Článek
Cesta na jih
Mezitím také Lubomír projevil svůj zájem dotazem na vrátivšího se technika Milana Flodrmanna z Angoly, zda by tam případně nebylo nějaké uplatnění i pro něho. Tehdy mu ale právě ten technolog odpověděl, že ne. Pravděpodobně z nějakých jeho osobních důvodů mu neřekl celou pravdu. Minimálně velice podobný celulózový stroj tam, kromě dvou dalších papírenských, byl a na to pracoviště byl samozřejmě také z ČSSR pravidelně vysílán jeden nebo dva pracovníci. Nakonec se dosti negativně vůči němu projevoval i po jeho návratu z angolského zajetí. Docela zvláštní od člověka, zastávajícího vyšší vedoucí funkci!
To dotazování se odehrálo záhy, už v roce 1978, a po dalším roce ale padlo rozhodnutí „jít“ do případného zařazení do výběru pro Alto Catumbelu, jak se to místo v Angole jmenovalo. Další a další technici, ale i dělníci, se vraceli a další se připravovali na cestu. Informací k tomu bylo dost, a tak došlo i na přímou žádost o vycestování. To se Lubomír vydal před Silvestrem 1980 za svým vedoucím Ing. Bendou a u něho doma, při bleskové partii šachu, se domluvili, že mu vedoucí nebude bránit, a naopak pomůže k zařazení pro Alto Catumbelu! Vše bylo samozřejmě už dříve probráno i doma a Jarmila s tím výjezdem souhlasila. Koneckonců by měla do tří měsíců dostat pozvání spolu se synem Martinem, aby tam zbytek do Lubomírova ročního pobytu strávili s ním. Při roční smlouvě se nakonec jednalo o deset měsíců a několik dní. Tropická dovolená s nároky na zdravotní prohlídky činila něco okolo šesti týdnů!
Alto Catumbela
V té době měl mateřský závod SEPAP z pěti požadovaných pracovníků pro Angolu pokrytá pouze dvě místa. Proto se vše relativně dost rychle poschvalovalo, musely se k tomu opět vyjadřovat všechny organizace KSČ, od základní na pracovišti, po okresní a krajskou. Byl však všeobecný zájem obsadit volná místa rychle! Samozřejmě, že následovaly i mnohé nutné zdravotní prohlídky u závodního i pověřeného lékaře v KÚNZ Ústí nad Labem. Potom už jen opakované jednání na PZO Polytechna s referentkou pro Angolu JUDr. Leonou Greé, o smlouvě a podmínkách vycestování. To bylo již po přechodu na jiné pracoviště v SEPAPu, Lubomírovo zařazení v angolské CCPA totiž bylo původně na provoze regeneračního kotle. Tak bylo nutné několikaměsíční zacvičení na tomto pracovišti v mateřském závodě. Nakonec ve Štětí si takovou praxi odbylo několik dalších catumbelských expertů z jiných podniků!
Do celého procesu ale také zřejmě zasáhla skupina pracovníků v Angole. Jak se později ukázalo, po schválení kandidáta v ČSSR se k návrhu předkládaným vedoucím skupiny ještě vyjadřovalo vedení CCPA (Companhia de Celulose e Papel de Angola), tedy hlavně ředitel Nuno. Předtím se ještě případní kandidáti nezávazně probírali na denním mítinku současných expertů. Tam potom stačilo, aby se některý z přítomných vyjádřil k navrhovanému jakkoli negativně a rázem bylo zaděláno na problém! Toto právě tehdy postihlo i Lubomíra.
