Článek
Jmenovitě v historických regionech Judea a Samaří, ve východním Jeruzalémě a v Pásmu Gazy. Výsledek překvapil asi málokoho. ICJ většinově (nikoli jednomyslně – viz níže) došel k závěru, že izraelská přítomnost, nesmyslně nazývaná okupací, porušuje mezinárodní právo, a proto by měla co nejdříve skončit.
Málokterý národ na světě se může pochlubit tím, že mu bylo nejvyšší soudní instancí mezinárodního společenství upřeno právo žít v jeho historické pravlasti. Této „výsady“ se 19. 7. 2024 dostalo Židům. Na základě čeho tak ICJ rozhodl? Na základě částečně falešné a tedy ne zcela pravdivé interpretace dějinného vývoje, jak si dále ukážeme.
Kromě toho ICJ většinově prokázal, že nechápe (a) smysl mírových dohod z Oslo, (b) realitu arabsko-izraelského konfliktu. K bodu „b“. Co by následovalo, kdyby Judeu, Samaří a východní Jeruzalém (Pásmo Gazy nechme stranou) Izrael opustil, vyklidil všechny židovské komunity a stáhl se za „zelenou linii“ z let 1949-1967? Na zmíněném teritoriu by vznikl arabský stát Palestina. Vytvořila by se obdobná, ale větší a nesrovnatelně nebezpečnější kopie situace v Pásmu Gazy, potažmo v celé arabské autonomii, k níž došlo po jednostranném izraelském stažení v roce 2005 a na kterou svět, včetně OSN, jen nevěřícně zíral. Nejprve celoautonomní volby, v nichž s převahou vyhrál Hamas, pak vnitropoalestinskoarabská občanská válka, vznik dodnes trvajícího dvojvládí a především – v Pásmu Gazy byla ustavena agresivní teroristická entita, od té doby permanentně ohrožující Izrael, což vyvrcholilo loni 7. října bezprecedentním masakrem dvanácti set nevinných lidí v jižním Izraeli a přibližně 250 gangstersky unesených, malé děti nevyjímaje. Dnes by stažení požadované ICJ mělo nesrovnatelně horší následky: Izrael by ztratil to, o čem hovoří rezoluce Rady bezpečnosti OSN 242/1967, totiž právo na život jeho obyvatel uvnitř bezpečných a uznávaných hranic. Jelikož by se ve státu Palestina dostaly k moci síly, které usilují o likvidaci židovského státu, stažení dle „receptu“ ICJ by mír rozhodně nepřineslo. Naopak: je to otevřený návod k další válce. To ICJ chce?
Lze namítnout, proč si výše uvedené myslím. Vycházím ze tří průzkumů volebních preferencí palestinských Arabů, který po 7. říjnu 2023 provedla jejich vlastní výzkumná instituce – Palestinian Center for Policy and Survey Research (PCPSR)
Výsledky šetření PCPSR
22. 11 až 2. 12. 2023 … Hamas by volilo 69 % respondentů, Fatah 26%, zbytek ostatní
5. až 10. 3. 2024 … Hamas 60%, Fatah 28 %, zbytek ostatní
26. 5. až 1. 6. 2024 … Hamas 60 %, Fatah 32%
Pokud by se Hamas příštích voleb do nového palestinského parlamentu zúčastnil, s přehledem by je vyhrál. Stejně jako v roce 2006. Co následovalo, máme v živé paměti.
ZAMLŽENÁ HISTORIE
Součástí stanoviska ICJ je pasáž „General Context“, historický přehled, z něhož soudci při svém rozhodováni vycházeli. Od tak významné světové instituce máme právo očekávat, že předloží dokonalou, objektivní, precizní a pravdivou prezentaci. Tomu ale zůstal ICJ hodně dlužen. „General Context“ sestává z bodů 51 až 71; já se dotknu těch největších „nepřesností“.
V bodu 52, který pojednává o rozhodnutí VS OSN z roku 1947 Palestinu rozdělit, čteme: „Zatímco židovské obyvatelstvo plán na rozdělení přijalo, arabským obyvatelstvem Palestiny a arabskými státy byl tento plán odmítnut, mimo jiné s tvrzením, že je nevyvážený.“ To je ovšem nepřijatelný eufemismus. Primárním důvodem, proč Arabové plán odmítli, nebyla jeho „nevyváženost“, ale zásadní odpor Arabů k právu Židů vytvořit v Palestině vlastní stát, přičemž nepokrytě deklarovali svůj záměr zabránit vytvoření židovského státu všemi prostředky. Jak připomíná izraelské ministerstvo zahraničí na svém webu, odmítnutí rezoluce o rozdělení Palestiny arabskými obyvateli mandátního území ukázalo, že nemají zájem o založení vlastního státu v Palestině, pokud by to také znamenalo existenci existenci státu židovského. Tento odpor k uznání práva židovského státu na existenci je dodnes jádrem tamního konfliktu.
