Článek
Po několika partnerských přešlapech jsem měl to štěstí, že si mě vyhlédla ta pravá. Nebudu tu plýtvat superlativy na adresu mé ženy, zkrátka už přes dvě desítky let žiju ve spokojeném vztahu, troufnu si říct harmonickém.
Už jsem tu v jiném textu zmiňoval, že když jsme spolu zpočátku spali (tím myslím skutečný význam toho slova), občas jsem se probouzel, abych se přesvědčil, jestli tam vůbec je a jestli dýchá. Tak bývala tichá. Připadal jsem si vedle ní tak hřmotný, neohrabaný a hlučný…
Nikdo není dokonalý. To by ostatně byla nuda, žít s dokonalým člověkem. Naštěstí se takoví lidé nevyskytují, a tedy ani mezi ženami. Uběhlo pár let a já jsem zjistil, že i má žena je obyčejný člověk – někdy v noci chrápe! Samozřejmě délka, intenzita a hlasitost nebyla zdaleka taková jako (údajně) má, ale stejně – budilo mě to. Prvotní příjemné překvapení, že nežiju s vílou, ale člověkem, se tak některé noci měnilo v nelibost. Ale co by pak měla říkat ona? Myslím, že ženy ví, o čem mluvím: jejich partner se z přijatelného člověka, kterým je přes den, mění v některých částech noci ve řvoucí monstrum, které je opravdu velmi těžké mít ráda.
Protože láska hory přenáší, to období jsme překlenuli, děti vylétly z hnízda a najednou se vše vyřešilo: spíme odděleně. Oba jsme spokojení a když se ráno potkáme, usmíváme se na sebe. To při společném spaní a vstávání nebývalo, zato nechyběla masochistická otázka: chrápala jsem? V nevyřčené, ale úplné podobě ta věta zní: chrápala jsem taky tak hrozně jako ty?
Ale ptáčátka se někdy vrací (samozřejmě je vždycky rádi vidíme) a pak nás večer svede do společného lože. Řešíme to tak, že chodíme spát každý v jinou dobu, aby aspoň jeden měl náskok, ale přece jen to není ono. Obvyklé zklidňovací metody (mlaskání, smrkání, pohlazení, jemné šťouchnutí) na mě prý příliš neplatí, a tak musí přijít ty drsnější. Jako kantor staré školy nemám nic zásadního proti fyzickým trestům, jsou-li namístě, byť je samozřejmě v praxi neuplatňuji; akceptuji jejich příjem. Vždyť je to přece pěkné, když po probuzení uslyšíte větu: promiň, lásko, že jsem tě musela praštit. V ní je ve zkratce vyjádřen celý náš vztah: vzájemná blízkost, občasný problém, jeho vyřešení (bum!) a následné uvolnění i láska.
Je dobré se takhle čas od času ujistit, že se stále máme rádi. Ještě lepší ale je, že mladí nejezdí zas tak často…