Takže se z toho důvodu odjezd na první pokus nekonal. Jenomže v tomto případě PZO Polytechna prostě jen chtěla vybraného kandidáta umístit a závod ji chtěl, a asi zase zcela jednoduše a prostě, v její žádosti vyhovět. Do celé hry totiž vstupovaly také faktory z oblasti generálního ředitelství papíru a celulózy, které vlastně bylo přímým partnerem pro PZO Polytechna, a to také mělo občas připraveno k nasazení své koně. A tak musel Lubomír cestovat z původního provozu regeneračního kotle na nějaký čas na papírnu, potom dokonce na varnu celulózky. Šlo postupně o tato pracovní místa: topič regeneračního kotle, technolog papírny, várník celulózky, a nakonec mistr celulózky, na což už zněla poslední platná smlouva, která byla podepsána rovnou na dva roky. Byl totiž prvním, s kým rovnou dvouletou smlouvu PZO podepsala. První čs. experti v roce 1977 tam jezdili pouze na půl roku (jako na služební cestu), potom se smlouvou na rok a nakonec už na dva!
No a v pondělí 29. 6. 1981 se konečně Lubomír také dočkal odjezdu. Odletěl z Prahy do Sofie, tam se čekalo 12 hodin na večerní spoj do Luandy, s dvěma mezipřistáními, to první v maltské La Valetě a další nigerijském Lagosu. No a druhý den, 30. 6., v půl deváté ráno se konečně před zraky cestujících objevilo hlavní město Angoly, Luanda s lateritovou barvou okolí.
Na letišti byla nepříjemnost s propadlým vízem. Bylo nepochopitelné, že si ani toto Polytechna nedokázala uhlídat! Během dne to však delegát Lukačevič vyřešil. Následné čekání na vyřízení potřebných záležitostí a potom už jen přespání v tranzitním bytě na luandské Rua Brasil. Tam večer proběhlo nenápadné lustrování panem Leontovičem za asistence dalšího delegáta PZO Zdenka Mrklovského. Prostřednictvím vypité lahve skotské mě nenápadně proklepli, což se prolátalo až po 90. roce, tedy o mnoho později. Vzhledem k Lubomírově nulové angažovanosti v případných problémových oblastech jen těžko mohl něco prozradit!
Ve středu další potíž, jsme v Africe, nebyly volné letenky do Benguely. Zmíněný již delegát PZO, Ivan Lukačevič, byl docela schopným vyjednavačem, a tak cesta celé naší čtyřky, do hlavního města provincie Benguely, nakonec dopadla dobře. Druhý den před setměním, zde se stmívá brzy a rychle, už po 18. hodině, je Lubomír na letišti v Benguele a zakrátko i v ubytovně zetoráků z Brna, kde přespí další dvě následné noci.
V Benguele díky tomu, že tam bylo najednou papíráků a jejich rodinných příslušníků nečekaně moc, přespává náš expert u zetoráků. Pracuje zde skupina techniků z brněnského Zetoru a ti mají vždy nějaký byt volný a ochotně v nouzi vypomohou. Stejně jako to je běžné i u Čechoslováků v Alto Catumbela!
Večeře a snídaně jsou objednané ve starém hotelu Terminus, na místě odkud začíná angolská železnice CFB. Jedná se o úžasné místo na břehu Atlantiku s krásnou terasou k pláži a „koloniálními“ číšníky jakoby vystřiženými ze starého filmu!
Kolona se zde nezbytným ozbrojeným doprovodem, odjíždějící směr do Alto Catumbela, byla naplánována na pátek. Vyrazila po mnohých složitých organizačních jednáních. Celá cesta po silnici měřila asi 260 kilometrů, většinou po velice špatné cestě! Dobré asfaltované úseky silnice tam tehdy byly jen sporadicky. Proto trvala, také díky častým zastávkám na kontrolních bodech, až do večera! Přijelo se do města se západem slunce.
V Alto Catumbela Luboše čekalo ubytování v domě číslo 10 na Rua Checa (někdy i Checoslovaca), s dvěma již mazáky, Daliborem Krivosudským a Antonínem Holubem. Nový expert byl v domě vždy velmi žádoucím, přivezl totiž mnoho pochutin, které zde běžně nebyly k sehnání a jimi dovezené se už dávno spotřebovaly. Bungalovy pro experty jsou většinou čtyřložnicové a obsazují se většinou třemi experty. To bydlení ve třech to bylo ještě příjemné, čtyři by se zde už trochu tísnili! Nakonec to se občas také přihodilo.
