Článek
Pavel uvnitř už nebyl, avšak venku před chýší také ne. Ten velký hluk však sílil, ale co hlavně, že se poměrně rychle ke mně přibližoval. Přicházel do těchto míst odněkud jakoby od studní položených spíše na jihu. Pospíchal jsem tedy tam, abych zjistil, o co tu jde. Všechny naše ostatní cubatas ležící cestou ke studním byly v té době již opuštěná. Náš velící kapitán Eduardo vyběhl rozespalý z té své chýše s voláním: „Muito fogo!“ (velký oheň) a dal se spolu se mnou také směrem k těm studním.
Cestou ještě potkáváme rozespalého Sašu, to, jak usilovně běží, pod jednou paží deku, pod druhou zelenou tornu s osobními věcmi a žene si to přímo proti nám, tedy na druhou stranu tábora. Přitom od plic nadává, že ho tu nechali všichni spát a sami raději utekli někam pryč odtud. Skutečná situace byla pochopitelně o trochu jiná. Oni nám kolegové vlastně nikam neutekli, jenom se šli podívat na ten veliký požár, který se mezitím dostal naproti na druhou stranu od našich studní, do porostu tam rostoucího buše. A že to byl obraz opravdu velice impozantní. Sám Nero by z toho ohně byl jistě na větvi.
požár buše
V následující neděli, tedy 14. 08., všichni poprvé a dokonce povinně poobědváme v jídelně speciálně pro nás postavené. Společně celá naše skupina i s kapitánem Eduardem. Během toho oběda, při kolektivním pojídání kaše, má k nám kapitán Eduardo docela překvapivý a krátký proslov. Je v něm kupodivu na svou obvyklou upovídanost velice stručný: „Z rozhodnutí vrchního velení UNITA o naší skupině!“ se za:
1) Ruší s okamžitou platností náš výbor.
2) Naše strava v budoucnosti dojde podstatné změny a bude to pro nás změna hlavně k horšímu. Bude se totiž většinou vařit kukuřičná kaše, tedy pirão.
3) Nadále budeme bydlet jen po dvojicích, které si však můžeme vytvořit naprosto libovolně a podle svého vlastního uvážení. A začít na tom máme pokud možno ihned ještě během toho sezení.
Jenomže! Tak, jak všechny ty naše dvojice, tak také ani žádní jednotlivci, mimo dnes vytvořené páry, se už nadále nesmějí mezi sebou stýkat. A to na vůbec žádném místě této základny, ale vlastně také ani mimo ni. Rovněž náš vymezený prostor v této části základny nesmíme bez povolení nikdy opouštět. K našemu dotazu, co je ten vymezený prostor, odpověděl tak, že se to dalo chápat asi tak jako vzdálenost na dohled. Eduardo nebyl schopen tento pojem přesněji zdefinovat.
Někteří z kolegů už na Jambě při nepodařeném setkání se zástupci EP došli závěru, že je nutné zvolit zástupce pro styk s vojáky. Jenže oni ti zástupci vojáky spíše otravovali častými dotazy a požadavky. Prostě po skončení těžkého pochodu tady v táboře některým chlapům otrnulo! Zřejmě větší pocit bezpečí vedl ke ztrátě pokory. To, že se to stalo prvním bodem opatření svědčilo o tom, jak to vojákům vadilo.
A protože Pavel v tu chvíli projevil velmi spontánně a rozhodně přání bydlet spolu s Vildou a ten s tím souhlasil, tak mi tehdy Jirka okamžitě nabídl, abych přešel bydlet do chýše k němu, kde byl v tu chvíli zrovna sám. Obýváme tedy nyní dohromady pouhých deset cubatas, po dvou zmatených mužích v jedné každé z nich. Mezi nás s Jirkou a chýší Pavla s Vildou se do toho jednoho, uprázdněného po Ferovi, nastěhují dva vojáci z naší malé strážní jednotky. A jsou to ti dva mladí, tedy Tito s Tonym. My s Jirkou jsme rádi, že tomu tak je. Jsme tím nepřímo odděleni od problematických Vlastenců a nemohou tak vznikat nějaké nepříjemné potíže pro nedovolené kontakty. Tak, jak se při nelogickém praktikování společného ohně mezi chýšemi Vlastenců a Vila s Pavlem pochopitelně velmi brzy stalo. Přes naše upozornění na zbytečné riskování v tom pokračovali a hrozba ze strany vojáků potom pochopitelně přišla. Nakonec ta dvojice s námi sousedících vojáků byla docela sympatická, nikdy jsme s nimi žádné ani malé potíže neměli. To už u nás bezpečně fungoval ten severský syndrom, a tak se nebylo co divit i vzájemným sympatiím!
