Článek
Tématem se v listu Jerusalem Post zabývá byznysmen a publicista Marc Tobin a už v nadpisu svého komentáře naznačuje, že strany nabízejí místo programů právě ty slogany. Je tedy načase, aby ti, kdo chtějí vést Izrael voličům řekli, co konkrétně chtějí dělat a jak chtějí zemi sjednotit. „Izrael vstupuje do závěrečné fáze předvolební kampaně a voliči si zaslouží víc než slogany, politický marketing a útoky na soupeře,“ píše a dodává, že rétoriky už slyšeli lidé dost. Začíná u politika, kterému výzkumy dávají aktuálně největší šanci na prvenství, Gadiho Eizenkota, šéfa centristické partaje Jašar. Ptá se: Dokáže Eisenkot nabídnout voličům něco podstatnějšího než prohlášení, že Likud je »stranou 7. října«? Jistě, 7.říjen 2023 byl selháním vedení i připravenosti a musíme poctivě vyšetřit, kdo za něj nese odpovědnost. Sám Eisenkot ale působil v letech před útokem jako náčelník generálního štábu armády. Pokud máme vést vážnou debatu o odpovědnosti, nemůže se redukovat na předvolební slogan namířený proti jedné politické straně,“ soudí Tobin.
A přechází ke straně, která je v posledních průzkumech druhá, k Likudu ministerského předsedy Benjamina Netanjahua. Opět otázka: „Dokáže premiér Netanjahu nabídnout voličům něco víc než varování, že pokud nebude Likud u moci, »levice« vrátí Izrael na cestu dohod z Oslo? Tvrdí, že chce zemi sjednotit. Jak konkrétně to ale hodlá udělat? Dalším spojenectvím s ultraortodoxními a ministrem národní bezpečnosti (ultraradikálem) Itamarem Ben-Gvirem?“ Podotýká, že Izrael čelí problémům, které jsou mnohem složitější než tito důvěrně známí političtí strašáci („levice“, Oslo). Izraelci mají právo vědět, co kandidáti reálně udělají s mocí, o kterou je žádají. Vedle toho: „Samozřejmě existují výzvy také pro vznikající strany středu a pravého středu. Dokážou odložit osobní ambice, ega a soupeření mezi jednotlivými politickými značkami a sjednotit se kolem jediné životaschopné alternativy k Likudu? Nebo budou vzácné hlasy znovu rozděleny mezi strany, které mohou mít jen omezenou možnost něco skutečně ovlivnit?“
Další zastávení je u Avigdora Liebermana, předsedy pravicové strany Jisrael Beitenu. „Má pro Izrael nějakou vizi přesahující snahu stát se potenciálním jazýčkem na vahách a nakonec premiérem? Lieberman se svou ambicí stanout v čele vlády nikdy netajil. Pokud však jeho partaj získá dostatek mandátů k tomu, aby se stala rozhodujícím hráčem při sestavování příštího kabinetu, voliči by měli vědět, co bude Lieberman za svou podporu požadovat.“ Tobin se ptá, jaké jsou ekonomické priority Liebermana. Jaké má plány pro oblast bydlení. Jak navrhuje vyřešit krizi kolem služby ultraortodoxních v armádě. Jakou bezpečnostní a diplomatickou strategii by podle něj měl Izrael preferovat. „Být jazýčkem na vahách je politická role. Být premiérem vyžaduje vizi, jak zemi vládnout. Lieberman musí voličům ukázat, že takovou skutečnou vizi má – a že nenabízí jen prázdné a polovičaté slogany.“
Pak obrátil Tobin pozornost na Jaira Golana, předsedu levicových Demokratů, což je v nadsázce řečeno vzdálený pohrobek kdysi slavné partaje MAPAJ, strany sionistických labouristů. „Dokáže se posunout za hranice vyhrocené rétoriky o osadnících a nábožensky založených Izraelcích a představit seriózní politický program? Izraelci potřebují slyšet, co konkrétně navrhuje, kromě neúspěšné a nerealistické politiky spojených s dohodami z Oslo.“
Najde se ale někdo, kdo si od autora komentáře zaslouží pochvalu? Najde. Je to Naftali Bennett, lídr středopravicového uskupení SPOLU: „Tomu lze připsat zásluhu na tom, že začíná obsah politického diskursu měnit. Stále častěji hovoří o hospodářské politice a praktických problémech, kterým země čelí, místo aby pouze útočil na své politické soupeře. To je vítaná změna.“ Alespoň někdo.
