Článek
Lukavec. V této obci na úpatí Českého středohoří se usadil Václav Sazeček (mladší), jeden z mnoha reemigrantů z dlouhé řady volyňských Čechů, kteří se vrátili po více než sedmdesáti pěti letech úspěšného působení v bývalé carské Volyňské gubernii zpátky do Čech.
Rozhodnutí volyňských Čechů vrátit se do původní vlasti vygradovalo v posledních letech před válkou, ale hlavně během ní. Před 2. světovou válkou se jich na Volyni dotkly některé tlaky ze strany nacionalistů polských, během války a ještě více k jejímu konci i po ní zase ataky nacionalistů ukrajinských, známých u nás především jako banderovci. Jednou z 384 českých doložených obětí jejich řádění na Volyni byl i nejmladší strýc Václava Sazečka mladšího, ani ne pětadvacetiletý Jaroslav. Byl bestiálně zabit (podřezán kosou a vhozen do studně) v únoru 1944, spolu s dalším občanem Mirotína.
Drtivá většina dospělých mužů „volyňáků“, schopných vojenské služby, se na jaře v roce 1944 spontánně přihlásila do tehdejší „Svobodovy“ jednotky, bojující na straně Rudé armády proti nacistickému Německu. Také Václav Sazeček mladší, stejně jako jeho dva volyňští strýci Josef a Vladimír, přišel tou dlouhou a těžkou cestou, spolu s vítěznými jednotkami přes proslulou Duklu, do tehdejší okupované ČSR. Po rozpuštění vojenských jednotek v roce 1946, a někteří už vlastně během roku 1945, se volyňští muži většinou přihlásili o volné zemědělské usedlosti, které se zejména v pohraničí nabízely ve velké míře k užívání.
Nakonec jim to vše prý bylo naslibováno ještě na Volyni před nástupem do armády! Už tehdy se mluvilo o vystěhování většiny německého obyvatelstva z českého pohraničí, někdy stále nesprávně nazývaného „Sudety“. Příčina těchto opatření byla zřejmá, byl to hlavně podíl českých Němců na rozbití republiky a jimi silně proklamovaný zájem žít spolu s Němci ve společném státě. Vesnička Lukavec ležela pouhé dva kilometry od protektorátní hranice s Německem, která se nacházela zhruba na půl cesty mezi nimi a sousedními Keblicemi. Takže do pohraničí spadala, jak se říká, s odřenýma ušima.
Při poválečném přidělování majetků volyňským Čechům v ČSR šlo většinou o domy a pozemky původně patřící odsunutým německým rodinám, nebo po Němcích, kteří už sami pohraničí opustili. Majetky tam ale většinou byly vyrabované hned po skončení války českými „zlatokopy“ z vnitrozemí, anebo dalšími dobrodruhy všemožného ražení. V několika prvních měsících po skončení války a po následném „odsunu“ se také někteří Němci vraceli přes děravou hranici pro části zanechaného majetku nebo také pro zakopané cennosti. Několik německých rodin, soudě podle jejich jmen - Walter, Freibera, Ehrlich, Fisher a další v Lukavci zůstalo. Tak tomu bylo zřejmě i v jiných vesnicích a městech.
Do Lukavce přišlo těchto Svobodových vojáků hned několik. Kromě zmíněných dvou Sazečků také několik bratrů Dědkových a Stehlíků. Téměř všichni z nich dokonce pocházeli z jedné vesnice, z Mirotína a z jeho nejbližšího okolí. Teprve v roce 1947 pak za nimi přijely i jejich rodiny. Na jednu rodinu, respektive na jednotlivé dospělé osoby, se tehdy většinou přidělovalo 15 ha zemědělské půdy. Pokud už nebyly zemědělské usedlosti úplně vyrabované, získali tito noví nabyvatelé i potřebné zemědělské stroje a k nim přiměřené prostředky.
Drtivá většina příchozích „volyňáků“ byli původně zemědělci, měli proto s běžnými pracemi na vesnici bohaté zkušenosti. Vždyť všechny své kvalitní znalosti prokázali už na ruské Volyni, když tam naučili značně zaostalé Ukrajince mnohým užitečným zemědělským praktikám, Ukrajincům do roku 1865 většinou neznámým. Václav (ročník 1924) přišel do Lukavce jako svobodný mladý muž a záhy se zde seznámil s keblickou rodačkou Jiřinkou Frankovou. Frankovi, stejně jako mnozí další Kebličané, přišli do Lukavce také až po skončení války. Jejich příchod byl motivován stejně jako příchod „volyňáků“, tedy osídlováním vylidněných pohraničních vesnic. Keblice ležely, jak již bylo řečeno, v době války hned za tou pomyslnou čárou, uvnitř protektorátu.
