naučil Jirku, který to až do této doby podle vlastních slov vůbec neuměl, trochu hrát šachy. Sice ho to asi příliš nebavilo, ale aspoň se u toho očividně snažil, a to zřejmě jen proto, abychom se tím spolu trochu rozptýlili. Kvůli těm došlým několika knihám a hrám, nás vojáci nechávají jednou společně sejít se, abychom si vyřešili nějaký systém rotací těch věcí mezi námi.
Je totiž nutné vzájemně dohodnout se mezi sebou na nějakém solidním a hlavně funkčním systému zapůjčování a výměn společných věcí. Podmínky k tomu si vlastně určujeme my sami, samotní vojáci totiž vůbec neměli představu, co s tím. Mléko s kakaem dostáváme po několik následujících dní po ránu k snídani, na celkové kvalitě podávaných jídel se to ovšem nijak zvlášť neprojevilo, a jak by asi mohlo, že? Rozdělení to bylo ale v každém případě pro všechny nejsnazší a asi zároveň také i nejspravedlivější, i to bylo součástí naší dohody, kterou jsme udělali během toho krátkého střetnutí.
R. P. 30. 9. 1983 - SETKÁNÍ S ČESKOSLOVENSKÝMI OBČANY
Předány dopisy z domova, Představitelé mezinárodního výboru Červeného kříže předali na základně UNITA 20 zadržovaným mužům dopisy od jejich rodin.
Ženeva 29. září - Zástupci mezinárodního výboru Červeného kříže se podle zprávy, kterou přinesla agentura Reuter, setkali v jihozápadní části Angoly na základně protivládní organizace UNITA s 20 československými občany, kteří jsou již více než půl roku zadržováni. Podle zprávy této agentury zástupci mezinárodního výboru Červeného kříže předali zadržovaným dopisy od jejich rodin a převzali od nich dopisy k zaslání do Československa…
„V súvislosti s cestou generálneho tajomníka OSN Ceullara do Angoly bol čs. titulárovi s. Veselému zaslaný pokyn, aby požiadal o prijatie u prezidenta Angoly Santosa a požiadal ho, aby v rozhovore s Cuellarom poskytol osobné záruky, že podmienky UINTA pre prepustenie 20 čs. občanov budú splnené.“ „Bez ohľadu na dôrazné urgencie, prezident Santos čs. titulára doteraz neprijal.“
Kromě těchto dvou novinářů se, za tři týdny objevili i francouzští dobrovolníci ze zdravotnické mezinárodní organizace „Lékaři bez hranic“. Mnohé z návštěv, spíše tedy všechny, se sem dostavují bez nějakého ohlášení, ale je také celkem jisté to, že to není jejich vlastní vinou. Všichni sem přichází neohlášeni, a většinou to je hned jak utichne motor automobilu, který je přivezl. Auta končí svou cestu někde v angolské části základny a tak nikdy nevidíme, kolik návštěvníků přijíždí a kdo další s nimi. Musíme si vždy počkat, až se dostaví sem, k nám. To ale jen v případě, že ti kteří přijeli, míří za námi. To nemusí být vždy pravidlo!
Ti „Lékaři bez hranic“ jsou celkem čtyři, a tak jsou ihned rozděleni do dvou dvojic a obcházejí postupně naše cubatas, každá dvojice od jednoho konce. Přitom jim naši dva angličtináři Lumír se Sašou dělají tlumočníky. Nejsou však, jak se mi zdá, ani nijak zvlášť vybaveni pro tento účel. Jen se nás při prohlídkách vyptávají na naše subjektivní zdravotní potíže, léčit nám je potom bude zase jen Šaman, náš pověřený zdravotník UNITA. Kromě toho nám navíc přitom ještě kladou některé otázky zavánějící podobným stylem, jaké nám byly kladeny panem Navarou koncem června. Například něco v tom smyslu, jako jak jsme byli organizováni v Alto Catumbela a kdo z nás byl, nebo spíše nebyl, jak odborově nebo i politicky zařazen. Na to reagovali někteří z nás odmítavě.
Objevuje se tu časem jistá spekulace o možné cestě pro angolskou vládu, jak z této situace ven. Byla to varianta s vyhlášením amnestie, to ale až ke dni 11. 11., což je státní svátek Angoly. Kupodivu se tato málo pravděpodobná spekulace objevila i mezi námi v zajateckém táboře a někteří z kolegů tomu docela věřili. O to větší bylo tehdy jejich zklamání, když se potom nic nestalo. Sice proběhla další cesta Stanislava Svobody do Angoly, dne 01. 11. 1983. Strávil tam šest dní do 07. 11. a byl, na rozdíl od velvyslance Veselého, který se o to pokoušel marně již od července, přijat také prezidentem dos Santosem. Jeho nepřijmout si už pan prezident nedovolil, to zdržování, to ale ano. Přijetí bylo stanoveno až na ráno dne odletu ze země. Ukázka naprosto jasné arogance moci, leč co proti tomu může kdo dělat? Vzít samopal a jít do buše bojovat proti tomu? To si mohli dovolit asi jen ti místní nespokojenci okolo Savimbiho.
Jednání s ministrem zahraničních věcí Pablo Jorgem a generálním ředitelem MZV Paolo dos Anhos, které pan Svoboda, spolu s panem Veselým, vedli dne 04. 11. 1983, bylo vlastně jen ztrátou času. Ministr sice mluvil hodně, ale buďto se omezil na obvyklé společenské a diplomatické fráze: „Řekl, že si je dobře vědom co Svobodu přivádí“ anebo na výmluvy: „Na dotaz co se v naší situaci změnilo, odpověděl, že vše vysvětlí prezident. Na dotaz, zda je připraven návrh amnestie, tak jak to bylo přislíbeno při poslední návštěvě, řekl, že neví, že se zdržoval 2 měsíce v zahraničí a je odtržen od dění doma. Pochybuje však o tom, že by prezident v nynější situaci mohl udělat podobné gesto. Kromě toho viceministr Moura, který měl věc připravit, je již tři měsíce vážně nemocen.“
Dorazili sem za námi také nějací lékaři UNITA. Je opravdu velmi zvláštní pozorovat, jak téměř vždy vojáci kopírují jednání, které vidí okolo sebe. Jsou zde tedy jejich tři zdravotníci a jsou to dva muži a s nimi je zde také i jedna žena. Dokonce to mohl být i osobní lékař Savimbiho, myslím tedy ten Portugalec, který se tvářil jako velký šéf. Ta žena mě při zdravotní prohlídce Jirky nejprve jakoby trochu z boku pozorovala a poté mě náhle i přímo oslovila: „Znáte Nuno?“ „Nuno Borgues?“ Zeptám se jí zase já. „Ano. Potkala jsem se s ním koncem září v Lisabonu.“ Říká mi na to ona ještě. „A co Tony da Silva? Kde je ten?“ Ptám se jí tedy ještě honem rychle. Jenže její další odpovědi nebo jiné reakce se už bohužel nedočkám. To jsem ovšem netušil, že její mlčení mohlo být proto, že Tony se svou rodinou ještě seděl někde v lágru, tak jako my. Ještě při natáčení dokumentů portugalskou televizí byli všichni čtyři v době Vánoc zachyceni na Jambě.
V lágru žádný důvod k jásání, ale byli jsme špagetyboys
Od následujícího pátku, tedy od 11. listopadu, si tedy někteří naši optimisté slibují, že bude pro nás nějakým významným dnem. Nakonec někdo mezi námi rozšířil informaci, že Luanda má nachystané propuštění vojenských zajatců, požadovaných výměnou za nás dvacet. Bylo by to prý pro oficiální vládu v Luandě tak nějak „bez ztráty tváře“, když už nebyli schopni řádně zabezpečit naše město před přepadením. Nic takového se pochopitelně nestalo, ani snad stát nemohlo, tak jako vždy tady. No a my dva s Jirkou si k tomu jen stručně večer řekli: „Nevadí, pojedeme tedy domů až příští sobotu!“ A jenom tak pro zábavu jsme si udělali ze všech následujících sobot takzvaný odjezdový den. Netušili jsme přitom však ani jeden, že to skutečně někdy ta sobota bude. Každý další pátek si vždy večer před spaním řekneme: „Tak a zítra domů! Dobrou noc.“
Při jednání v Luandě, s kubánským velvyslancem, měl dotyčný směrem k panu Svobodovi plno propagandistických keců. Některým věcem, které říkal se nedalo věřit, tedy vlastně skoro ničemu. Snad jen takovým, jako, že jim Angola dluží skoro sto miliónů dolarů a že za místní lidi zřejmě přeberou vedení řady průmyslových podniků a některých dalších oblastí státní ekonomiky. K problematice našich zajatých občanů pan velvyslanec řekl: „Velmi špatný politický moment pro jednání. Angolci mají jednak obavy z reakce obyvatelstva, jednak z toho, že by vytvořilo nebezpečný precedens. Kubánská mise má vlastní plán na řešení: mají připraveno komando, které má zajmout alespoň 1 důstojníka JAR. Jsou přesvědčeni, že by JAR přijala jeho výměnu za naše zajaté. Nedávno se ztratila příležitost, když jednotka SWAPO sestřelila letadlo JAR a zajala pilota. JAR ale vyslala desant na jeho záchranu a SWAPO na ústupu pilota zastřelilo. Velvyslanec si je jistý, že tento plán vyjde. Není konzultován s Havanou ani se zdejší vládou. Proto toto sdělení považuje za přísně důvěrné.“
O nějaké reakci obyvatel se přitom nedá vůbec mluvit, vzhledem k jejich nulové informovanosti jakož i schopnosti situaci posoudit! Ani tomu s důstojníkem JAR bych moc nevěřil. Na první pohled se to jeví hodně sympaticky, ale na druhou stranu to je pro to velké utajení podezřelé. Mě osobně se to jeví jako účelová fabulace.