Horší už je potom to, že se ta izolace na některých z nás hned projevuje, a to i docela špatně. Řada z našich chlapů se s tím stavem srovnává jen velice těžko. Já za sebe mohu říci, že to prožívám zatím bez nějakých vedlejších následků. Jenom záleží na tom, jak dlouho to bude trvat a jak dlouho tu ještě celkem budeme. To ale tady nikdo neví, a ani u nás doma zřejmě nikdo ani netuší. Otázkou je, zda je to dobře, že to nevíme. Z kraje následujícího týdne, ihned v pondělí odpoledne, odtud odvážejí na jednom náklaďáku všechny zajaté brazilské muže. My s Jirkou na ně totiž přitom od nás naprosto dobře vidíme, jsme k té části angolského úseku základny ubytováni asi nejblíže.
V neděli, velmi pozdě v noci, přibližně jeden a půl hodinky po půlnoci, nás s Jirkou náhle probudilo velmi silné a opakované zavrčení z buše, takových dvacet až třicet metrů severně za naší cubatou. Slyšet to ovšem byla, jakoby to bylo hned za chýší! Na to také Tony, jeden z těch dvou s námi sousedících vojáků, vyběhl z chýše ven a vypálil tím směrem pět jednotlivých ran ze samopalu. Podvědomě jsem ucítil, že něco zasáhl a vykřikl jsem: „Dostal ho!“ Měl jsem na mysli nějakého, v našem okolí lovícího, lva. Všichni zde v našem koutě základny se potom ihned vyhrneme ven a myslíme na lva, jak dopadl. Tony zatím jen sklopil opěrku svého samopalu, hodil si ho přes rameno, něco nesrozumitelného zamlel a zalezl zpět do své chýše. A tak bylo po parádě. My ostatní si jdeme spát také, co také jiného máme dělat.
R. P. 7. 9. 1983: Další jednání s výborem Mezinárodního červeného kříže
Pokračuje úsilí o propuštění zbývající skupiny unesených čs. občanů. Zkoumání možností, jak zlepšit životní podmínky zadržovaných.
Ženeva, 6. září - Náměstek ministra zahraničních věcí ČSSR Stanislav Svoboda jednal v pondělí v Ženevě s předsedou Mezinárodního výboru Červeného kříže Alexandrem Hayem a s jeho spolupracovníky o další spolupráci v úsilí o osvobození zbývající skupiny československých občanů, které již šest měsíců zadržuje angolská proti vládní organizace UNITA.
Oba představitelé zkoumali možnosti spojení s unesenými občany, zvláště pak otázku zajištění lékařské prohlídky a poskytnutí léků. I když klimatické podmínky v oblasti, kde zadržovaní jsou, se postupně zlepšují, trvají obavy z následků jednostranné stravy a používání zdravotně závadné vody. Předseda Mezinárodního výboru Červeného kříže ujistil, že bude pokračovat v úsilí o co nejrychlejší propuštění našich občanů i ve spolupráci s československými orgány až do návratu všech unesených.