V továrně bylo přivítání přátelské stejně jako v celé, tehdy asi osmdesátičlenné československé skupině. Naše komunita tam většinou fungovala hodně soudržně! Pracoviště celulózky bylo hodně podobné tomu, jaké bylo ve Štětí na NZ-varně, a tak se tam dalo dobře orientovat v technologii. Jediným rozdílem bylo zahrnutí oddělení dřevoskladu a bělírny k varně. To byly věci známé, a tak se na to experti předem připravovali. Další týden dorazil další jeho kolega ze Štětí, Ing. Lumír Novotný a dva pracovníci do elektrorozvodny. Obměna expertů byla plynulá, prakticky každý druhý měsíc někdo přijel, jiný odjel!
Zapracování se na místním provoze PPA bylo docela jednoduché a rychlé. Provoz byl vybaven mnohým identickým zařízením jako NZ varna ve Štětí. Technologie, respektive její procesy, byly také identické. Takže když se k tomu přičetla přiměřená ochota kolegů, kteří zde působili už déle, vše klapalo jako perfektně seřízené švýcary! Podobně proběhlo i zapojení do života skupiny na sídlišti.
Na konci roku 1981 přišla Lubošovi do Alto Catumbela dost nepříjemná zpráva z domova. Nejdříve nepřímo a neoficiálně se dozvěděl, že jeho žena odmítla cestu do Angoly. Byly tu i předchozí náznaky, že to je z důvodu navázání vztahu s jiným mužem. Proto jede Lubomír do Lobita, celých 280 km, aby se telefonicky pokusil situaci nějak vyřešit. Jarmila bohužel nebyla ten den v práci a tehdejší doba nedovolovala jiné řešení, jak se spolu domluvit. V lednové poště se totiž vše potvrdilo. Přišel dopis, kde se mu Jarmila ke všemu přiznává a sama chce manželství ukončit rozvodem, uvádí jako důvod, že by jí to asi nebylo nikdy odpuštěno!
Takže už za týden následuje další cesta do Benguely. Z ní potom dále do hlavního města Angoly Luandy a přes Řím, domů do Československa. A dne 5. února překvapuje na PZO Polytechně JUDr. Greé, ale koho už tehdy nepřekvapil, byla účetní paní Mullerová. Ta si jen povzdychla nad častostí těchto případů mezi experty a vydala potřebné potvrzení o příjmu pro očekávaný, a nakonec i hladce proběhlý rozvodový soud v Litoměřicích.
Po pěti týdnech nucené, velice hektické, dovolené ve Štětí se Lubomír vrací do Afriky. Se ženou Jarmilou se poměrně v klidu dohodli především na rozdělení společného majetku a na rovněž tom, co bude po Lubomírově návratu z Angoly. Dohoda zněla tak, že Jarmila s novým partnerem mohou do doby, než k tomu návratu dojde, bydlet v jeho bytě a měsíc před jeho příjezdem se z bytu vystěhují. Dohoda byla naplněna, jen se doba návratu o rok posunula.
Mimochodem, již první den na dovolené ve Štětí pozval Luboš oba dva, na oběd do závodní restaurace Klub. Servírce, když je všechny tři zahlédla sedět u jednoho stolu, překvapením málem vypadl tác z ruky! Tím také trochu vzal vítr z plachet všem těm, kdo se bavili drbáním jiných lidí! Beztoho se o nich pochopitelně mluvilo zřejmě už před rozvodem, mnohem více ale asi také i později! To je prostě život!
V Angole zažil Lubomír asi za svůj život nejlepší, i když docela krátký, úsek své pracovní kariéry. Místní lidé si jejich přítomnosti opravdu velice vážili, tedy ti z nich, kteří byli schopni rozlišení mezi portugalskými kolonisty a experty z Československa. Navíc se tam takzvaně „objevil“, tedy našel se v tom, co ho bavilo a co nejvíce uznával. To byla právě práce v technologiích! Nakonec to vše docela dobře popsal v jeho čtyřdílném vyprávění „Zajati v Angole“. Tam podrobně popsal jak pracovní část, tak i další tragické události, které celou československou skupinu v Angole později, na jaře v roce 1983, potkaly!