Václav a Jiřinka uzavřeli 21. září 1946 manželský svazek, který jim vydržel až do roku 2004, kdy Václav v nedožitých osmdesáti letech umřel. Jiřinka zemřela o celých deset let později. Z jejich manželství vyšlo celkem devět dětí. Bylo již zmíněno, že volyňští Češi se většinou hodlali živit zemědělstvím. A tak Sazečkovi dostali k usedlosti číslo 40 svých 15 ha zemědělské půdy. Když se v roce 1947 vrátilo do ČSR zbývajících více než 34 000 rodinných příslušníků „volyňáků“, tak se k Václavovi na nezbytný čas nastěhovali jeho rodiče i s jeho třemi sourozenci. Rodiče během krátké doby dostali k dispozici také svůj příděl půdy a usedlost v nedalekém Oparně.
Doklad o tom, že volyňáci nedostávali nic zadarmo
Ještě je třeba zmínit málo známou okolnost, že za přidělenou usedlost mladí manželé Václav a Jiřinka Sazečkovi, spláceli dluh 138 500 korun, který jim byl „velkoryse“ rozepsaný na deset let. To vyplynulo z dokladů, které měl Václav pečlivě uložené, a které se nikdy s dětmi doma neprobíraly. K tomu snad jen ještě jedna malá poznámka. Nominální hodnota tohoto dluhu zůstávala pro dlužníky stále stejná, navzdory měnové reformě z roku 1953. Dluh v žádném kurzu ponížen nebyl, a navíc se k němu vázala i povinnost pracovat ve státním statku Lukavec. Dům číslo 40 v Lukavci, přidělený Václavově rodině, sousedil z pravé strany s domem č. p. 39, kde začal svůj nový život i Václavův strýc, také bývalý voják „svobodovec“ Vladimír Sazeček. Rodině se i přes tehdejší docela tvrdé povinné odvody do eráru dařilo poměrně dobře. Půda tu byla dosti úrodná, za vypěstované plodiny se pokaždé dalo něco utržit a rozmnožovat i takzvaný živý inventář.
To již v Československu proběhly známé politické změny, které měly samozřejmě vliv i na další vývoj této komunity, potažmo i rodiny. Volyňští Češi, protože mnozí z nich pocházeli i z exulantů, byli také silného náboženského založení. Jednalo se především o reformované evangelíky a v našem případě hlavně o baptisty. Volyňská vesnice Mirotín, odkud Sazečkové pocházeli, byla nakonec největším centrem baptistů mezi volyňskými Čechy! Nový politický režim nastolený v roce 1948 v ČSR ovšem podle převzatého sovětského vzoru žádným náboženstvím vůbec nepřál. Většina kazatelů přišlých z Volyně prošla kriminály, ale někteří jiní baptisté se pak ocitli na seznamech proslulé StB. Problémem pro tyto reemigranty z východu bylo tedy nadcházející, pro ně dosti nečekané, politické směřování státu. Oni už totiž měli nezapomenutelné negativní zkušenosti s komunistickými experimenty všeho druhu, a tak tento vývoj nijak zvlášť nevítali. To byly hlavní sporné body v jednání českých úřadů s „volyňáky“. Mnozí z nich to potom odnesli i několikaletým vězněním za ilegální činnost. Jestliže utekli z dosahu bolševických lágrů v Rusku, tak tady se jim někteří nevyhnuli! Ta kritická období pro ně byla dvě. To první přišlo těsně po „Únoru“ a druhé vzápětí při zahájení „kolektivizace“. Přitom původně se někteří architekti nové vnitřní politiky naivně domnívali, že to budou právě lidé z Volyně, kdo tady podpoří ideologii importovanou z východu. Opak však byl pravdou, ani ta krátkodobá zkušenost se sověty se nedala jen tak lehce vymazat z paměti! Navíc „volyňáci“ byli docela tvrdé palice, koneckonců jejich předci museli být hodně tvrdí, aby zvládli vše, co souviselo s usazením a pobytem v ruském prostředí.