Otázky týkající se budoucnosti
„Ať už má člověk jakékoli politické názory, předvolební kampaň by měla být v konečném důsledku soubojem různých vizí týkajících se izraelské budoucnosti,“ soudí Tobin. Přitom témat, která takové vize vyžadují, rozhodně není málo. „Jak příští vláda zajistí, aby bydlení bylo skutečně dostupné? Mít vlastní byt nebo dům zůstává pro nemalé množství mladých Izraelců nedosažitelným cílem. Dále: Jak Izrael vyřeší krizi kolem vojenské služby ultraortodoxních? Tento problém už nelze dál chápat pouze jako otázku soudržnosti vládní koalice. Jde o zásadní téma týkající se sdílené odpovědnosti, Izraelských sil obrany a společenské smlouvy mezi různými částmi izraelské společnosti. Voliči si zaslouží slyšet podrobné návrhy, které budou praktické, principiální a zároveň politicky prosaditelné.“
Otázky ale pokračují. Jak bude Izrael reformovat školství? „Země potřebuje moderní vzdělávací systém, který děti připraví na rychle se měnící ekonomiku a zároveň posílí jejich vztah k židovské identitě, občanské odpovědnosti a Státu Izrael. Potřebujeme kreativitu a postupný odklon od zastaralého systému bagrutu - celostátních maturitních zkoušek.“ Autor uvádí, že toto jsou pouze tři z mnoha naléhavých výzev, kterým bude příští vláda čelit. Co stát také potřebuje? Seriózní plány pro ekonomiku – snížit daně a zlevnit život; právě tak posílit národní bezpečnost. Vypořádat se s problémy ve vztahu mezi náboženstvím a státem, nutná je jasná koncepce v oblasti soudnictví a jeho reformy, ve zdravotnictví, veřejné dopravě, infrastruktuře a mezinárodním postavením Izraele. Proto je důležité, aby se předvolební kampaň neredukovala na soutěž o to, kdo dokáže vymyslet nejúdernější urážku nebo nejděsivější předpověď toho, co se stane, pokud zvítězí druhá strana.
Tobin to vidí takto: „Předvolební kampaň musí být skutečným střetem idejí; tržištěm, na němž budou poměřovány konkurenční vize zaměřené na budoucnost Izraele. Do popředí by se měly dostat nejlepší myšlenky – nikoli nejhlasitější slogany, nejostřejší útoky nebo nejrafinovanější politický marketing. Izraelci si zaslouží kampaň, která bude kandidáty nutit předkládat konkrétní řešení, obhajovat své postoje a vysvětlovat, jak chtějí zemi posunout vpřed. Nechme soutěžit myšlenky, nechme rozhodnout voliče a nechme zvítězit nejlepší vizi pro Izrael.“ Autor připomíná, že ti, kdo mají ambici stanout na postu premiéra nebo se stát ministry či zákonodárci Knesetu, mají dva měsíce na to, aby veřejnosti řekli, co skutečně hodlají dělat, jaké jsou jejich priority, v jakém časovém horizontu chtějí avizované změny uskutečnit, kolik to bude stát a jak obtížná rozhodnutí bude nutné přijmout.
A uzavírá: „Především nám musí říct, jak chtějí sjednotit rozdělenou zemi, aby bylo možné všechny změny uskutečnit. Izrael si prošel dostatkem vnitřních i vnějších krizí, zejména od roku 2022. Nepotřebujeme další předvolební kampaň založenou na prázdné rétorice a stále dokola opakovaných sloganech. Zbývají dva měsíce. Teď je čas na skutečné programy.“
Člověka přitom napadne, že nečte komentář týkající se pouze Izraele, ale je možné ho v obecné rovině vztáhnout i na poměry v České republice. Protože demokracie všude na světě, zejména v předvolební době, se potýká se stejnými neduhy.
●
Volně podle webu listu The Jerusalem Post:
