Článek
Začínáme si všichni z nás pomaloučku zvykat na ty nepříjemné podmínky izolace. Je to pro všechny velmi nepřirozené a také neobvyklé. To, že nějakých pár metrů od nás jsou další lidé, nám dobře známí, a my s nimi přitom nesmíme promluvit byť jedno slovíčko. Vztahuje se to doslova na vše, tedy i na běžné každodenní pozdravy. Je to asi proto, že vojáci vlastně nevědí, zda se spolu zdravíme, anebo jestli si snad nesdělujeme nějaké informace. Docela věřím tomu, že i pro vojáky strážní jednotky to bylo z počátku složité na pochopení, ale jejich postoj byl jednoduchý, voják se neptá, voják plní rozkaz!
Téměř každý den odpoledne, asi tak kolem druhé hodiny, když se vzduch dostatečně prohřeje slunečními paprsky, se objevují velké vzdušné víry. Jediná, čistě slovenská dvojice Jano a Peter, má přitom obrovskou smůlu. Vír se jim totiž proběhl přes jejich chýši celkem dvakrát a vždy jim přitom také něco odnesl, jak se dalo očekávat. Pokaždé to byl nejméně alespoň kousek slaměné střechy a jednou dokonce také i froté ručník, který nakonec zůstal viset až nahoře, na jednom vysokém stromě. Je to ovšem tak vysoko, kam se ani nedalo vylézt. To byla pro ně každopádně ztráta nepříjemná, ztráta, která tu nešla nahradit. Ta poškozená slaměná střecha cubaty to nebylo nic až tak těžkého, co by se nedalo spravit. Yacombova stavební jednotka složená ze zajatých vojáků FAPLA byla pro tyto speciální účely dobře připravena. Naběhli sem, a za pouhou hodinku nebo maximálně dvě, už nebylo co řešit. Tak jednoduché byly tyto chýše. V té době si museli zajistit i „stavební“ materiál. Ani se jim to nemuselo říkat, vojáci sami sledovali, jaké následky bude ten vír mít, a proto reagovali okamžitě.
Nenápadně se už mezi námi začínají projevovat některé nepříjemné důsledky vynucené izolace. Jestliže jsme byli od začátku zajetí odříznuti od všech informací přicházejících k nám sem z venku, tak tedy nyní, v celkově již v šestém měsíci zajetí, nemůžeme konzultovat, žádné aktuální postřehy získané zde. Stejně jako reakce na některé momentálně vzniklé situace. Toto je pro nás už mnohem horší a je to opravdu zcela nepředstavitelné. Já osobně si o tom myslím, že si nás tímto způsobem chce UNITA pomaloučku předělat tak, abychom pro ně byli ještě více a snáze manipulovatelnějšími než jsme byli do současné doby.
Náš denní osobní režim je opět o něco jednodušší nežli býval dříve, před vlastní izolací. Budíme se již dobrou půlhodinku před snídaní, kterou nám ohlašuje hlasitým zavoláním kuchař, v sedm hodin ráno. Pro ni si začínají chodit jako první dvojice Saša a Véna. To potom znamená, že my dva s Jirkou nastupujeme k výdeji jídla vždy až jako poslední, desátá dvojice. Zatím se nedá vůbec posoudit, zda je pro nás výhoda, nebo snad nevýhoda. Snad jen to, že máme více času na přípravu před výdejem jídla než ostatní dvojice. Celkem se nám tím výdej jídel zpomalil, kuchaři tímto způsobem distribuce jídel musí strávit „u hrnce“ dvojnásobný čas oproti původnímu systému. Snídaní většinou bývají pro každého z nás čtyři či pět tvrdých vojenských sucharů, k tomu je standardně jedna polévková lžíce marmelády, někdy také oříškového másla peanut butter. Necelý půllitr řídké bílé cikorkové kávy k tomu dostáváme na zapití.
Po osmé hodině si poprvé dojdeme pro čerstvou vodu dolů ke studním. My dva jediní s Jirkou, přitom podle nařízení musíme obcházet zadem okolo kuchyně všechna naše cubatas, včetně té Sašovy, to abychom přitom nepřišli do styku s ostatními našimi lidmi. Předtím jsme normálně chodili prostorem před kuchyní, víceméně okolo větší části chýší našich kolegů. Stejně jako my musí chodit Adolfo, kubánský zajatec umístěný ještě kus za námi dvěma. Ten ještě obchází i naši chýši. Potom následuje nasbírání nějakého suchého dřeva, na večerní oheň. Pro to dřevo si chodíme po ránu na druhou stranu, směrem od středu našeho celého prostoru, dál na sever za naši chýši. Jirka se potom ještě chodívá trochu projít se stejným směrem, ale já si však většinou touto dobou ještě tak do desáté hodiny pospím.
Kubánský zajatec Adolfo, v identické košili, jako jsme dostali také i my.
Oběd se vydává vždy téměř přesně v poledne. To kuchař Riaula pečlivě dbá na to, aby to bylo přesně ve dvanáct hodin, tedy aspoň zahájení jeho výdeje. I když skoro vždy s jeho přípravou bývá hotov dříve, většinou si počká s výdejem jídel až do dvanácté. Příprava jídel je jeho jedinou činností, kterou zde má za úkol, a tak je to pro něho také trochu jednostranné. Mezitím ho ze všech koutů všichni docela dobře slyšíme to, jak se několikrát ptá Franty nebo Dalibora, které má před sebou přímo proti kuchyni, kolik je hodin. Vydávání oběda je pro nás ve stejném pořadí, tak, jako je to ráno při snídani. Často k němu bývá připravena rýže, pokud tedy je, s vmíchaným masem a zeleninovou směsí. Obojí z toho je původem z konzerv. Občas je také ta jejich, pro mnohé z nás nyní už lépe snesitelná, kukuřičná kaše pirão. Někdy bývá docela příjemná změna, zcela čerstvé maso ze zastřelené divoké zvěře. To je pro většinu z nás vždy opravdu veliká lahůdka. Na otázku, kolik má slon druhů masa, Riaula odpověděl: „Jeden jíte vy i my, druhý jíme jen my, a třetí nejíme ani my!“ Jedli jsme tu celkem maso z asi sedmi druhů antilop a gazel, ze slona, z nosorožce, buvola a dokonce nějakého divokého ptáka. Velké antilopy jsou nejlepší. Na podávaném mase ze zvěřiny kuchtík Riaula totiž vůbec nikdy nešetří, takže porce masa jsou skvělé. Jen oba dva Vlastenci vytrvávají ve svém osobním bojkotu a maso ze zabitých zvířat stále nejedí. Paraziti je asi stále straší.
Na obloze se již objevují, vždy hodinku či dvě po poledni, docela pěkně velké mráčky. Období dešťů začíná tady v Angole vždy po prvním podzimním úplňku. Takže je docela pravidelné. Nejsem si ale zcela jist tím, zda to bude platit také v této velmi odlehlé vnitrozemské oblasti. Ale jak stromy, tak všechny keře a rovněž tráva, se již dávno zazelenali tak, že už není skoro vidět na druhou stranu v naší části základny. Přitom tři nejvzdálenější cubatas naproti, tedy Saši, Tondy a Viktora, která jsou postavena od nás nejdále, tak ta se nám již úplně ztrácí v tomto nově vyrostlém porostu.
Odpoledne po obědě nyní spáváme s Jirkou většinou oba. Často je to až celé dvě hodiny. Zbytek odpoledne do večeře nám potom zabere mytí u jam, s přinesením vody sem k naší chýši. V každé chýši máme k dispozici jeden nerezový desetilitrový kbelík a k němu také jeden plechový lavór. Zbytek přinesené vody vyléváme prostě jen tak, uvnitř chýše na podlahu. Ona se tím značně zpevní a při teplech přes den se navíc i výrazně vnitřek ochladí. Jen se to nesmí moc přehánět, potom se mohou objevit plísně, jak jsme také velice rychle zjistili.
Večeře se vydávají před setměním, je to asi tak v půl šesté, to abychom ji stačili sníst ještě za denního světla. A pokud někdy vůbec měli, tak bývaly namísto rýže těstoviny, v tom horším případě se podává nejméně oblíbené pirão. Jinak bývá velmi často totéž, co bylo v poledne k obědu. Velký výběr k dispozici kuchař neměl, což jsme mu ani za vinu nekladli. My s Jirkou si ještě po večeři uvaříme čaj, který jsme všichni dostali po dohodě se Šamanem. Do něj si někdy necháváme marmeládu od snídaně, uschovanou ve sklenici od peanut butter. Jinak totiž nemáme vůbec žádnou jinou možnost, čím bychom si ten čaj mohli osladit nebo snad dochutit. Přitom sedíme u ohně a povídáme si o všem možném a koukáme na hvězdy. To je každodenní rutina. Nic jiného se tady nenabízí.
domorodé krásky z provincie kde leží tábor
Po celý týden se tu nic zvláštního nedělo, ale už v druhé polovině se začalo dít. Ve čtvrtek během odpoledne opět došlo na nám již dlouho známý a povinný úklid našich, jak nám vojáci s oblibou říkávali, „domů a ulic“. Čekáme tedy, co k nám zase jednou přijede za tak důležitou zahraniční návštěvu. Vždy to zatím tak bylo! Druhý den však jen přivezli nazpátek z Jamby ošetřeného, a asi již konečně uzdraveného Honzu. K vůli němu se ale zcela jistě nezametalo, tak významným příchozím tady zase nebyl. Takže se všichni stále nervózně natáčíme směrem k západu, zda odtamtud neuslyšíme hukot motoru nějakého přijíždějícího auta. Jenže odtamtud se nám zatím stále ještě nic neozývá. Jsme z toho docela napnutí, bezpečně se bude něco dít a my jen nevíme co! Snad to bude jasnější příští týden, tak si na to počkejme!
Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole - Rok v buši. Brno: L. Sazeček, 2009. a SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole - Po 25 letech. Brno: L. Sazeček, 2010.