Jiné „úsporné“ vyjádření nacházíme v bodu 53. Dozvídáme se, že 14. května 1948 vyhlásil Izrael s odkazem na rezoluci VS OSN o rozdělení svou nezávislost a „poté vypukl ozbrojený konflikt mezi Izraelem a řadou arabských států a plán na rozdělení nebyl realizován“. Ano, plán na rozdělení nebyl realizován, a to jednoznačně vinou Arabů, ovšem informace, že „vypukl ozbrojený konflikt“ si zaslouží zpřesnění: Arabové se dopustili vůči Izraeli agrese s cílem ho zlikvidovat – a další vývoj včetně územních zisků a ztrát a budoucích hranic závisel toliko na výsledku jimi vyvolané války. Formulace ICJ, že „vypukl konflikt“ jde na ruku agresorovi a je nanejvýš nefér. On právě tak 1. září 1939 „vypukl konflikt mezi Polskem a Německem“; takový způsob prezentace nic nevypovídá o tom, kdo je útočník a kdo oběť. Těžko se zbavit dojmu, že právě o to ICJ jde.
Než budu pokračovat, vyjádřím svůj údiv nad tím, že v historickém přehledu ICJ zcela pominul klíčovou záležitost, totiž jak se stalo, že Transjordánsko, země na východ od řeky Jordánu, získalo teritorium Judeje a Samaří, stejně jako východní Jeruzalém, přičemž tato palestinská území anektovalo, přejmenovalo na Západní břeh a samo přijalo nový název Jordánsko.
Další záměrně neúplná interpretace je obsažena v bodu 56. Čteme: „V roce 1964 byla vytvořena Organizace pro osvobození Palestiny (PLO), aby zastupovala palestinský lid.“ To zní vskutku vznešeně, skutečnost je ale poněkud jiná. Jak se praví v Palestinské národní chartě roku 1964,
PLO vznikla primárně proto, aby „osvobodila“ Palestinu (tj. zničila Izrael), neboť rozdělení Palestiny (britského mandátu) a ustavení Izraele bylo podle jejího textu nezákonné (čl. 17), a to z toho důvodu, že Palestina v hranicích britského mandátu je nedělitelná regionální jednotka (čl. 2) a že jde o arabskou vlast spojenou silnými národními vazbami s ostatními arabskými zeměmi, které společně tvoří velkou arabskou domovinu (čl. 1). ICJ záměrně přehlédl, že PLO vznikla nikoli proto, aby „osvobodila“ Západní břeh a východní Jeruzalém z područí Jordánska či Pásmo Gazy z područí Egypta; její boj byl zaměřen na „osvobození“ Palestiny z izraelské „okupace“ (tj. teritorium Izraele v hranicích zelené linie z let 1949-1967), přičemž základem tohoto boje byl terorismus.
PLO se tak postavila proti samotné OSN, která rozhodla o rozdělení Palestiny a tím umožnila vznik židovského státu (arabský sami Arabové odmítli). To ovšem OSN nebránilo, jak uvádí ICJ v bodu 62, aby 14. října 1974 uznala PLO za zástupce palestinského lidu. Aniž by po PLO požadovala zřeknutí se terorismu, jak jsme toho byli svědky před zahájením mírového procesu z Oslo. Tehdy ale tento požadavek jako podmínku jakýchkoli dalších jednání nevznesla světová organizace, nýbrž vládní vedení Státu Izrael. PLO se k tomu v písemném slibu daném svým tehdejší tehdejším šéfem Jásirem Arafatem zavázala – a dodnes ho plně nedodržela. Také proto je mírový proces na mrtvém bodě.
Doslova zarážející je, že ICJ místo toho, aby se zabýval palestinskoarabským terorismem, „řeší“ Izrael“ a židovskou přítomnost v Zemi izraelské, přičemž vydává doporučení, která teroristům přímo hrají do karet. S ohledem na krvavou zkušenost loňského 7. října je to jedna z nejodpornějších protiizraelských hanebností.
