Narcismus: Psychologický profil Donalda Trumpa

Donald Trump od svého nástupu do funkce v lednu 2025 podnikl řadu kontroverzních kroků, které vyvolávají zájem ohledně jeho psychologického profilu.

Trumpova administrativa okamžitě po jeho nástupu do funkce zavedla krajně agresivní politiku, včetně uvalení vysokých cel na Kanadu, Mexiko a Čínu, což vedlo k okamžité obchodní válce s těmito zeměmi a chaos na akciových burzách směřující k recesi.

Všechna náhlá opatření naznačují jeho potřebu prosazovat dominanci a šokovat, bez ohledu na zjevné negativní dopady na globální ekonomiku.

Trump jmenoval konzervativního moderátora Dana Bongina zástupcem ředitele FBI, což vyvolalo obavy z politizace této instituce. Donald Trump tím odráží svou tendenci obklopovat se loajálními osobami, jakým Dan Bongin je, což je charakteristické pro jedince s narcistickými rysy.

V případě Donalda Trumpa je tento vzorec jasně patrný. Jeho rozhodnutí o personálních změnách, zejména v rámci vládních institucí jako FBI nebo ministerstvo spravedlnosti, často směřují k tomu, aby na těchto pozicích byli lidé, kteří sdílejí jeho názory a jsou loajální. Nebere tím ohledy zda jsou kladeny důrazy na věrnost než na odborné schopnosti.

Pro narcistické osobnosti je charakteristické, že vyžadují neustálý obdiv a uznání, což může mít negativní dopady na efektivitu institucí, protože na výběr členů týmu není kladen důraz na profesionalitu a kompetenci, ale spíše na to, jak budou daní jednotlivci podporovat vůdcovo ego a zájmy. Tato Trumpova rozhodnutí vytvoří uzavřenou skupinu, která neohrožuje a narušuje obraz vůdce s možnou narcistní poruchou.

Narcismus v politickém vedení může tedy znamenat i tendenci k autoritářskému stylu vlády, kde je kritika považována za útok na osobu vůdce. To bude mít dalekosáhlé důsledky pro demokratické procesy a transparentnost vládních institucí USA.

Nedávné setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským skončilo předčasně bez podepsání předem naplánované dohody. To bylo příkladem Trumpovy impulzivnosti a reagování na zásadní události bez potřebného domýšlení důsledků svého chování. Tento incident odhaluje několik klíčových rysů jeho osobnosti a způsobu vedení dominantní politiky.

Trump je známý svou impulzivností, což se projevuje ve způsobu, jakým často jedná bez zralé analýzy a přípravy. Na rozdíl od představitelů diplomatických funkcí, kteří preferují převážně rozvážný přístup k mezinárodním diplomatickým jednáním, Trumpovo chování naznačuje, že často činí rozhodnutí na základě okamžitých podnětů nebo osobních emocí, než aby se spoléhal na analýzu situace a strategické cíle.

Tato impulzivnost je ve světě politiky vysoce riskantní, zvláště pokud jde o vztahy se svými spojenci. Udržování stabilních diplomatických vztahů vyžaduje trpělivost, vyjednávání a schopnost reagovat na složité faktory, které Trump svým chováním naprosto ignoruje. Když se setkání s Zelenským zhroutilo, bylo to nejen kvůli Trumpově náhlé změně postoje, ale i kvůli jeho tendenci zaměřit se na okamžité uspokojení vlastních zájmů, než aby se zaměřil na cíle, které by podpořily zájmy Spojených států i Ukrajiny.

Tento incident také ukazuje Trumpovu neschopnost udržet stabilní a konzistentní diplomatické vztahy. V jeho současné administrativě se často mění postoje a rozhodnutí podle toho, jak se mění situace, což vede k pocitu elementární nestability u partnerů USA. Trumpova politika impulzivního rozhodování bude takto zájmy Spojených států ohrožovat.

Již v roce 2017 vyšla kniha „The Dangerous Case of Donald Trump“, kde 27 odborníků na duševní zdraví, kteří se zaměřili na analýzu mentálního stavu tehdejšího prezidenta USA. Autoři této knihy, mezi nimiž byli psychiatři, psychologové a další odborníci na duševní zdraví, se shodli na tom, že Trumpovo chování vykazuje vzorce, které mohou být považovány za rizikové nejen pro něj osobně, ale i pro národní bezpečnost a demokratické instituce Spojených států.