Práce na celulózce CCPA byla rozhodně velice motivující. Samozřejmě, že na to měl velký vliv i plat, který zde čs. pracovníci tehdy měli! Důležitější však bylo to, že tam každý nesl přímou, a hlavně velkou odpovědnost za všechna svá rozhodnutí. Ačkoli se celulózy a následně toho papíru nějak zvlášť moc nevyrobilo, vyskytovalo se tam totiž příliš mnoho objektivních i neobjektivních potíží, rozhodně práce tam vždy bavila! Lubomír se se svým štětským kolegou Lumírem velice dobře doplňoval, a tak nebyl důvod ke smutku. Další dva noví kolegové Ing. Peter Gregor a Pavel Zwettler, spolu s novým poradcem vedoucího celulózky Ondrejem Vandou nejenže kolektiv posílili, ale také i vylepšili. Opět to bylo jedním po odborné, druhým z nich zase po té praktičtější stránce. A Ondrej díky druhému pobytu obojím!
Z již většinou dobře známých důvodů po 12. březnu 1983, už nikdo z Čechoslováků z angolské Alto Catumbela domů normálně neodcestoval. Protivládní organizace UNITA (União Nacional para Independência Total de Angola - Národní Svaz za úplnou nezávislost Angoly) zařídila, že se to vlastně ani stát nemohlo.
Po násilném přepadení Alto Catumbely protivládními vojsky, byli nuceni zajatí Čechoslováci pochodovat Angolou na jih a na konci června 1983 bylo 45 z nich propuštěno. Ale Lubomír a dalších jeho 19 kolegů si na své propuštění muselo do 22. 6. 1984 počkat v internačním táboře na jihu Angoly, v nehostinném buši! Spolu s Čechoslováky to postihlo i většinu naturalizovaných Portugalců a samozřejmě i celé jejich rodiny.
Na tom pochodu Angolou si Lubomír vybudoval určitý respekt u většiny zúčastněných, a to především svým vystupováním. Vojákům UNITA se nijak nepodbízel, ale i oni k němu projevovali přiměřený respekt. Zřejmě i proto byl nakonec podezřelým z toho, že byl ve skupině nasazeným agentem, kterého se v internačním táboře snažili dopátrat za pomoci emigranta Navary! V internačním táboře už tu svou pozici ve skupině ztratil, kolegové už se přestali bát, a když viděli, že jim už o život nejde, tak se jim vrátila jejich neodůvodněná sebejistota.
Ta doba strávená v internačním táboře byla plná nejistoty, u mnohých kolegů i zcela opodstatněného strachu o život! Okolí tábora představovalo ryzí divokou africkou přírodu, se vším co k ní patří. Zajatci tam potkali mnoho divoké zvěře, hmyzu a další všemožné havěti. Trpěli mnohými tropickými onemocněními, hlavně malárií! A že po cestě museli pít vodu ze všech toků, okolo kterých se pohybovali, zde v táboře to nebylo o nic lepší. Voda z vodních jam vykopaných na odlehlé louce, strava byla fádní, jednostranná, většinou to bylo z konzerv. Zdravotní péče, téměř nulová.
Návrat do ČSSR se pro dvacet mužů uskutečnil s velkou pompou v červnu 1984. Následovala nutná lékařská péče v podání odborníků tropické medicíny infekčního oddělení v nemocnici Na Bulovce. Tam většinou experti strávili až čtyři týdny, to ale někteří, někteří už pospíchali domů a odjeli už po dvou týdnech!
Celá ta doba už od samého příjezdu do republiky, byla ve znamení velké pozornosti hromadných sdělovacích prostředků! Ten zájem nikdy neutichal. Už nějakou dobu předtím začal vznikat televizní film „Deník angolské lékařky“! Ten poměrně přesně popsal události únosu. Lubomír se s ním zprvu sice neztotožnil, po létech však uznal, že obsahově dost dobře vystihuje všechny události z toho divokého případu!
Nakonec Lubomír spolu s panem Mančuškou vytvořili docela slušný dokument „Zajati v Angole!“