JAK KDO HLASOVAL
Soudců ICJ je patnáct, jejich seznam uvádím v závěru v příloze. Předsedou soudu je Libanonec Nawaf Salam, který v letech 2007 – 2017 působil jako velvyslanec své země při OSN. Zastával tedy zájmy státu, který Izrael neuznává a uplatňuje vůči němu nepřátelskou politiku zahrnující nenávistnou propagandistickou kampaň. Každého normálně uvažujícího člověka napadne, jestli není v této kauze ve střetu zájmů. Obrazně řečeno: asi jako kdyby finálové utkání na nedávném ME v kopané mezi Španělskem a Anglií rozhodoval jako hlavní sudí Španěl nebo Angličan. Jistě, Salam není v pozici hlavního arbitra, jako byl Francouz François Letexier na finále Eura v Berlíně, přesto ale jeho osoba s ohledem na to kým je a o čem spolurozhoduje vyvolává pochybnosti.
Ve stanovisku ICJ, kterému se věnuje tento článek, hlasovali soudci o devíti bodech, přičemž pouze v jednom případě byl výsledek jednomyslný (15:0). Šlo o bod „1“, zda má ICJ pravomoc poskytnout Valnému shromáždění OSN požadované poradní stanovisko.
V bodu „2“ se hlasovalo o tom, jestli má ICJ Valnému shromáždění vyhovět. Čtrnáct soudců řeklo, že ano, pouze místopředsedkyně ICJ Julia Sebutindeová z Ugandy byla proti. Zde je nutné uvést, že soudkyně Sebutindeová, zhusta osamocená, nepodpořila žádný další bod, o němž se hlasovalo.
Bod „3“ – Pokračující přítomnost na okupovaném palestinském území je nezákonná. Pro bylo 11 soudců, proti čtyři: J. Sebutindeová, P. Tomka (Slovensko), R. Abraham (Francie) a B. Aurescu (Rumunsko).
Stejným poměrem 11 ku 4 skončilo hlasování o bodu „4“ – Stát Izrael je povinen co nejrychleji ukončit svou nezákonnou přítomnost na okupovaném palestinském území. Proti: J. Sebutindeová, P. Tomka, R. Abraham a B. Aurescu.
Osamocena s názorem proti byla znovu J. Sebutindeová v bodu „5“ – Stát Izrael je povinen okamžitě ukončit veškeré nové osídlovací činnosti a evakuovat všechny osadníky z okupovaného palestinského území.
Stejným poměrem hlasů skončil i bod „6“ - Stát Izrael má povinnost nahradit škodu způsobenou všem dotčeným fyzickým nebo právnickým osobám na okupovaném palestinském území. Proti: J. Sebutindeová.
Body „7“, „8“ a „9“ se týkaly toho, že státy světa jsou povinny neuznat jako legální situaci vyplývající z nezákonné izraelské přítomnosti na okupovaném palestinském území, totéž platí pro mezinárodní organizace včetně OSN, přičemž OSN by měla zvážit další kroky nezbytné k co nejrychlejšímu ukončení nezákonné přítomnosti Státu Izrael na okupovaném palestinském území. V těchto třech bodech byli vedle J. Sebutindeové proti R. Abraham a B. Aurescu.
Chtěl bych na tomto místě vysoce ocenit zdravý úsudek a smysl pro historické souvislosti soudkyně Julie Sebutindeové. Jako jediná ani v jednom bodu nepodlehla štvavé protiizraelské kampani. Za to si zaslouží upřímné poděkování.
PŘÍLOHA
Seznam soudců a soudkyň Mezinárodního soudního dvora
1/ Nawaf Salam, Libanon - předseda
2/ Julia Sebutindeová, Uganda - místopředsedkyně
3/ Peter Tomka, Slovensko
4/ Ronny Abraham, Francie
5/ Abdulqawi Yusuf, Somálsko
6/ Xue Hanqin (žena), ČLR
7/ Dalveer Bhandari, Indie
8/ Yuji Iwasawa, Japonsko
9/ Georg Nolte, Německo
10/ Hilary Charlesworthová, Austrálie
11/ Leonardo Nemer Caldeira Brant, Brazílie
12/ Juan Manuel Gómez Robledo Verduzco, Mexiko
13/ Sarah Clevelandová, USA
14/Bogdan Aurescu, Rumunsko
15/Dire Tladi, JAR
ODKAZY