Kniha se zabývá otázkou, zda je Trump vhodný pro výkon nejvyšší funkce v zemi, přičemž odborníci tvrdili, že některé aspekty jeho chování by mohly naznačovat přítomnost psychických rysů, které jsou v politických funkcích nebezpečné. Mezi nejčastěji zmiňované rysy patří narcismus, impulzivita, nedostatek sebereflexe a neschopnost zpracovávat kritiku, což jsou charakteristiky, které mohou vést k neuváženým a potenciálně destabilizujícím rozhodnutím.

Narcistické osobnosti, jako je Trump, mají silnou potřebu být obdivovány a uznávány, a to nejen od veřejnosti, ale i od ostatních silných vůdců. Ruský diktátor Putin je zřejmě Trumpem považován za silného, autoritářského vůdce, a je pro něho dlouholetým symbolem moci a dominance. Pro Trumpa může být zdůraznění „přátelství“ s Putinem způsobem, jak se propojit s někým, kdo má image silného vůdce. Tímto způsobem si Trump nejenom potvrzuje svou vlastní hodnotu a sílu, ale také se staví do role globálního vůdce, který je schopen udržovat vztahy s takto významnými postavami.

Narcisté také mají často rivalitu s jinými silnými osobnostmi a často hledají způsoby, jak ukázat svou nadřazenost. V tomto kontextu může být Trumpovo vyzdvihování přátelství s Putinem také projevem jeho touhy stát se něčím víc než jen americkým prezidentem – snaží se být „rovný“ Putinovi, což odráží jeho ambice mít nejen vliv v USA, ale i na globální scéně. Takové vztahy mohou posílit jeho pocit výjimečnosti, protože je schopný se „srovnávat“ s jedním z nejvýznamnějších autokratických vůdců na světě.

Existuje nespočet historických příkladů prezidentů, vládců a diktátorů, jejichž osobnostní rysy vykazovaly podobnosti s těmi, které jsou připisovány Donaldovi Trumpovi, zejména pokud jde o narcismus, impulzivnost, potřebu dominance a tendenci k autoritářskému vládnutí. Někteří z těchto vůdců byli schopni udržet moc díky charismatickému vystupování a manipulativním schopnostem, zatímco jiní byli schopni vládnout prostřednictvím strachu a represí.

Kaddáfí byl známý svým megalomanským pohledem na svět, často se zobrazoval jako vynikající vůdce, který měl být uznáván nejen v Libyi, ale i po celém světě. Věřil, že je ztělesněním spravedlnosti pro svou zemi.

Kaddáfí činil rozhodnutí, která často postrádala strategii nebo širší podporu. Například jeho podpora teroristických skupin a diplomatické konflikty s mnoha zeměmi, včetně Spojených států, poškodily mezinárodní vztahy Libie.

Hitler vykazoval silné narcistické rysy, věřil v svou výjimečnost a považoval sebe za vůdce, který má historickou misi. Jeho potřeba obdivu a uznání byla extrémní, a to i za cenu totalitní vlády, která vyžadovala absolutní loajalitu.

Mnoho jeho rozhodnutí, zejména v průběhu druhé světové války, bylo impulzivních a špatně promyšlených, což vedlo k vojenským porážkám, jako byla například neúspěšná invaze do Sovětského svazu.

Stalin byl známý svou extrémní paranoiou a tendencí zbavovat se jakýchkoli potenciálních soupeřů, i když to znamenalo masové čistky. Jeho potřeba obklopovat se loajálními a oddanými osobami, které neohrožovaly jeho moc, byla zásadní pro udržení jeho diktatury.

Stalin se považoval za nepostradatelnou osobnost sovětského režimu, a jakékoliv výzvy autoritě byly považovány za útoky na jeho osobní moc a reputaci.

Mussolini měl silnou potřebu obdivu a kontroly, viděl sám sebe jako silného vůdce Itálie, který má historickou misi. Jeho kult osobnosti byl postaven na ideji, že on je jediným, kdo může Itálii vést k její velkolepé budoucnosti.

Mussolini často přijímal rozhodnutí bez zvážení širších důsledků, což vedlo k chybám, jako byla invaze do Etiopie a zapojení Itálie do druhé světové války na straně nacistického Německa.

Mussoliniho fašistický režim byl typickým příkladem totalitní vlády, která se zaměřovala na potlačování jakékoliv opozice a absolutní kontrolu nad veřejným životem.