Hned v pondělí odpoledne po obědě odvezli, a to docela nenadále, Honzu do jejich nemocnice na Jambě. Prý se silným zápalem „testiculos“, jak to později zjednodušeně vysvětlil zdravotník zvaný Šaman. Tyto potíže mělo z pochopitelných důvodů i několik dalších chlapů, Šaman k tomu doporučoval jednoduché řešení, „ruční masáž“! Honza však na tom byl po zdravotní stránce po celou dobu zajetí vůbec velmi špatně. A možná, že v sumě z nás dvaceti asi nejhůře. Myslím, že hlavně on si zasloužil jet domů v té první skupině. Na něm prostě bylo často vidět už z dálky to, že je nemocný, že trpí nějakými potížemi. On měl vždy docela velkou smůlu, protože například i po cestě zažil situace s drobným zraněním. Tady kromě jiného měl několikrát i problém se zuby, což je věc nezáviděníhodná i u nás doma. Dost těžko se dalo očekávat, že by to byl tady schopen někdo vyřešit.
Dnes večer malou chvíli před setměním cítíme s Jirkou doslova hrozný zápach, nevěděli jsme jen pořád, odkud to sem k nám přichází. Domnívali jsme se dosti bláhově, že sem jde z toho místa, kam doposud chodíváme močit. Už proto se rychle domlouváme, že budeme muset napříště chodit někam jinam, raději ještě o něco dále směrem do buše. Je to tak příšerné, ten zápach, že dnes jdeme spát dříve, nežli chodíváme v jiné dny, ani dýchat se přitom pořádně nedá. Dokonce nám to potom hodně vadilo i u vlastního usínání. Ráno o tom nepříjemném smradu mluvili při výdeji snídaně i oba naši kuchaři. Jenže brzy po této snídani odvážejí zase Sašu, a tak se na to díky té nové události trochu pozapomnělo. Navíc to také z nějakého neznámého důvodu ustalo, jestli se trochu otočil vítr nebo co, ale bylo to najednou pryč.
Saša jede na Jambu s oboustrannou kýlou, údajně je to už na operaci. Domnívám se však, že tady v jeho konkrétním případě hodně a celkem zbytečně riskuje, když podstupuje operaci zde v tomto nekonečném buši. Jaképak mohou mít vybavení v té jejich nemocnici a jaká asi bude úroveň jejich lékařů. Nedokáži si totiž vůbec představit to, jak funguje nemocnice v chýších ze slámy a dřeva, z čehož, jak předpokládám je ten jejich špitál postaven. Docela možné je ovšem ale také to, že Saša kalkuloval s variantou, že by mohl být odoperován někde jižněji a tím pádem také zcela mimo Angolu. Nebo také počítal s tím, že ho s tím zdravotním problémem propustí domů. Jenže tady v lágru, při troše opatrnosti myslím, by s tou kýlou mohl vydržet až do úplného konce, tedy do propuštění. Což taky někdy musí přijít, jak všichni pevně doufáme!
Během následujícího dopoledne, při své obvyklé procházce do buše pro nějaké palivové dřevo, našel Jirka původ toho včerejšího zápachu. Přiběhl za mnou do chýše, celý vzrušený s tím, že tam venku leží mrtvý vlk. Jen pouhých třicet metrů severně za naší cubatou totiž ležela mrtvá, asi už hodně stará hyena. Takže to byl ten můj domnělý lev z předcházející neděle. Potvrdilo se mi tedy to, že jsem se vůbec nemýlil, když jsem si byl jist zásahy při Tonyho výstřelech. Mrtvá hyena ležela na pravém boku a měla hodně potrhané levé stehno. V těch hlubokých ranách už jsou vidět červi, asi jako malíček velcí a silní. I přes nedávno vyhlášený absolutní zákaz styku mezi námi, se okolo páchnoucí zdechliny scházíme prakticky všichni z nás, včetně všech vojáků ze strážní jednotky.
Však je tu také co k vidění. Tak veliké zvíře u nás v žádné zoologické zahradě myslím vůbec neuvidíme. Je to vskutku mohutný kus a veliký je snad jako tele. Jen hlavu má udivující velikosti, její obrovské zuby, nyní trochu vyčnívající ven z tlamy, byly také fascinující. Vojáci ihned poblíž toho místa vykopali více než metr hlubokou jámu, do které potom to mrtvé zvíře zahrabali. Navrch pak ještě pro jistotu přidali tři pořádně veliké kusy kmenů ze vzrostlých stromů, které se povalovaly poblíž. Stejně se tam později ještě jednou něco pokoušelo hrabat, jak jsme s Jirkou zjistili při svých každodenních procházkách. Zbytek celého týdne už nám nadále ubíhal v naprostém poklidu.
V průběhu dalšího týdne se podařilo jednomu vojákovi ze strážní jednotky postřelit blízko u studní samici buvolce. Trefil ji šikmo zezadu přes levou kýtu a dobil potom na zemi, polenem několika ranami do hlavy, paralyzovanou a bezmocně už ležící na zemi v trávě. Bylo to pro nás, kteří jsme to viděli na vlastní oči, docela drsné, zejména když potom vyšlo najevo, že samice byla už hodně dlouho březí a že by se to tele narodilo co nevidět. Maso na večeři ale docela ušlo, a kdybych nevěděl o té březosti, tak bych podle chuti asi ani nic zvláštního nepoznal. Nenarozené tele skončilo někde v hrnci v angolské části základny, stejně tak jako zbytek z celé antilopy. Vojáci si vyhrnovali z břišní dutiny do plechovek i krev, nazmar ze zvířete nepřišlo snad vůbec nic! Naší dnešní večeři pokryla pouze jedna zadní kýta, masa z ní bylo pro nás více dost. Buvolec váží v průměru okolo 250 kg, a i když jsou samice trochu drobnější než samci, přesto dají porci masa dostatečnou. Předpokládám, že se dnes docela dobře najedli i v angolské části tábora.
Další pondělí, 26. září, ale to až hodně pozdě odpoledne při západu slunce, se konečně zase ozvalo ze žádoucího směru nějaké nákladní auto. Po setmění, skoro po osmé hodině, obchází náš tábor spolu s dvěma důstojníky UNITA nám již dobře známý pan Thiérry Germond a s ním je zde jeden nový lékař z Mezinárodního červeného kříže. Zároveň nám přitom předávají i nějaké dopisy od nás z domova. Poté zahajují běžné zdravotní prohlídky tím zmíněným doktorem. Je to domluvené tak, že půjdou opět po těch dvojicích, tak jak tady nyní spolu bydlíme. Takže mají dobrou příležitost konkrétně se setkat s tou naší, nepříjemnou izolací, do které jsme byli vrženi před více než měsícem. Přitom využíváme jejich přítomnosti k tomu, abychom s příslušným akcentem popsali nepříjemné důsledky, jaké to opatření na nás má. Jako minule nám zase udělali každému po jedné polaroidové fotografii pro naše rodiny doma.
Foto od MČK ze 26. 9. 1983
Dne 11. 10. potom přijel pan Thierry Germond ještě do Prahy, aby poreferoval našim úředníkům o tom, jaký je náš současný zdravotní stav. „UNITA povodne povolila návštevu od 20,00 do 4,00 následujúceho dna. Z toho vymedzeného času ešte celu hodinu strávili diskutovánim o tom, aby na základe požiadavky MVČK mohli tlmočiť čs. občania Novotný a Gregor a nie predstavitelia UNITA, ako to táto navrhovala.“ „Skupina najskôr navštívila Alexandera Ivana, ktorý bol operovaný na kýlu – mohol už chodiť – bolo to týždeň po jeho operácii. Je na ňom vidieť, že fyzicky, ale hlavne psychicky od poslednej návštevy MVČK /jún t.r./ je veľmi deprimovaný.“ „MVČK požiadala písomne o prepustenie Ivana, čo UNITA odmietla, s tým, že to musí prerokovať jej hlavné vedenie. Požiadavku, aby sa mohol vrátiť medzi ostatných, pretože hlavne toto odlúčenie nesie veľmi ťažko, UNITA taktiež odmietla, zdôvodňujúc to zdravotnými aspektmi.“
Přestože byly tyto návštěvy sporadické, v roce 1983 byly realizovány pouze dvě, bylo to pro nás vždy velice důležité střetnutí s někým, kdo měl opravdový zájem o náš osud. To bylo v každém případě velmi posilující a tím prospěšné.
Zdroj:
SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole - Rok v buši. Brno: L. Sazeček, 2009. a SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole - Po 25 letech. Brno: L. Sazeček, 2010.
