Článek
Děti jsou spontánní. Dělají, co je napadne, než je svět kolem naučí, že to či ono se nedělá, nesluší nebo naopak dělá a sluší. A tak si většina z nás čistí zuby, zdraví sousedy, ve frontách nepředbíhá, nekrade a podobně. Než za někým přijde Alzheimer, který dělá věci jinak…
Když nám bylo -náct, jednou jsme jezdili starou felicií po vesnicích za městem a vykřikovali za jízdy na kolemjdoucí sprosté slovo o pěti písmenech s jedinou samohláskou. Sloveso v infinitivu od p, vyjadřující sexuální aktivitu, o jejíž praktické podobě jsem v té době ještě neměl ponětí. Věděli jsme, že děláme něco, co se nesluší. Bylo to tak rebelské, free – zkrátka tak blbé, že si to dodnes pamatuju.
Alzheimerova choroba začíná poruchami paměti a změnami chování. Já jsem od mládí zapomínal kdeco, kdekoliv to šlo, třeba už ve druhé třídě jsem se z bruslení se školou na zimním stadionu ve vedlejším městě vrátil bez bruslí (mimochodem mě tenkrát učitelka posadila na autobus, abych si pro ně sám dojel a pak se vrátil – to by dnes už neprošlo). Těch zapomenutí a ztrát jsou za desítky let jistě také nejméně desítky – od maličkostí až po peněženku s výplatou. Nikdy jsem to nepřičítal duševní chorobě, prostě jsem byl odjakživa roztržitý.
Teď k stáru si to začínám hlídat, před časem jsem si začal svá pracovní opomenutí zapisovat. Jako učitel se ve škole setkávám se spoustou rušivých vlivů a hektické činnosti, takže seznam rychle rostl: popletl - čtvrtek s pátkem, domácí úkol zapsal do tématu hodiny, místo Erben zapsal Ebren, známky zapsal do jiného sloupečku… zapomněl - po hlášení vypnout mikrofon, vyměnit hodinu, jít na dozor, vzít léky, sešit na zapomínání… Po měsíci jsem s tím raději přestal. Ale utěšuju se, že to třeba není věkem. Naději mi dodává kolegyně o generaci mladší. Oblíbil jsem si ji proto, že minimálně jednou týdně hledá klíče a dvakrát do měsíce mobil. A to jí ty věci neschováváme (tedy, jenom výjimečně).
Ano, bojím se Alzheimera. Čelím mu po svém, byť možná nesmyslně, ale nikdo nemůže říct, že se nesnažím. Denně čtu, luštím sudoku a skládám puzzle. Také jím hodně cibule a česneku. Když jsou tak zdravé, třeba pomůžou i mozku, namlouvám si. Je to asi blbost, ale aspoň mám argument pro konzumaci poněkud zavánějících potravin, bez nichž si život neumím představit.
Buď přijde nebo ne. Tak se utěšuju tím, že když už jo, je pak člověk aspoň svobodnější, jako to děcko. Nekouká na vzorce chování, třeba budu konečně svobodný a budu si moct dělat, co chci. Vykřikovat zas to slovo jako co tenkrát v pubertě, i když už nebudu vědět, co to znamená, chodit bos, nosit kilt… Třeba ten kilt by se mi líbil už teď, ale umíte se představit rodiče? Našeho kluka učí ten blázen, co chodí v sukni! To by mi asi neprošlo, i když těžko si představit něco maskulinnějšího než highlandera v kiltu, jak kráčí zvlněnou skotskou vysočinou. Tak snad pan A. ještě chvíli počká, než to v práci zabalím…
Taky mě napadlo, co je horší: když člověka začne zrazovat tělo, nebo když mu začne vypovídat službu hlava. Zažil jsem u rodičů obě varianty a vím, že to první mnohem víc bolí. I já jsem si nedávno nějakou tu tělesnou bolest užil, a tak hlasuji jednoznačně: ať jde první hlava. Je to sobecká volba, vím, protože to bude víc trápení pro mé okolí než pro mě. Ale hlavně je to jedno – já si přece nevybírám. Až a jestli to přijde, tak uvidím.
Ten neznámější, vůdce party otravů, k nám už chodil. Navštěvoval mamku, nejdřív jen občas, pak čím dál častěji, a nenechal se odbýt. Nakonec s ním odešla…
My starší lidé jsme holt už takoví pohostinní, že nedokážeme nikoho odmítnout. A tak mi nezbývá než čekat, kdo a kdy se za těmi dveřmi ukáže. Ale to neznamená čekání s rukama v klíně. Do té doby je třeba radovat se z každého dne. A navíc, kdoví, třeba zrovna mě ani nenajdou. Zrovna nedávno mi brácha říkal, že bych si tu jmenovku dole u zvonku měl obnovit, že to nejde přečíst. Jo, tuhle…