Jednání s ministrem zahraničních věcí Pablo Jorgem a generálním ředitelem MZV Paolo dos Anhos, které pan Svoboda, spolu s panem Veselým, vedli dne 4. 11. 1983, bylo vlastně opět jen ztrátou času. Ministr sice mluvil hodně, ale buďto se omezil na obvyklé společenské a diplomatické fráze: „Řekl, že si je dobře vědom, co Svobodu přivádí“ anebo na výmluvy: „Na dotaz co se v naší situaci změnilo, odpověděl, že vše vysvětlí prezident. Na dotaz, zda je připraven návrh amnestie, tak jak to bylo přislíbeno při poslední návštěvě, řekl, že neví, že se zdržoval 2 měsíce v zahraničí a je odtržen od dění doma. Pochybuje však o tom, že by prezident v nynější situaci mohl udělat podobné gesto. Kromě toho viceministr Moura, který měl věc připravit, je již tři měsíce vážně nemocen.“
Čili všichni měli příliš práce, anebo byli příliš nemocní na to, aby mohli něco vyřešit. Případné návrhy pana Svobody nebo Veselého jejich partneři většinou s odkazem na nutné rozhodnutí prezidenta apriori neodmítali: „Na dotaz Svobody, jaké další alternativy k dosažení osvobození čs. občanů nám může navrhnout, rozhovořil se o užitečnosti poselství hlavám afrických států. Doporučil jmenovitě prezidenta Bourghibu, který má velký vliv na Hassana II. Kdyby přesvědčil marockého krále, aby vykonal nátlak na svého přítele Savimbiho, mělo by to naději na úspěch. Další návrhy prý nemá, ale slíbil o věci přemýšlet.“
„Svoboda připomněl, že náš prezident zaslal prezidentu Santosovi již tři poselství s prosbou, aby zvážil, jak by mohli nejlépe napomoci k řešení problému, ale nedošla ani jedna odpověď. Naposledy bylo téměř 4 měsíce času na promyšlení postupu. Ministr to připustil, ale hned se odvolával na nedostatek kádrů. Závěrem prohlásil, že záležitost je trápí stejně jako nás a že zůstane ve styku s velvyslancem Veselým, kterého by informovalo jakémkoli pokroku. Svoboda prohlásil, že Angola by měla využít přítomnosti zástupců MVČK a projednat s nimi možnosti ke zlepšení situace našich. Cestu k tomu by viděl v tom, že by zástupci ČK mohli navštívit uvězněné příslušníky UNITA, aby mohli Savimbiho informovat o tom, že jsou naživu a na základě toho žádat úlevy pro naše zadržené. Snad by bylo možno i propustit 2 ženy, které jsou na listině. Dále je třeba dohodnout s MVČK opatření, která by umožnila lokalizovat hrob s. Navrátila a zajistit převoz ostatků do ČSSR. Ministr slíbil tyto náměty zvážit.“
Pan Svoboda permanentně vykazoval velkou trpělivost v jednáních těmi darebáky!
Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole - Rok v buši. Brno: L. Sazeček, 2009. a SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole - Po 25 letech. Brno: L. Sazeček, 2010.
